Blog

Na dotaz Bohdana Jemelíka ze Zlína odpovídá odborný redaktor časopisu MŮJ DŮM Petr Saulich:

Od 1. ledna loňského roku se na danou oblast vztahuje zákon č. 133/1985 Sb. o požární ochraně. K zákonu byla vydána prováděcí vyhláška č. 34/2016 Sb. o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty s účinností od 29. ledna 2016.

K vašemu dotazu – revize spalinové cesty se provádí před uvedením nové spalinové cesty do provozu nebo po každé stavební úpravě komínu, při změně druhu paliva připojeného spotřebiče paliv, před připojením spotřebiče paliv do nepoužívané spalinové cesty, před výměnou spotřebiče paliv s výjimkou výměny spotřebiče stejného druhu, typu, provedení a výkonu za podmínky, že způsobilost spalinové cesty je potvrzena zprávou o provedení čištění a kontroly spalinové cesty, a dále po komínovém požáru, nebo při vzniku trhlin či důvodném podezření na výskyt trhlin u používané spalinové cesty.

Z uvedeného tedy vyplývá, že revize není v řadě případů nutná a postačuje pouze kontrola. Pokud se však stane, že při kontrole upozorní kominík na trhliny a podle rozsahu závad nařídí odstavení kotle, zákazník je po odstranění závady – před opětným uvedením kotle do provozu – v každém případě povinen opatřit si revizi komína.

Čištění a kontroly spalinových cest jsou pravidelně se opakující činnosti a jejich provedení je nařízeno v těchto lhůtách: při výkonu spotřebiče do 50 kW (včetně) na pevné palivo se při celoročním provozu čistí spalinová cesta 3x do roka, při sezonním provozu 2x za rok. U téhož spotřebiče na kapalná paliva se při celoročním provozu spalinová čistí 2x za rok a při sezonním provozu 1x za rok, spotřebič na plyn pak 1x do roka.

U spotřebičů do 50 kW (včetně) na pevná, kapalná i plynná paliva se musí spalinová cesta kontrolovat 1x ročně. U spotřebičů nad 50 kW se spalinová cesta musí čistit a zároveň kontrolovat v případě pevných paliv 2x za rok a v případě kapalných paliv a plynu 1x za rok.

Odpovídá odborný redaktor časopisu MŮJ DŮM Petr Saulich:

Metoda založení stavby na dřevěných základech není žádnou převratnou novinkou, je rozšířena v některých oblastech USA při montáži lehkých rámových dřevostaveb, u nás se však nevyužívá. Materiál ovšem vyžaduje dokonalou tlakovou impregnaci proti působení vlhkosti, proti hnilobě a jiným formám biologického poškození.

Výhodou trvalých dřevěných základů (včetně základové desky, kterou v daném případě tvoří dřevěná podlaha na sloupcích) je rychlost provedení bez ohledu na počasí, eliminace betonáže, značná odolnost vůči vzniku trhlin atd.

Je tu však přece jen jedno ale – systém vyžaduje dostatečně pevné a sourodé podloží, nerezové nebo jinak proti korozi dokonale ošetřené kovové spojovací prvky, důmyslný systém odvodnění spodní stavby a kvalitní hydroizolace.

Odpovídá odborný redaktor Petr Saulich:

Interiérové schodiště se obecně rozlišuje podle dispozičního umístění, konstrukčního řešení a také podle použitého materiálu. Nabízí se spousta variant, nicméně tvar a typ schodiště odvisí od celkového dispozičního řešení interiéru, což řeší architekt v projektové dokumentaci.

V případě rekonstrukce je ovšem nutné přihlédnout ke stávajícím a často i značně omezujícím podmínkám stávající konstrukce domu. Rozměr stupnic je ovšem nutné dodržet: počítá se s šířkou nášlapu min. 250 mm a výškou 150 až 180 mm (odborníci doporučují 160 až 170 mm). Všechny stupně schodiště musí mít stejnou výšku, a to včetně tzv. jalového (prvního) stupně schodišťového ramene a výstupního stupně (je v rovině podlahy horního podlaží).

Největší problém zpravidla představuje instalace schodiště do stávajícího prostoru, kde stavebníka často omezuje výškový rozdíl obou podlah, někdy i stavební šířka schodišťového prostoru (má vliv na průchodnou šířku schodiště) a především podchodná výška. Tady ovšem pozor, podle normy by tato výška neměla být nižší než 1 950 mm.

Pokud normu nelze dodržet (to neuvádíte), je třeba volit řešení, vycházející z konkrétního stavu, frekventovanosti pohybu a výškových proporcí osob atd. V takovém případě situaci rozhodně řešte s projektantem. 

Na dotaz Petra Fraňka z Lounska odpovídá odborný redaktor Petr Saulich:

Kvalitu vnitřního prostředí určují teplota, relativní vlhkost vzduchu, rychlost proudění vnitřního vzduchu, intenzita osvětlení, koncentrace CO2, hluková zátěž, prašnost a některé další faktory. Všechny výše uvedené ukazatele musí splňovat určité hodnoty a nedodržení i jednoho z nich vede ke sníženému komfortu užívaného prostoru.

Problematika kvality vnitřního prostředí vznikla v době energetické krize v 70. letech v USA, kdy se hodně šetřilo energií a domy se upravovaly tak, aby nedocházelo k jejímu úniku. Omezila se přirozená ventilace netěsnostmi i větrání a hojně se začala používat klimatizační zařízení s recirkulací vzduchu. To ovšem vedlo k hromadění znečišťujících látek ve vzduchu, což se projevilo ve vzniku zdravotních potíží označovaných jako Sick Building Syndrome (syndrom nezdravých budov).

Znečišťující látky se dílem tvoří přímo v budovách a také do nich vnikají z vnějšího prostředí (prach, výpary z chemikálií, organické těkavé látky …). Jsou charakteru fyzikálního, chemického a biologického. Mezi fyzikální faktory patří výše uvedené tepelně vlhkostní mikroklima, dále ionizující a neionizující záření, hluk, vibrace a elektroiontové mikroklima.

Na kvalitu vnitřního prostředí má velmi zásadní vliv větrání, tedy odvod znehodnoceného vzduchu, případně i odvod vlhkosti, která může způsobovat šíření plísní. Instalací správně navržené vzduchotechnické jednotky je zajištěn přívod optimálního množství upraveného čerstvého vzduchu po celou dobu pobytu osob, bez nutnosti otevírání oken. Součástí každé větrací jednotky musí být filtr, zachycující prach a další škodliviny. Samozřejmostí je i zpětné získávání tepla z odpadního vzduchu (tzv. rekuperace).

Na dotaz manželů Jiříkových z Mladé Boleslavi odpovídá odborný redaktor Petr Saulich:

Vím naprosto přesně, co máte na mysli, patřím k vrstevníkům. Netřeba polemizovat o tom, že koupelna patří z hlediska četnosti úrazů k nejnebezpečnějším místům v domě. Podle lékařů je za nejrizikovější z hlediska pravděpodobnosti zranění považován věk od 50 do 55 let.

K bezpečnosti nesporně přispívá bezbariérovost, výběr vhodných povrchů a zařizovacích předmětů, intenzita osvětlení i rozmístění světel a spousta dalších zdánlivých detailů. Patří k nim třeba výška vany, madla a úchyty nad vanou, pro méně pohyblivé osoby pak i výměna vany za bezbariérový sprchový kout se sklopným sedátkem, protiskluzová dlažba a vodu odpuzující povrchy, bezpečnostní sklo v zástěnách a vůbec minimum skleněných doplňků atd. To nehovořím o ergonomii, například výška WC nad podlahou by měla být min. 46 cm, možnost sedu na toaletu z boku (pro případ invalidního vozíku) a tak lze pokračovat.

Na dotaz Lumíra Pohla z Prahy 9 odpovídá odborný redaktor časopisu MŮJ DŮM Petr Saulich:

Ačkoli přesně neznám rozsah škod, myslím si, že vhodným materiálem může být třeba lehký keramický beton Liapor Mix, vhodný pro stavbu i rekonstrukce. Je pevný a odolný jako běžný beton, ovšem na rozdíl od něj má velmi nízkou objemovou hmotnost (asi o 2/3 nižší), skvělé tepelněizolační vlastnosti a je rychleschnoucí. Zároveň jde o čistě přírodní keramický materiál.

Liapor Mix lze použít především jako lehký, výplňový, tepelněizolační, případně drenážní beton pro rekonstrukce podlah bez dilatačních spár, k realizaci podlah s podlahovým vytápěním, jako krytí ležatých inženýrských sítí nebo jako izolační či lehkou výplňovou a vyrovnávací vrstvu atd. Použití směsi je snadné. Na 1 pytel Liapor Mixu 30 l (20 kg) je třeba 4 až 5 litrů vody. Směs pak stačí 2 až 3 minuty promíchat v míchačce nebo ručně a v požadované tloušťce ji nanést na podklad a urovnat stěrkou na maltu.