Blog

Interiér působí velmi neobvykle, rozhodně to není běžný obytný prostor. Můžete čtenářům popsat, o jaký prostor se jedná?

Běžný skutečně není. Původně to byla výrobní hala s okny orientovanými do dvora, pravděpodobně přistavěná k činžovnímu domu. Prostor byl ve velmi špatném stavu, ale pro nás to byla paradoxně dobrá výchozí situace, protože jsme při tvorbě nového interiéru nebyli limitováni cizím rukopisem.

Víte, proč si majitelé vybrali zrovna tohle místo? Proč třeba nezvolili nějaký standardní objekt nebo rodinný dům?

Před koupí tohoto objektu jsem s majitelem procházela i jiná místa v Praze. Jednalo se o byty ve starší zástavbě v počátcích rekonstrukce. Žádný z nich nám ale neposkytoval tak široké pole pro tvorbu úplně nového prostoru jako tato hala. Nyní je to vlastně takový malý rodinný dům vestavěný do dvora činžovních domů.

Co vám proběhlo hlavou, když jste si starou halu poprvé prohlédla?

Když jsem do haly poprvé vstoupila, musím přiznat, že mě okamžitě okouzlila. I přes svůj neutěšený stav bylo zřejmé, že je tady velká šance vytvořit něco ne zcela běžného, a taková práce mě vždycky lákala. Vysokými okny do dvora a malými okénky pod stropem (v prostoru současné ložnice) do haly pronikaly sluneční paprsky. Právě tento způsob osvětlení ve mně tehdy vyvolal pocit chrámového prostoru. Bylo to velmi působivé, téměř mystické.

Měli majitelé nějaké své vize, jak halu zrekonstruovat, nebo vám plně důvěřovali a nechali vám volnou ruku?

Myslím, že jsem měla ze strany majitelů od počátku návrhu interiéru i v průběhu rekonstrukce velkou důvěru. V té době jsme měli za sebou už jednu společnou realizaci, během které jsme se bez problémů naladili na stejnou vlnu. Tento projekt byl bezpochyby velmi netradiční a vyžadoval od majitelů poměrně velkou dávku odvahy, čehož si velmi vážím. V různých stadiích práce, kdy ještě nejsou zcela patrné všechny souvislosti, statečně snášeli pochybnosti svého okolí. Oni mi však věřili a neuhýbali z vytyčených cílů.

Jak jste dospěli k řešení dělicích příček? Proč sklo?

Materiál příček byl od počátku jasný – vybrali jsme sklo, čiré i mléčné, především proto, abychom krásný vzdušný prostor haly nezadusili rozdělením na jednotlivé místnosti. Sklo bylo v tomto případě i z hlediska trvanlivosti jediným vhodným materiálem k tomu, vytvořit nutnou dispozici bytu a zároveň ponechat volné průhledy téměř celou halou.

Neztrácí prostor díky skleněným příčkám intimitu a soukromí? Jak to majitelé řeší?

Samozřejmě určitá intimita prostoru byla součástí návrhu. Nebylo možné podřídit našemu záměru soukromí a tím i přívětivost a pohodlnost bydlení. V místnostech, jako jsou koupelny a toaleta, jsme použili mléčné sklo. Průhled zde není, ale transparence mléčného skla dává alespoň tušit pokračování prostoru. V ostatních místnostech je sklo čiré. Všechny příčky jsou také vybavené závěsy, které lze podle potřeby zatáhnout. Interiér se tak opticky průběžně mění.

Máte nějaké informace o tom, jak si majitelé zvykali na nové bydlení „mezi skly?“

Musím přiznat, že si těžko dovedu představit rodinu, která by se s takovou lehkostí a samozřejmostí sžila s netradičním typem bydlení, ke kterému tento loft patří. Dokonce i po několika letech, kdy jsem měla možnost loft vidět, byl zařízen a zabydlen v souladu s původní atmosférou. Bohužel z praxe vím, že ne každý z klientů dokáže navržený prostor nejen přijmout, ale také dál s citem užívat.

V interiéru je několik velmi nestandardních řešení (např. projekční plátno místo televize, napínací gumy…). Jak tyto nápady vznikly? Co si o tom mysleli majitelé, když je spatřili poprvé?

Tyto věci jsou často reakcí na různé podněty, se kterými se v zakázkách setkávám. Zmíněné projekční plátno v obývacím pokoji se přímo nabízelo, protože pokoj má výšku přes dvě patra. Projektor však není náhražkou televize, je to domácí kino s velmi dobrými parametry. Napínací gumy sloužící jako držák toaletního papíru, je to design, který vznikl již nějakou dobu před touto realizací a ráda ho používám. Je to velmi jednoduché a zábavné řešení situace, která se vyskytuje bezpečně všude. Podobně jako jachtařská lana, kterými je vypleteno zábradlí schodiště.

AUTORKA 

Ing. arch. Daniela Polubědovová
– narozena 14. listopadu 1968
– vystudovala Fakultu architektury ČVUT
– od roku 1997 pracovala v ateliéru D3A, nyní je na volné noze
– za projekt Muzo Centrum, na kterém spolupracovala s arch. S. Fialou, získala v roce 2000 ocenění Stavba roku a čestné uznání primátora hl. m. Prahy; v roce 2001 byla tato stavba nominována na ocenění European Union Prize for Contemporary Architecture Mies van der Rohe Award

Kontakty:

D3A,

Přístavní 5, Praha 7,

http://www.d3a.cz/;

ING. ARCH. DANIELA POLUBĚDOVOVÁ,

e-mail: polubed@volny.cz

Konstrukce doplněného patra působí velmi industriálně, technicky… Proč si majitelé vybrali toto provedení – železnou nosnou konstrukci a plechové opláštění patrné například na stropě kuchyně?

Konstrukce patra není nijak netradiční, jen je úplně přiznaná. Stejně jako vlnitý plech, který je její součástí. Nevidím důvod, proč tyto poctivé materiály a naprosto technicky nutné tvarosloví zakrývat. V kombinaci s křehkým sklem nebo starým dřevěným stropem tvoří harmonický celek, který byl pro nás tím správným řešením.

PŮDORYSY