Přesnou dobu stavby zvláštního asymetrického domu sloužícího v Českém Krumlově kdysi jako špitál zatím nikdo přesně neurčil. První písemná zmínka v městském archivu je z roku 1630, a tak při procházce domem můžeme v představách zabloudit někam do těchto let. V té době často mění krumlovský hrad i přilehlé podhradí nejen podobu, ale také majitele. Z hradu se postupně stává pohodlnější zámek, a když Petr Vok prodává v roce 1601 starý rodový hrad císaři Rudolfu II., střídají zde Rožmberky císařští správci. Od roku 1622 je majitelem panství Jan Oldřich z Eggenberka a po něm je získali dědictvím Schwarzenbergové.

Netradičně pojatý byt, který tentokrát společně navštívíme, dokládá, jak důležité je, aby se našel investor s tím pravým architektem. Schopnost vcítění se do životního stylu, potřeb a přání jiných lidí je umění. Zvlášť když ta přání nejsou úplně standardní. V tomto případě k souznění došlo. Investor měl potřebu vytvořit si vlastní svět, architekt, který není zvyklý chodit prošlapanými cestičkami, byl zadáním poctěn. Pár mimořádně zaměstnaných lidí neměl na vybudování svého domova dlouho ani pomyšlení a jejich byt připomínal spíš provizorium. Ale právě provizoria časem donutí člověka k akci a tou byl kousek vlastního vesmíru pod střechou jednoho činžáku v příjemně klidné části města.

Ve vesnici nedaleko Prahy stojí na samém okraji nových staveb dům, jejž si nechali postavit manželé, kteří valnou část života strávili v hlavním městě, kde také vychovali dvě dcery. Na venkov se odstěhovali s myšlenkou zařídit si interiér podle představ, po letech společného soužití zcela přesných. Důraz kladli na barevné řešení. Lépe řečeno — hlavní roli svěřili bílé barvě.

Zatím bohužel neplatí žádný zákon na ochranu krásného výhledu z oken, dokonce si většinou ani nemůžeme vybírat sousedy. Řešení však existuje. Staňte se sami svým sousedem! Potřebujete k tomu dostatek prostředků na koupi sousedních pozemků a také odvahu změnit představy ve skutečnost. Jako muž, jehož dům právě teď společně navštívíme.

S žádnou nevraživostí místních se majitelé těchto příbytků nesetkávali. Jejich halas, oheň, pestrý oděv žen, šlapací bruska na nože, jejíž služby vynalézavě nabízeli, to všechno patřilo k tehdejšímu koloritu města. Byli to boží lidé, vůbec ne nebezpeční, a semtam nějaká ta slepice? To liška, tchoř, jestřáb jich pochytali více.

Každá doba má svoje charakteristické stavby nejenom ve „velké“ architektuře, ale také při výstavbě rodinných domků. Ještě před pár lety u nás vládlo tzv. podnikatelské baroko, dnes už se stále více stavitelů obrací na architekty.

Jeden z pohledů na nové technologie výstavby představuje také ekologie, která preferuje materiály přírodní, tradiční. Nejenom pro jejich zdravotní nezávadnost, ale také pro účinky na psychiku – pohled na důvěrně známé materiály člověka uklidňuje.

Blíží se období, na které se většina z nás těší – sluníčko, teplo, dlouhé vlahé večery –, doba, která přímo vybízí k cestování za krásami přírody a divy světa. Příjemné období však také nastává pro hosty, které jsme nepozvali… V první chvíli nás může napadnout, že doma nemáme nic cenného, a tak majetek zabezpečíme jen tím nejelementárnějším způsobem.

Na první pohled nás zaujala osobitá architektura dokonale ladící s okolní přírodou. Přirozená zahrada, která ničím neruší celkovou kompozici ostatní venkovské zástavby. Dům stojí téměř na samotě u lesa a je kouzelný i tím, že se jeho prostřednictvím majitelům podařilo uskutečnit „útěk“ od lidí – z města na venkov.

Když jsem se ptala Davida Vávry, jak se bydlí architektovi v domě, který stavěl někdo jiný, odpověděl: „Výborně, zvláště když tam prožije celý život.“ V domě jeho prapředků se narodil nejen on, ale také, to o čtrnáct let později, dnes už třicetileté divadlo Sklep. Jeho spoluzakladateli, herci, básníkovi a scenáristovi brzy učarovala i múza s daleko závažnějším posláním – architektura.

Ti, kdo Drnovicemi neprojíždějí příliš často, si ani nevšimli, že zde vyrostl nový obytný objekt. Pokud reagovali, tak slovy: „To je rekonstrukce? To jste to ale pěkně vyspravili!“ Rodinný dům našich hostitelů, připomínající typický hanácký grunt, totiž dokonale zapadá do okolní zástavby. Historie bydlení majitelů rodinného domku, v tomto případě z řad našich čtenářů, připomínala tolik jiných příběhů.

Naši dnešní hostitelé jsou sice zarytými Jihočechy, ale rovinu „neberou“. Není divu, vždyť mnoho zimních sezon pracovali v alpských hotelích. Pod vlivem kouzla horské krajiny hledali i v kotlině Českých Budějovic pozemek s dobrým výhledem.

Někdy se člověk při putování světem setká s obydlím, které ho zaujme natolik, že se neustále vkrádá do jeho snů. Je-li takovým cestovatelem houževnatý veslař, sen přes veškeré překážky prostě realizuje. Při vyprávění sportovně vyhlížejícího hostitele nikdo z nás nehádal, že závodně vesluje za veterány a společně se stejně sportovní ženou stále dosahují nejvyšších světových stupínků.

Stála jsem na terase a hleděla na noční Prahu. Zářila do tmy. První tóny, které přehlušily šumění stromů, patřily exotickým ptákům, druhé klavíru. Hostitel seděl uvnitř, usmíval se a jeho prsty sebejistě tančily po klaviatuře. Hrál. Jaké to asi je v zimě, když tu s přáteli, včetně prezidenta Václava Havla, slaví silvestr? Zasněně hrál. Jen tak, pro radost… a pro mě.

„Jakmile sjedeme z dálnice a otevřeme okna, okamžitě cítíme, jak k nám proudí čerstvý vzduch a s ním tak potřebná energie,“ vzpomínala a zároveň s úsměvem vysvětlovala hostitelka, proč se s manželem rozhodli, že si pořídí vlastní střechu nad hlavou, s kterou v jejich případě souvisel i zcela odlišný životní styl.

Nejprve uvažovali o přestavbě zděděného do-mu, k němuž měli citový vztah, ale pak se ukázalo, že přestavba by byla náročnější než stavba nového obydlí. Kousek nad starým domem tedy začali stavět. Všichni rozhodně toužili tak trochu se vrátit o nějaké to století zpět, kdy zejména v horách odměřovala čas především příroda a její nádherné proměny. Mladá rodina — je mladá, třebaže rodičům je kolem čtyřiceti a dospělým synům přes dvacet — má totiž obdivuhodně staré kořeny a nefalšovanou lásku k tradici.

Domy jsou dobré nebo špatné. Těmi špatnými se nezabývejme. Dobré jsou krásné i účelné, a především užitečné. Jenže užitečná může být i vražda, když je účelná – je tedy skutečně krásná? zeptal se kdysi Sokrates jednoho ze svých žáků. Staré otázky by měly vybízet k novým odpovědím. Kde tedy leží recept na účelný, a přesto krásný dům?

Okolí stavby bývá pro citlivé stavebníky nejen motivací k postavení nového domova, ale často také inspirací k tomu, jak by měl příští dům vypadat. Zvláště v případech, kdy původní zástavba je velmi specifická. Malé městečko na rozhraní Čech a Moravy má bohatou historii, která se podepsala především na půvabném náměstí s renesančními a barokními štíty.