Kdo má vlastní dům, tvrdí, že nikdy není nic hotovo. Někde se něco odloupne, upadne, či se to okouká, nebo také do rodiny přibývají děti, kterým se musí byt neustále přizpůsobovat.

V 70. letech jsem jako auto používal robustní mašinu s kolečky – byl to náš vysavač. Kromě toho, že měl v sobě motor (to byla pro mě velká senzace), dokázal i to, že v něm mizela nejen špína, ale i nejrůznější předměty. A když jsem si ho přiložil na ruku, tak jsem cítil, že by mě nejradši do sebe také vtáhl, byl to zvláštní pocit!

Mou vášní jsou vázy. Ne že bych si nepotrpěla na secesní intarzované šperkovnice, ale květiny od ctitelů dostávám častěji než brilianty (to si nestěžuji, to konstatuji :o). Jako žena, i jako herečka a v neposlední řadě jako moderátorka jsem květiny dostávala a dostávám.

Na návštěvě u předního českého japanologa Martina Vačkáře jsem se na vlastní oči přesvědčila, jak úžasně útulné, účelné a zároveň i unikátní může být bydlení, když umně mixujete styly a kombinujete zdánlivě neslučitelné předměty.

Dům postavený ve funkcionalistickém stylu se majestátně tyčí na jedné z rušných pražských ulic. Jen znalec ví, že uvnitř se mohou skrývat nádherné byty s neopakovatelnou atmosférou. Naštěstí dům o ni během komunistického režimu nepřišel, a tak stačilo jen několik oprav, aby se znovu přiblížil k původnímu stavu.

„Fiktivní zařizování je úžasné, protože mě nestojí ani korunu,“ pochvaloval si herec Josef Carda. Proto si vybral to nejdražší, co bylo v showroomech k dispozici. Fotografování se poněkud prodloužilo, neboť humorných scének, na které je herec zvyklý, bylo opravdu dost.

Na cestě za prací vystřídali Chris a Lesley několik zemí a v nich několik bytů. V jednom se jim narodil syn Graham, v druhém Nicolas, ve třetím Carolina, v dalších dvou pobyli jen krátce, ale do toho posledního se Lesley zamilovala a doufá, že už se hned tak stěhovat nebudou. Konečně má totiž kuchyň takovou, po jaké už dlouho toužila.

„Náš současný byt asi lidi zklame. Vím, že by se jim líbilo, kdybych třeba bydlel v hranatém vejci. Dovedu si to i představit, ale ještě k tomu nenazrál čas,“ tvrdí Michal Froněk. Už když společně s Janem Němečkem zakládali v roce 1990 studio Olgoj Chorchoj, bylo totiž jasné, že jejich interiérová a designérská tvorba nezůstane jménu tajuplného červa mongolských stepí nic dlužna. Minimalistickou dokonalostí je nadčasová, takže nevadí, že občas není ani moc k vidění.

Tohle mi kdysi řekl jeden kamarád. Zpočátku jsem tomu nerozuměla nebo spíš nevěnovala pozornost. Pak jsem to tak trochu emancipovaně odmítala, ale nakonec jsem dala kamarádovi za pravdu. Ať chceme nebo ne, ať se snažíme být sebevíc moderní a mít netradiční názory, stejně je v nás zakódováno teplo a vůně domova. I touha po nich.

To, že budou potřebovat odbornou pomoc, aby jejich nový domov nabyl určitého řádu, si manželé uvědomili ve chvíli, kdy si koupili byt v domě z třicátých let minulého století a začali uvažovat o zařízení interiéru.

Natali se vždy pohybovala ve světě módy, a to díky své mamince, která byla módní návrhářkou kyjevského Domu módy. Tvůrčí atmosféra, v níž vyrůstala, módní trendy, ale zejména vlastní kreativita a talent rozhodly o tom, že návrhářství se stalo jejím povoláním a zároveň i koníčkem. Dnes ji všichni známe pod jménem Natali Ruden.

Pomalu se blížím k domovním dveřím a mám pocit, jako bych se najednou ocitla ve zcela jiném světě, na jiné planetě, kde nad ruchem velkoměsta vítězí vlídné ticho a šedivé ulice se mění v rozkvetlý sad. Vstoupila jsem dovnitř a obklopila mě atmosféra klidu a pohody, na první pohled bylo jasné, že v této rodině vládne pokoj a štěstí.

Petr Nedvěd s Prahou počítá i do budoucna, a právě proto si před dvěma lety vybudoval mezonetový byt přímo v centru. Kromě velkorysého prostoru a několika velikých teras je zajímavý nádhernými výhledy na historickou část hlavního města.

Už jako dítě jsem měl křesla moc rád. Bořil jsem se s pocitem bezpečí do jejich polštářů a odpočíval. Anebo jsem si v nich hrál. Anebo jsem je používal jako pohovku, protože jsem byl tak malý. S křesly jsem se dost vyřádil. Hlavně s otáčecím ušákem. Když maminka procházela obývákem a hledala mě, tak jak mě míjela, vždycky jsem se potichoučku trochu pootočil, a ona mě nikdy nenašla. To byla schovávaná! Křeslo, to byl můj dětský svět.

Co se týká zařizování nebo následných rekonstrukcí bytů či domů, vyplývá z mých soukromých statistik asi toto – zprvu se oba s nadšením a společně podílejí na budování něčeho nového. Když je dílo hotové, on je maximálně spokojen a nejraději by několik dalších desítek let nic neměnil, ona je sice také spokojená, ale cosi ji nutí stále něco dokupovat, měnit, nebo alespoň přesunovat.

Dokumentární režisérka Helena Třeštíková a její manžel architekt a vášnivý sběratel Michael Třeštík žili až dosud v prostorném bytě na Letné. Vychovali tam dvě děti, a když nastal čas „vylétání mláďat z hnízda“, vznesli se tentokrát naopak rodiče. Z prvního patra až pod střechu.

O hercích se traduje, že se rychle adaptují na nové prostředí, mají většinou smysl pro humor a jsou společenští. V případě herečky Lenky Termerové to platí také. Kromě těchto vlastností má ještě jednu – ráda přestavuje nábytek, což jsme při fiktivním zařizování velmi ocenili.

Lilia Konrad žila dlouhá léta ve Švýcarsku, což jistě mělo vliv na její způsob uměleckého vyjadřování. Když se provdala za manžela Marca, opustila rodnou zemi a vydala se do Paříže – do centra kulturního a společenského života. Zatímco její manžel překládal díla Jacquesa Derridy, Lilia studovala design nábytku.