|
|
DLAŽBA Použití dlažby na podlahu v kuchyni sahá hluboko do historie, v některých dobách byla preferovaná, ale její obliba je trvalá. Kamenné dlaždice byly kdysi velmi těžké a opravdu studené, což vyvažovaly jiné jejich přednosti – dlouholetá trvanlivost a snadná údržba. Dnešní keramické dlažby si tyto přednosti podržují a díky podlahovému vytápění ztratily i chlad. Nevýhodou zůstává způsob pokládky, který je pracný a při rekonstrukci s sebou přináší velký nepořádek. Vzhledem k dosti velkému zvýšení úrovně podlahy se někdy musíme dlažby vzdát. Další problém představuje její tvrdost – sklo nemá při dopadu žádnou šanci, i když je tzv. nerozbitné, poškodit se může i kovové nádobí. MÁ TYTO PŘEDNOSTI: – je estetická a nesmírně barevně i vzorově mnohotvárná – je téměř nezničitená, zejména pokud jsme zvolili slinuté dlaždice – je odolná vůči oděru a větši-ně chemikálií, dobře se udržuje
LINOLEUM Tato podlahová krytina je už přes sto let velmi oblíbená a v kuchyni žádaná. Významní architekti éry Bauhausu ji vy-užívali s velkým potěšením i v jiných prostorách. Příčiny trvalého úspěchu linolea spočívají v jeho původu – vyrábí se převážně z přírodních komponentů, které mu zaručují vynikající užitné vlastnosti, zejména elasticitu, izolační vlastnosti a dlouhou životnost. Jeho hlavními složkami jsou lněný olej, přírodní pryskyřice, juta a korek, zpracovávané stále dokonalejším, i když v principu původním způsobem, který však v poslední době umožňuje vtisknout mu výrazné a působivé barvy. Linoleum se tak opět stalo módním prostředkem zajímavého designu podlah nejen v kuchyni. MÁ TYTO PŘEDNOSTI:. – příjemný povrch, elasticitu a izolační schopnost – možnost nevšedních kombinací a vzorů – odolnost, dlouhou životnost a snadnou údržbu
PVC Tento moderní materiál, který vznikl díky pokročilému chemickému výzkumu v minulém století, hrál v určité době v kuchyních prim a díky mohutné výstavbě panelových bytů u nás dodnes v této místnosti převažuje (a nejen v ní). Vyrábí se v mnoha provedeních odlišujících se tloušťkou, strukturou povrchu a rubovou stranou. Vzorování lícní strany nemá prakticky žádné omezení. PVC se umí tvářit jako kámen, mramor či rozmanitá dlažba, s úspěchem napodobí dřevěné parkety i dnes módní dezény plovoucích podlah. Jeho největší předností je cena, nevýhodu donedávna představovaly svařované spoje, na jejichž kvalitě do značné míry závisela životnost celé podlahy. Čtyřmetrové šíře rolí a vylepšený způsob spojování tento nedostatek odstranily. Zůstává však citlivost na styk s tmavou a barev-nou pryží (kolečka židlí, podešve obuvi) a potřísnění organickými rozpouštědly a barvivy (inkoust, asfalt, anilin ad.). MÁ TYTO PŘEDNOSTI: – výhodnou cenu – snadnou pokládku – nabídku nejrůznějších dezénů
DŘEVO Masivní dřevěné podlahy parketového či fošnového typu jsou opět ve velké módě, nikoli však zejména v kuchyních. Nechráněné dřevo přijímá příliš snadno nečistotu, neodstranitelně vsakuje tekutiny a snadno se odře, takže jeho údržba je namáhavá. Lepší variantu představuje plovoucí podlaha se silnější dýhou dřeva, chráněnou odolnou vrstvou pryskyřičného laku. Tato podlaha dodává každému interiéru nejen dojem tepla, skutečně teplá je, navíc je možné pod ni položit některé typy vytápění i jinak ji izolovat proti chladu a hluku. Je to podlaha luxusní, a tedy přiměřeně drahá.
MÁ TYTO PŘEDNOSTI – značnou izolační schopnost vůči chladu – přírodní původ – působí esteticky
LAMINÁT Laminátové plovoucí podlahy u nás nastoupily vítěznou cestu před více než deseti lety a jejich obliba stále vzrůstá. Pro kuchyňské prostory nabízejí výrobci speciální typy se zesílenou ochranou proti poškrábání, nárazům i vodě. Pokládají se bez lepení na podklad, jsou většinou rozebíratelné a čím je taková podlaha dražší, tím dokonalejší by měla být přesnost spojů, značně ovlivňující její životnost. V kuchyňském prostoru se velmi osvědčují právě pro svůj povrch, který nepřijímá nečistotu (nevadí mu mastnota ani barvy), některé typy odolávají i hořící cigaretě a mechanickým tlakům (chůze na jehlových podpatcích). Přece jenom jim ale vadí písek, který působí jako smirkový papír, a větší množství rozlité vody, pokud není rychle setřena. V relaci ceny a užitku však poskytují velmi dobrý komfort.
MÁ TYTO PŘEDNOSTI: – snadná pokládka a jednoduchá údržba – netečnost k nečistotám – vzhled přírodního materiálu a široká nabídka vzorů
Kontakty: BANIMPEX, Týmlova 14, Praha 4-Michle, tel.: 02/61 21 69 98, 02/61 22 36 94, fax: 02/61 21 93 78, FATRA, Napajedla, tel.: 067/750 11 11; FORBO LINOLEUM, Millennium Plaza, V Celnici 10, Praha 1, tel.: 02/21 03 33 80, FORBO NOVILON, Veselá 5, Brno, tel.: 05/42 21 17 85-86, fax: 05/42 21 17 16, e-mail: info@novilon.cz; KRATOCHVÍL PARKET – PROFI, Bohunická cesta 1/328, P. O. BOX 4, Moravany u Brna, tel./fax: 05/47 21 28 11, fax: 05/47 21 28 18; Českomoravská 12, Praha 9, tel./fax: 02/83 08 38 30; RAKO, Šamotka 246, Rakovník, tel.: 0313/52 35 55, fax: 0313/52 36 55
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Blog
Od hliněné tabulky k notebooku
|
|
Tento text si napsal klínovým písmem na hliněnou tabulku v druhém tisíciletí před naším letopočtem školák v Mezopotámii. Živý text dostatečně vyjadřuje význam kladený na znalost písma, které provází člověka od úsvitu civilizace.
Buď písařem! Z jiné staré civilizace, egyptské, se dochovalo na papyru další svědectví, které oceňuje funkci písaře při srovnání s ostatními druhy práce: „Buď písařem! Je osvobozen od povinné práce a je zhoštěn i každé jiné práce. Je zbaven nošení ošatky a motyky. Písařské povolání způsobí, že budeš ušetřen ohánět se veslem.“ Jak patrno, vychvaluje se zde duševní práce, která je postavena do protikladu k fyzické – tento přístup je ostatně aktuální až dodnes, a to napříč uplynulými věky.
Mojžíšovo Desatero Ve starověkých civilizacích včetně řecko-římské ke psaní sloužily v podstatě rudimentární prostředky: hliněné tabulky s rydlem, případně papyrus s pisátkem a inkoustem ze sépiové černi. Písař seděl se zkříženýma nohama na zemi nebo na nízké stoličce s destičkou na kolenou. Významné události se většinou nezapisovaly, ale přímo tesaly v kameni, aby se uchovaly na věčné časy, jak o tom svědčí nápisy v pyramidách nebo slavné Mojžíšovo Desatero, které obdržel od Boha na kamenných deskách na hoře Sinaj.
Bohyně historie V celém starověku bychom se tak marně sháněli po psacím stole, neboť většina duševních činností se odehrávala vleže, na lehátkách k tomu zvláště určených. Na nich se jedlo, spalo i psalo, případně, jak bylo zvykem ve znamenitých domácnostech, pán vleže diktoval a otrok vsedě vše zaznamenával na papyrus. Nad touto činností bděly Múzy Kleió a Kalliopé, zobrazované s pisátky a svitky papyru.
Okřídlený Pegas Podobné atributy doprovázejí od raného křesťanství i čtyři evangelisty, kteří pro změnu drží v rukou knihu, brk nebo kalamář. Z nich je při psaní zvláště zobrazován sv. Matouš, jemuž ještě diktuje anděl, aby později v novověku byl nahrazen okřídleným Pegasem, který postával u stolu dekadentních básníků. Snad jediný Ježíš Kristus neměl zapotřebí žádných psacích potřeb, neboť psal prstem přímo do prachu na zemi, sledovaný farizeji. Při tom pronášel památnou větu: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“
Kulturní fenomén Jestliže Ježíši místo stolní desky postačila zem, za pisátko prst a inkoust mu nahradil prach, pak to byla právě rodící se křesťanská civilizace, ve které se díky klášterům vyvinul prototyp psacího stolu. Jeho základní tvarové schéma – vertikálně podepřená horizontální plocha – se stalo kulturním i kultovním fenoménem, který časem obtěžkaly historické symbolismy a spleť dalších významů. Z vizuálního hlediska bylo toto schéma také výzvou k výtvarnému a uměleckořemeslnému zpracování i zhodnocení. Raně středověké kláštery, které uchovávaly a rozvíjely antické dědictví spolu s křesťanskou vírou, kladly základní důraz na písemně kodifikovanou formu sdělení.
Scriptoria V klášterních scriptoriích těžké pergamenové folianty spočívaly na dřevěných pulpitech, u kterých mniši psali vestoje podobně jako E. Hemingway ve své proslulé kubánské Casa papa při psaní novely Stařec a moře. Vedle klášterních pulpitů středověké společnosti sloužila za psací stůl truhla s vyvýšeným pultem. První prototypy psacích stolů se však objevily v Itálii teprve počátkem 14. století. Na Giottově fresce v padovském Palazzo della Ragione je vyobrazen městský úředník u zcela současného psacího stolu, který navíc s křeslem tvoří jedinečný architektonický celek, vycházející z prvků gotické architektury – zdobené fiály se střídají s lomenými oblouky.
Knihtisk Vývoj psacího stolu s tvarovou a pracovní funkcí, jak ji vnímáme dnes, je spojen s nástupem renesance. Gutenbergův objev knihtisku a zdokonalená výroba papíru změnily svět středověkých iluminovaných manuskriptů. Zároveň rozšíření gramotnosti mezi šlechtické a široké měšťanské vrstvy nastolilo nové požadavky na řešení všech otázek spojených s psaním textů. Psací stůl se stále častěji stával součástí intelektuální činnosti a také zprostředkujícím článkem mezilidské komunikace.
Výtvarný artefakt Novověká společnost potřebovala ke svému strukturovanějšímu životu nejenom nové architektonické formy, ale i tomu odpovídající typové řady mobiliáře určené pro činnost doma i ve veřejném prostoru. Koncem 17. století se pojednou vyrojily stoly a stolky květinové, jídelní, šicí, hrací, toaletní, konzolové a pochopitelně psací stoly v různých kombinacích s kabinety. Na všechny předměty se soustředil i zájem truhlářů, ebenistů, zlatníků, zámečníků a bronzířů, kteří i z psacího stolu začali vytvářet samostatný výtvarný artefakt.
Typové řady Z hlediska funkce se v této době vyčlenily tři základní typové řady, které až do nástupu počítačů zůstaly nezměněny. Frivolní rokokové století přineslo nejenom válcovitý psací stůl, ale také půvabný dámský psací stolek s roztomilým názvem „bonheur du jour“ (denní štěstí). 18. století vytvořilo nejenom jemnější pravidla chování, ale založilo komunikaci na dopisech a deníkových záznamech. Voltaire, Rousseau, Diderot a další psali běžně i dvacet listů za den. Psaní bylo aktem posvátným a duchaplný dopis vizitkou osobnosti. Galantní psaní a jejich čilá výměna si v ničem nezadaly s dnešním „chatem“.
Úřední deska S nástupem absolutismu v evropských zemích se psací stůl stal symbolem vládnutí podobně jako trůn. Dobová vyobrazení zachycují královská veličenstva u psacího stolu, jak podepisují dekrety, kterými řídí své říše. Zde se uplatňoval tzv. „bureau plat“ neboli „úřední deska“. Jak název napovídá, šlo o plochou vrchní pravoúhlou deskou bez nástavců pro ukládání listinného materiálu: ten byl totiž vladařovými tajemníky ruče odnášen do archivu. Tyto „šéfovské stoly“ mohou být i dnes inspirací pro potutelné manažery.
Art and Crafts Rozhodující předěl nastal po roce 1870, kdy anglické hnutí Art and Crafts přišlo s ideou, že nábytek je především užitkový předmět. Secesní intermezzo však již nezabránilo tomu, aby hnutí funkcionalismu po první světové válce neučinilo z psacího stolu ryze pracovní horizontální plochu, vertikálně podepřenou. Ale i tento typ již zaniká. V době e-mailu se totiž nepíšou dopisy a notebook připomíná hliněnou tabulku mezopotámského chlapce. Kalamáře s perem se mohou odstěhovat do vitríny, ale starý a dobrý psací stůl zůstane němým svědkem uplynulého světa.
Kontakty: PK ATELIÉR KENO, Hradební 1, Praha 1, tel.: 0602 26 76 55; STAROŽITNOSTI, Pohořelec 9, Praha 1, tel.: 02/20 51 42 87
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Něco z Terezy Kopáčové
|
|
Proslavila se už během studií, když získala za snímek Něco z Carmen hned několik ocenění. Pak natočila například pro cyklus Galerie elity národa dokument o Karlu Gottovi, zabrousila na pole reklam i videoklipů… Jejím přáním, ostatně jako většiny filmařů, je natočit celovečerní film. Dokonce už o něm má celkem jasnou představu. „Současnost a vztahy, ale ještě jsem nenašla ten správný příběh. A teď jsem se vrhla do jiného příběhu – do Story,“ říká. Tím ale její sny nekončí. V budoucnu si přeje založit rodinu a změnit bydlení. I v tomto směru je její názor zcela jasný. O něm a dalších věcech jsme si povídaly v jejím útulném bytečku v pražské vilové čtvrti Ořechovka.
Jak jste se ocitla právě tady? V tomto domě jsem vyrůstala. Když jsem cítila potřebu založit si vlastní hnízdo, bydleli jsme s přítelem v různých pronájmech, až se uvolnilo tohle místo. On to vlastně ani není byt, původně to byl nebytový prostor, který jsme celý zrekonstruovali. Co vás sem tak lákalo? Vztah k tomuto místu, domu, čtvrti. A hlavně zahrada. Jsem deset minut od centra Prahy a pod okny mi rostou lesní jahody a kousek dál bedly… Od dubna do října prakticky žiju na zahradě. Dělám tam úplně všechno, třeba i žehlím. Mám totiž zvláštní fóbii z uzavřených prostor, když je venku hezky.
Co jste tady změnila? Všechny příčky, které šly, jsme zbourali. Vznikla místnost, ve které je ložnice, obývák a „pracovna“. Kuchyň „bohužel“ zůstala za rohem – ta připojit ne- šla, ale taky jsme ji zvětšili a oželeli chodbu s úložnými prostory. Není to nejpraktičtější, ale já k životu potřebuji otevřený prostor. Vyrůstala jsem ve velikém bytě a příliš si zvykla na to, že „opravdový“ byt má od sto padesáti metrů čtverečních výš. Doufám, že se k tomu někdy dopracuju. Mám to tu ráda, ale je to bydlení na určitou dobu.
A co bude pak? Původně jsme uvažovali o domu za Prahou, chtěli jsme stavět u Okoře. Ale nakonec jsme se zalekli denního dojíždění a toho, že bychom se na náš dům koukali na fotce v práci, kde bychom museli pořád být, abychom mohli splácet hypotéku. Takže jaký je závěr? Zatím není. Mně by se samozřejmě líbilo zůstat na Ořechovce, kterou považuji za jednu z nejkrásnějších čtvrtí.
Chcete raději starý dům než stavět nový? Určitě, líbí se mi, když má prostor nějakou atmosféru. Třeba kamenný dům v Toskánsku, to by se mi moc líbilo. Jaký se vám líbí nábytek? Na obrázcích v časopise se mi líbí moderně zařízené byty, ale bydlet bych v nich nechtěla. Na mě je to příliš studené.
Jaký nábytek si tedy budete vybírat do dalšího domova? Více méně retro, i když třeba doplněné nějakým moderním „akcentem“, mně se v tom dobře bydlí. Jsem hračička, mám ráda ruční práce, ráda si něco natřu, dodělám, vymyslím. Moderní nábytek s rovnými čistými liniemi, s tím už nic nejde dělat, jenom to hezky poskládat. Nedokážu si třeba představit, že by můj byt zařizoval architekt. Proč? Vždyť jeho zkušenosti a vycvičené oko je velmi často na místě. Ta profese se mi příliš líbí na to, abych do ní nefušovala, i když po svém. Baví mě zařizovat, budovat si hnízdo a nedokázala bych se o to připravit. Navíc byt zařízený cizím názorem by nebyl podle mého obrazu. Pokud jde o prostor, v kterém mi má být dobře, často bazíruji i na naprostých detailech.
Je něco v tomhle bytě, co vám vadí? Nejaktuálnější problém je pracovní židle, kterou si teď koupil můj přítel. Je sice pohodlná, ale patří do kanceláře. Sem se prostě nehodí!
Soužití dvou lidí je často kompromis… U nás rozhodně. Přítel je pro praktickou stránku věci, já pro estetickou. Raději se kroutím na nepohodlné židli, která se mi ale líbí. Musím přiznat, že při zařizování bytů dělá kompromisy on, ne já. Ale to má svůj důvod. Baví mě to víc než jeho, pokládám to za důležitější než on. Nakonec vždycky přizná, že se v tom bytě vlastně cítí „nějak překvapivě dobře“. Jak vybíráte nábytek? S každým novým bytem projdu nejrůznější obchody – od bazarů až po stylové prodejny. Ráda kombinuji – obyčejné police se starožitným sofa, starý kovový indonéský stolek s trendovou sedačkou… Tenhle byt je bohužel tmavý, na to jsem musela brát ohled. Proto je kuchyň bílá, stěny až na modrou ložnici jsou taky bílé. Ten prostor to zkrátka vyžaduje. Investujete peníze do bytu, o kterém víte, že v něm jste jen na přechodnou dobu… Pro mě je byt strašně důležitá záležitost. Nedokážu žít v kompromisu, v prostředí, kde bych se necítila dobře. Ale ta moje tvrdohlavost není úplně svévolná – odměnou mi je, že se doma cítíme dobře nejen my dva, ale spontánně se k tomu přiznávají i všechny návštěvy.
text: Lenka Haklová foto: Iveta Kopicová |
Porostou i v koupelnách
|
|
Jisté je, že koupelny (využívané nikoli k rekreačním, ale především k praktickým účelům) nikdy nebudou domovem botanických klenotů – i když jsou i tací, kteří právě tam umísťují své vlhkomilné sbírky masožravek či orchidejí. Spíše než na bloudění v pestrobarevné koupelnové džungli bychom se však měli připravit na péči o jednu či několik méně náročných zelenolistých rostlin – a věřte, že i přítomnost jediné z nich podstatně zútulní výraz jinak velmi „tvrdé“ místnosti naplněné spoustou kovových a plastových předmětů.
Omezený prostor, omezené světlo Výběr rostlinných druhů, které mohou v našich koupelnách nejen přežít, ale dokonce i zdravě prosperovat, je poměrně široký. Je ovšem nabíledni, že majitel miniaturního „ajnclíku“ bude vybírat z úplně jiné palety než vlastník moderní prostorné koupelny – její velkorysejší architektonické řešení už mnohdy s instalací zeleně přímo počítá. Dnešní příspěvek je však určen především uživatelům prvně jmenovaných toaletních prostor – tam je totiž každá rada drahá.
Problémem číslo jedna při oživování koupelen je především množství světla, které mohou rostliny využít. Začněme konstatováním, že do koupelen či toalet bez oken nelze živé květiny umístit. Vyhráno ovšem nemáme ani tehdy, když v koupelně okna jsou. Obrovskou roli totiž hraje i jejich prostorová orientace a venkovní světelné poměry. Nejlepším místem pro „zelený život“ v koupelně je pochopitelně prostor v těsné blízkosti okna – věc má ovšem háček. Okna bývají většinou menších rozměrů, jsou umístěna vysoko a nadto jsou používána k častému a dlouhodobému odvětrávání. Rostliny postavené na zemi tonou v temnu a společně s těmi, které byly instalovány přímo na parapety, mohou navíc trpět průvanem. Proto uděláme lépe, když podobné pokusy vypustíme a použijeme raději závěsné nádoby (např. květináče spuštěné od stropu) nebo malé poličky připevněné na zdi v blízkosti oken.
Z tohoto řešení pak vyplývá i vytipování vhodných rostlinných druhů – spíše než o vzpřímené kytky půjde o trsnaté či hlavně převislé (liánovité) typy. Každopádně je nutné připravit se na trnitou cestu více či méně úspěšných pokusů – každá koupelna má své specifické mikroklima a určitě ne první rostlinný druh, který je pro dané prostředí „papírově“ použitelný, bude tím ideálním a definitivním řešením.
Krása při zdi Pro chladnější a vlhčí koupelnové interiéry je určitě nejschůdnější cestou pořízení některého z kultivarů „domácího“ břečťanu (latinsky Hedera helix). Univerzální břečťany byly dříve mnohem populárnější – jak v exteriérech coby famózní pokrývka domovních fasád (stěna chráněná hustým kožichem břečťanu má v zimním období až o 30 % lepší tepelně izolační hodnoty!), tak i v interiérech. Dovnitř domů se dnes břečťany vracejí jen loudavým krokem – důvodem je teplé zimní sucho našich bydlišť. Ovšem v koupelnách se jim může dařit znamenitě: postačí k tomu mělčí (nejlépe zavěšená) nádoba s běžnou zeminou. Břečťany nesnášejí „mokré nohy“, proto zalévejme až poté, co substrát povrchově oschne. Občasné orosení či ponoření celých rostlin do vody rostliny osvěží a sníží stavy případných listových škůdců. Do teplejších poměrů už můžeme nasadit mnohem více „koupelnovek“ – vesměs jde o popínavé druhy. Z nich asi nejnotoričtěji používaným je starý známý „potos“ (správně latinsky Epipremnum aureum neboli scindapsus, obr. 1). Jeho pěstování zvládne snad úplně každý, proto se omezíme jen na pár praktických rad. Pokud jsou světelné poměry v místnosti hodně slabé, nepořizujme si do ní pestrolisté kultivary potosu – čím méně zelené plochy má rostlina na listech, tím více světla pro svůj rozvoj potřebuje. Zimní zálivku je vždy třeba přizpůsobit teplotě – bude-li chladněji (minimum je kolem 12 °C), budeme i méně zalévat. Přestože epipremnum vydrží opravdu hodně, nebudeme to s macešskou péčí zbytečně přehánět a rostlinám zajistíme co možná největší světelný požitek – přitom se ovšem vyvarujeme dopadu přímých slunečních paprsků. Pokud rostlině neposkytneme jinou oporu (třeba bambusový žebříček), musíme její rychle přirůstající výhony vést žádoucím směrem (na omítnuté zdi pomocí špendlíků či hřebíčků, na keramických obkladech zase přísavnými háčky). Úplně stejné „zázraky“ můžeme očekávat i od příslušníků rodu Philodendron. Ti se v koupelnovém vlhku a přítmí doslova vyžívají. Do našich očistných místností si pořizujme raději malolisté druhy a kultivary; nejideálnějším z nich je starý známý Philodendron scandens (jinak též P. oxycardium, obr. 2), který je k dostání skoro všude. Tahle kytka je doslova nezničitelná: nevadí jí velké teplotní výkyvy (od 15 °C nahoru), má minimální světelné potřeby, dokáže prosperovat v suchu a dobře roste dokonce i na stropě temných místností (pokud jí trošku pomůžeme s ukotvením). Ve vlhčích podmínkách a na vhodné podložce vyhánějí filodendrony (stejně jako epipremnum) vzdušné kořeny a přirůstají k podkladu – proto je můžeme vést např. po bambusové tyči obalené vrstvou mechu rašeliníku. P. scandens je nenáročný na výživu a lze ho pěstovat i v téměř čisté vodě ve skleněných ampulích (samozřejmě nebudeme v takovém případě zkoušet, co vydrží, a občas mu nadělíme něco komplexního hnojiva).
Podobným způsobem můžeme v koupelnách pěstovat také drobnolistou monsteru druhu Monstera acuminata (obr. 3), syngónia (r. Syngonium), voskovky (především nejznámější a trochu suchomilnější druh Hoya carnosa), popínavý jemnolistý fíkus (Ficus pumila, obr. 4) a bujné popínavé příslušníky rodu Cissus. Z nich je v domácnostech nejfrekventovanější (a také nejvíc „trápený“) Cissus rhombifolia dříve nazývaný roicisus (obr. 5). Tato v africké domovině velmi statná a dřevnatějící liána s úponky na tmavých listech vystačí i se slabším osvětlením. Zimní světelnou chudobu kombinujeme raději s chladnějším prostředím, přezimovat ovšem může i v teple za předpokladu zvýšené vzdušné vlhkosti (prospěšné je tedy občasné rosení listů). Zálivka musí být v zimě v každém případě velmi opatrná. Pokud nám rostliny až příliš rozbují a zestárnou, můžeme je bez problémů zmladit hlubokým řezem nebo si zjara založíme nové trsy sesazením několika zakořeněných vrcholových řízků.
Zelené trsy Abychom byli úplní, dejme na výběr i milovníkům trsnatých pokojových rostlin – v koupelnách se určitě neztratí třeba starý známý zelenec (Chlorophytum comosum), áronovité Spathiphyllum wallisii, různé odrůdy a formy „tchýniných jazyků“ (Sansivieria trifasciata) a teoreticky i orchideje, bromélie a především velkokvětá anturia z okruhu Anthurium andreanum. Slůvko „teoreticky“ znamená, že pěstování posledně jmenované trojice už je trochu náročnější: rostliny od svých majitelů vyžadují vyšší odborné znalosti a hlavně zapálenost pro věc. Samostatnou kapitolkou mezi trsnatými druhy pak jsou kapradiny, jejichž pozvolný návrat do řad pokojových rostlin mohou urychlit právě ozeleňované koupelny. Kapradiny totiž byly v průběhu minulých dvou století v domácnostech velmi oblíbené – jejich nadějnou kariéru ovšem nekompromisně uťal vynález ústředního topení. Dnešní větší, relativně světlé a nepříliš intenzivně vytápěné koupelny jsou pro tyhle stínomilné a vlhkomilné rostliny jako stvořené. Ovšem pozor, ne každý kapradinový druh má jmenované nároky a je tedy třeba trochu vybírat. Do malých polostinných sanitárních místností určitě nepořizujme vzácné stromové kapradiny rodů Cyathea nebo Dicksonia. Tyto nádherné (a proklatě drahé) rostliny vzhledu palem nebo cykasů se už pravidelně objevují v nabídkách květinových velkoskladů, ze hry je však vyřazují (kromě jejich rozměrů) zvýšené požadavky na rozptýlené světlo a větrání. Trochu lépe je na tom všeobecně nabízený známý sleziník „ptačí hnízdo“ (Asplenium nidus) nebo parožnatka (Plytycerium). Druhy patří k několika málo zástupcům kapradin, které mohou dobře růst i v sušším vzduchu. Jako původní obyvatelé tropických stromových korun k tomu však potřebují poněkud vyšší světelné dávky. Zvlášť sleziník je ovšem vzrůstná rostlina, takže pokud splníme jeho základní přání, může se lehce stát, že se po čase do koupelny nevejde!
Tenhle problém nejlépe vyřeší nákup drobných stínomilných kapradin více či méně známých druhů. Nejpopulárnější a nejvíce pěstované jsou určitě ledviníky (s pilotním druhem Nephrolepis exaltata) nebo netíky (obecně známý je jeho druh Adianthum raddianum, více suchovzdorný pak je A. hispidulum). Kromě nich jmenujme univerzální rod křídlatek (Pteris – na obr. 6 je druh P. cretica) a asi nejtvrdší čínskou kapradinu Cyrtomium falcatum. Nezklamou ani plazivá Davallia canariensis nebo Pellaea rotundifolia, která nepotřebuje příliš kyselý substrát a díky tomu více odolává zálivce tvrdou vodovodní vodou. Všechny kapradiny (vyjma posledně uvedené) pěstujeme v rašelině a zaléváme dešťovou nebo alespoň převařenou vodou. Občas jim život osladíme vydatným osprchováním – opět nejlépe „dešťovkou“. Pokud zaléváme vodovodní vodou, musíme rostliny mnohem častěji přesazovat ze znehodnoceného substrátu. Pokud je naše koupelna v zimě příliš teplá, přenesme rostliny raději na schodiště, do zimní zahrady, do méně vytápěného prostoru (právě tam se snáze udrží vyšší relativní vlhkost). A ještě důležité upozornění: přestože jsou kapradiny vlhkomilné, jejich květináče v žádném případě nesmí stát delší dobu ve vodě!
text: Zdeněk Ježek foto: autor |
Byt uprostřed zahrady
|
|
Holandský majitel převzal v určité fázi dispozičního uspořádání velmi luxusní terasový byt o rozloze přibližně dvou set padesáti metrů čtverečních, jehož komplexní dořešení a vybavení zařizovacími předměty a nábytkem zadal bytovým architektům. Podvakrát se však jejich realizace nesetkaly s jeho představami a vytříbeným vkusem. Nakonec se rozhodl pro vlastní postup, ale své návrhy důsledně konzultoval s prováděcí firmou. Tak vznikl netradičně řešený interiér s maximálně funkční provázaností. Jeho vzhled korunuje rozlehlá terasa se zahradou v japonském stylu, vytvářející další příjemný obytný prostor.
O zvládnutí prostoru Více než polovina bytu zůstává anonymní, tak jako majitel sám. Letmé nahlédnutí do přístupných „komnat“, v tomto případě společenské části bytu organicky propojené s terasou, však mnohé napoví o celkovém pojetí bydlení.
Interiér jako celek především zaujme čistotou stylu, jenž lze charakterizovat jako odlehčený s příjemným pocitem vzdušnosti. Ve velkém, architektonicky dobře zvládnutém prostoru jej navozuje italský nábytek svou umírněností tvarů, světlými tóny pískovaných skel, doplňků, výtvarných prvků a osvětlení (převážně italské a německé výroby). Velmi precizně je například propracováno nasvícení obrazů a plastik, což se projevuje jejich dokonalým vyzněním v kompozici i jako solitérů. Kuchyňské centrum s barem, jídelnou a velkým odpočinkovým obytným prostorem sousedí s promítacím nebo také televizním pokojem. Lehký nenápadný „předěl“ dvoukřídlých prosklených dveří zajišťuje potřebný klid a soukromí, ale neodděluje jej zcela od dění ve velkém obytném prostoru. To vše se „odehrává“ na ploše asi sto dvaceti metrů čtverečních se zařízením ve skle, nerezové oceli, hliníku a dýhovaných materiálech, jejichž výběru a kvalitě byla věnována mimořádná pozornost. Kontrasty v souladu K designérské špičce patří kuchyňské centrum, což je nejvíce patrné na dokonalém provedení linky se zabudovanými spotřebiči Miele. Na něj ve stejně čistém stylu navazuje do detailu propracované a důsledně funkční interiérové vybavení jídelní a společenské části. Kromě střízlivosti a dokonalosti tvarů solitérní i vestavěné kusy nábytku nabízejí komfort úložných prostorů, přístupných postupně se posouvajícími dveřmi nábytkové stěny. Tak se lze dostat k jednotlivým sekcím, kde jsou například uloženy jídelní servis, sklo a další předměty. Jemné barevné ladění poměrně odvážně doplňuje bambusová podlaha sestavená z velkých výrazných kazet, které se holandský majitel a tvůrce nebál použít v téměř celém prostoru bytu v kombinaci s hypermoderním zařízením a sedacími soupravami v barvách sytě modré (obývací pokoj) a žluté (promítací pokoj). Nejenže v celkovém kontextu vyzněly velmi dobře, ale na podlahu výjimečné tvrdosti lze vpustit bez obav i dámy v lodičkách s jehlovými podpatky.
Vzdorování betonovému bloku I když to tak při pohledu z komunikace nepůsobí, byt zabírá celé patro čtyřpodlažního domu. Terasy o rozloze více než sto čtyřiceti metrů čtverečních jej obklopují ze tří stran. Velká plocha nabízela místo pro originálnější zahradnickou úpravu, než kterou původně tvořilo několik kontejnerů osázených zelení. Uživatel bytu proto uvažoval o působivějším a stylovějším propojení interiéru s terasou, kterou zdobila dlažba z kavkazského travertinu. Měl pocit, že pokud má terasa povrch zpevněný přírodním kamenem, pak je vhodnější oživit jej zelení, která neroste v úrovni parapetu a výš, ale přirozeně vyrůstá ze „země“.
Chtěl vytvořit dojem, že má přírodu na dosah, že není součástí jakéhosi betonového bloku, jímž dům postavený v kaskádě betonové konstrukce skutečně je. Při přípravě koncepce zahrady bylo proto nutné brát ohled na to, aby při pohledu z obývacího či promítacího pokoje, ložnic, tělocvičny a dalších částí soukromého klidového sektoru bytu vždy existoval kontakt s částí zahrady. Aby se nestalo, že někdo vytáhne žaluzii a dostane se do hluchého prostoru s pohledem na železné zábradlí, kterého tam bylo poměrně hodně.
Hledání přírody Jestliže majitel hledal řešení se vzorkem pravé přírody a rozhodl se pro japonský styl, už předem odmítal, že by v jednom koutě měla stát bonsaj, v dalším nějaká japonská lampa a opodál zase kámen se stromem – solitéry vytržené z kontextu. V duchu jeho představ vznikl projekt architekta Františka Strnada, podle kterého brněnská zahradnická firma LP Garden vytvořila podobu nynější zahrady, jež je přirozeným a nenásilným pokračováním interiéru. Oživovací proces probíhal v několika fázích. Podle projektu se začalo částečným vyřezáváním původní kamenné dlažby v nepravidelných liniích, čímž vznikly ostrůvky a formy, v nichž se dal vytvořit podklad (položení fólií, kamenů aj.) pod výsadbu zeleně. Jednoduše řečeno: tam kde kámen mizel, vznikal základ pro zahradnickou práci. Z rozebrané dlažby zas vyrůstaly nové opěrné zídky, tvořilo se jezírko s čerpáním a kaskádou aj. Kromě výsadeb v úrovni podlahy a zapojení dalších rostlin v kontejnerech bylo třeba novou zahradnickou kompozici doplnit velkými kameny o celkové váze 8 až 10 tun, což nikdo nepředpokládal. Statickým průzkumem bylo předtím třeba zjistit další možné zatížení stropu.
Nové řešení si vyžádaly boční betonové stěny sbíhající po obou stranách terasy v šikmé kaskádě. Zejména v místech, kde jsou pět metrů vysoké, vytvářejí nepříjemný pocit stísněnosti a nutí člověka pohledem kopírovat šikmou ustupující betonovou linku směrem nahoru. Proto byl vytvořen fiktivní horizont formou falešných dřevěných plotů, které betonovou plochu jakoby rozdělují na dvě části a tím robustnější prvky šikmých mantinelů ruší. Atypický projekt korunuje zeleň v japonském stylu, navržená ing. Ludmilou Hniličkovou z realizační firmy LP Garden. Rostliny požadované velikosti byly vybrány ze sortimentu zboží dovezeného ze zahraničí. Nejzajímavější je javor, ze strany prodejce vedený jako padesátiletý, který vyšel finančně nejnáročněji (počítá se, že co rok, to 1000 korun). Ostatní rostliny přišly celkem na 300 až 350 tisíc korun. Sehrály však pro „bydlení uprostřed zahrady“ nenahraditelnou roli, navodily v samotném centru velkoměsta atmosféru rodinného domku obklopeného přírodou.
text: Helena Klímová foto: Jaroslav Hejzlar |
Před plotem, za plotem
|
|
Různé typy plotů se používají pro různé účely – slouží k zakrytí nevzhledné stavby, jsou útočištěm proti živlům, vytvářejí soukromí, jsou dekorativní oporou pro popínavé rostliny a v neposlední řadě pomáhají chránit náš majetek před různými nenechavci. Při stavbě plotu je nutné dát pozor na dělicí čáry mezi dvěma různými majetky, aby nedošlo k zásahu do vlastnictví někoho jiného.
Zbavte se jednotvárnosti Pozemky či zahrady mají většinou pravidelný tvar, nejčastěji čtverce nebo obdélníku, a tak mnozí stavitelé dělají základní a stále opakovanou chybu, že pozemek obeženou nějakou standardní stavbou (plotem), který jen zvýrazní pravidelnost pozemku.
Nejjednodušším způsobem, jak se této jednotvárnosti zbavit, je využití různého stavebního materiálu. Použijte cihly nebo kámen například před vjezdem do domu, zbytek plotu vyrobte ze dřeva. Když už chcete mít celý plot ze stejného materiálu, je vhodné měnit alespoň jeho výšku tak, aby odpovídala modelu vaší zahrady či pozemku. Pokud je to jen trochu možné, nechte plot obepnout popínavými rostlinami. Při výběru materiálu na stavbu plotu je také důležité brát zřetel na bezpečnost a soukromí. Podstatné také je, aby udržel děti a domácí zvířata uvnitř a cizí lidi venku.
Hlavní zásadou při stavbě každého plotu je, že by měl dát nahlédnout do světa za ním a zvyšovat tak pocit prostornosti zahrady. Při stavbě nezapomeňte na základní poučku: Každý plot je tak pevný, jak pevná je jeho nejslabší část. Dobře promyšlený a pečlivě postavený plot bez slabších míst bude pevnější a vydrží vždy déle.
Od klasiky k plastům Plot můžete postavit téměř ze všeho. Netradiční může být z bambusu, tepaného železa, cihel, tvárnic, v poslední době jsou stále více populární i plastové ploty či sklolaminátové desky upevněné v dřevěném rámu, které vytvářejí zajímavé dekorativní plochy. Ke stavbě plotu u klasické chalupy mohou sloužit i staré železniční pražce. Nejčastěji používaným materiálem je ovšem stále klasické dřevo. V Evropě se ke stavbě plotů používá dubové dřevo, modřín, červený cedr, ale využít se dají i jiné druhy, například jasan či jilm.
Při stavbě klasického dřevěného plotu je vždy nutné mít z prken nebo sloupků odstraněnou kůru. Dřevo by také mělo být ošetřeno ochranným nátěrem proti vlhkosti a plísním. Exponované kovové části plotu, např. kotvy na upevnění sloupků, které mají sklon k rezivění, by měly být pokud možno galvanizované, pozinkované nebo alespoň důkladně natřené ochranným nátěrem. K upevňování používejte raději šrouby než hřebíky, protože déle vydrží.
Dřevěný materiál k oplocení je v nepřeberném množství k dispozici ve všech specializovaných prodejnách se dřevem či velkoprodejnách typu OBI, Baumax, Bauhaus a mnoha dalších, kde si už můžete koupit předem hotové a impregnované plotové díly, které pak na místě stačí jen upevnit na kovové sloupky a plot je hotov, což zvládne i méně zručný domácí kutil.
I při stavbě plotu ze dřeva si můžete vybírat, a to nejen podle stavu vaší peněženky, ale hlavně podle hledisek, která má splňovat. Takže můžete vyzkoušet například plot z proutí. Tradiční košatina z vrby nebo lísky vydrží při správném ošetření asi pět až šest let. V některých velkoprodejnách jsou k dostání již hotové panely, vysoké zhruba dva metry. Plot z proutí je vhodný zejména k ochraně před větrem, a to jak zákoutí (například u venkovního krbu), tak i nové výsadby v zahrádkářské kolonii.
Tyčkový plot je určitou obdobou prkenného plotu, oproti kterému zdůrazňuje svou dekorativní funkci, proto se hodí do městské zahrady i na chalupu.
Klasický plot z prken dokáže při vhodném sestavení zajistit jak soukromí i závětří, tak může vypadat velice dekorativně. Je opět možné koupit již hotové panely, ale tady se zejména domácím kutilům meze nekladou.
I z klasických zdicích materiálů, tedy z cihel nebo tvárnic, lze bez problémů postavit plot, tedy spíše plotovou zeď, která nás dokonale ochrání před zvídavými pohledy našich sousedů, a přitom může vypadat velice esteticky a dokonale zapadne do okolní krajiny.
Kamenné ploty nebo spíše zdi jsou hlavně na vesnicích dokonalým vizuálním prvkem, jenž zároveň poskytuje dokonalou ochranu a soukromí. U kamenného plotu však platí jedna důležitá zásada – čím je vyšší, tím silnější je snaha dívat se nahoru a ven z prostředí, které vytváří. Ke stavbě kamenného plotu se dá použít téměř každý druh kamene – žula, vápenec, břidlice i pískovec. Nejčastěji se používá nepravidelný lámaný kámen nebo kamenné kvádry. Lámaný kámen se neopracovává, ale pokládá se do zdi tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné rozložení tlaku na co největší plochu bez vertikálního propojení. Je důležité dobře vyplnit a vymazat všechny spáry maltou. Pokud malta nebyla použita, je nutné sledovat, aby se nekryly vertikální spáry.
V současné široké nabídce nejrůznějších výrobců si můžete vybrat různé systémy plastových plotů, napodobující například klasický tyčkový plot. Tyto ploty vyžadují jen nepatrnou údržbu, dají se sehnat v nejrůznějších odstínech, ale jejich nevýhodou je, že jsou příliš lehké.
Klasika na venkově Zejména na venkově se nejčastěji používají dva druhy plotů – klasický dřevěný, kdy jsou v zemi v pravidelných vzdálenostech od sebe umístěny vertikální sloupky, ať už dřevěné, kovové nebo betonové a mezi nimi jsou umístěny horizontální příčky, zpravidla z prken nebo klád, a pak plot drátěný. Ten se dá nazvat už téměř klasikou našich vesnic i měst. Klasické pletivo, v posledních letech obalené plastem, který chrání proti povětrnostním vlivům, se napíná mezi vertikální sloupky. Tento typ oplocení se prodává v rolích, v nejrůznějších výškách. Jako obvodové oplocení sice poskytuje jen málo soukromí, je-li však kvalitně postavený, může být výborný z hlediska bezpečnosti. Drátěné pletivo je rovněž dobrou oporou pro popínavé rostliny.
Zelená je dobrá Stále větší oblibu na vesnicích i ve městech opět získávají i živé ploty. Tradiční zastupuje zejména hloh (Crataegus sp.), trnka (Prunus spinosa) a babyka (Acer campestre), ovšem ani jeden z nich není stálezený. Ten vytváří cesmína (Ilex sp.), v teplejších krajích i hlodáš (Ulex europaeus).
U živých plotů ještě chvíli zůstaňme. Rostliny pro ně používané můžeme rozdělit do tří základních skupin: druhy řídkého vzrůstu, kterým stačí jen občasné tvarování, například dřišťál (Berberis), zábluda (Escallonia) a hlohyně (Pyracantha). Druhy, jež potřebují řez, například bobkovišeň (Prunus laurocerasus).
Značnou pozornost při stříhání a tvarování pak vyžadují zimostráz (Buxus), habr (Carpinus), cypřiš (Cupressocyparis leylandii), buk (Fagus), cesmína (Ilex), ptačí zob (Ligustrum) a červený tis (Taxus baccata).
Výběr živého plotu bude vždy záležet na lokalitě, charakteru místa a požadavcích, které na něj máte. Lokalita, hlavně pak množství sněhových srážek, má na jeho výběr velký vliv. Pokud se totiž například těžký sníh pravidelně nesetřásá, může sníh stříhaný plot svou vahou rozlámat. Obecnou chybou je vysazovat jednotlivé rostliny v živém plotu příliš hustě vedle sebe ve snaze získat rychlý zápoj. Jestliže se vysazený plot dobře nezavlažuje a nehnojí, některé rostliny v plotu uhynou dříve, než dosáhnou dospělosti. Vysazujte proto vždycky v doporučené vzdálenosti a buďte trpěliví.
Některé doporučené vzdálenosti rostlin v živých plotech: Zimostráz: 450 mm Cesmína: 500 mm Tis: 500 mm Cypřiš: 750 mm
Venkovní brány a vrata Modernizaci se nevyhnuly ani dřevěné brány a vrata – nedílná součást každého plotu. Mnozí z nás sice vystačí s klasikou, ovšem nejrůznější výrobci nabízejí nepřeberné množství jednokřídlých i dvoukřídlých, posuvných nebo otočných venkovních bran a vrat. Jsou zhotoveny z kovu, plastu i klasického dřeva. Většina z nich je vybavena dálkovým ovládáním, které reaguje ze vzdálenosti 30 až 80 metrů, pochopitelně i elektronickou ochranou proti sevření. Dálkové ovládání je možné jednoduše používat i k otevírání garážových vrat.
text: Vladimír Tachecí foto: archiv redakce |
Modrá laguna u nás doma
|
|
Jak budete vy a celá vaše rodina bazén využívat dnes – a jak v budoucnosti? Bazén vybraný nyní by měl splňovat vaše představy i třeba za deset let. Je potřeba mít bazén opravdu tak hluboký, nebo naopak vystačí menší hloubka vhodná i pro vodní hrátky? Jste vážně rozhodnuti kvůli údržbě bazénu investovat energii, čas a peníze? Údržba totiž zahrnuje denní čištění a chemické zabezpečení. Je pravda, že automatické zařízení pomůže zmírnit nároky na údržbu, je však nutné zase počítat s vyšší cenou.
Abyste si odpověděli na všechny uvedené a jiné otázky, doporučuji se poohlédnout a požádat o radu kamarády nebo sousedy mající bazén již delší dobu. Vhodné je též využít různých odborných časopisů a knih zabývajících se touto problematikou. Po získání základních představ o bazénu by měla následovat konzultace s odborníky. Pravý bazén je pro vás ten, který splní veškeré vaše nároky týkající se finančních možností, včlenění do domácího prostředí a nároků na odpočinek. Bazén a dům musí být vyvážen a nacházet se v harmonii. Levný bazén v drahém atraktivním domě a naopak může vše narušit a znehodnotit celkový výsledek.
Nadzemní bazény patří k těm jednodušším a cena tomu i odpovídá. Pohybují se v cenové relaci cca od 7000 do 110 000 korun. K nejčastějším patří nadzemní foliové bazény kruhového nebo oválného tvaru. K základním nevýhodám patří především jejich krátká životnost a celková rychlá opotřebovanost.
Zapuštěné bazény jsou již mnohem kvalitnější a výběr je i pestřejší. Cenově se pohybují ve vyšších cenových úrovních. Polypropylenové bazény včetně zabudování stojí od 30 000 do statisíců korun. Jedná se o levnější variantu zapuštěných bazénů, levná cena je však vykoupena jejich menší životností. Polyesterové a akrylátové bazény stojí o něco více než polypropylénové, avšak nabízejí lepší kvalitu a trvanlivost. Většina z nich se prodává v několika základních tvarech, objevují se však i firmy, které laminátový bazén dodávají tzv. “na míru”. Betonové bazény jsou svým tvarem, životností a stálostí bez konkurence. Menší betonové bazény se dají pořídit cca od 400 000 korun, přičemž přibližně třetina připadá na hrubé stavební práce, druhá třetina na obložení bazénu a poslední na technologii. Cena výrazně stoupá s navrženým tvarem, s velikostí bazénu, s technologií a zvoleným materiálem a může dosáhnout až sedmiciferné částky. Whirlpooly (vířivky) v některých případech nahrazují bazén, jinde bývají doplňkem k bazénu. Na trhu se vyskytují dva typy. Mobilní vířivky, jež se cenově pohybují v cenách už od 130 000 korun, a zabudované vířivky, které vycházejí o něco dráž, záleží na materiálovém provedení. Zahraniční bývají obvyklé dražší oproti domácí produkci.
A co velikost? Velikost bazénu závisí na již zmíněné otázce jeho sladění s domem a s cenovým rozpočtem. Při tomto rozhodování lze vyjít z platné vyhlášky pro veřejné bazény, která udává, že dospělý plavec potřebuje cca 3,5 m2 a dítě 2 m2 vodní plochy. Tomu odpovídá celková plocha pro čtyřčlennou rodinu cca 12 m2 vodní plochy. Hloubka by neměla být zbytečně moc velká, abychom neohřívali větší objem vody, než je nutné. Optimální je hloubka kolem 1,20 – 1,35 metrů. Pokud uvažujete o tom, že bazén doplníte i o další atrakce (stěnové masážní trysky, vzduchový rošt, chrlič, skluzavka…), potom se doporučuje zvětšit vodní plochu na 35 m2 . Je dobré si však zapamatovat, že čím je bazén menší, tím menší jsou provozní náklady
Bezpečnost především Při návrhu by nemělo být opomenuto zabezpečení proti nahodilému pádu do bazénu, a to zvláště, pokud jsou v rodině malé děti. Nejvíce se používají různé senzory a alarmy aplikované v bazénu či při vstupu do prostoru, kde je umístěn. Přenos signálu je zpravidla zvukový, ale lze použít také přenosu obrazového. U některých venkovních bazénů se dobře využívá i vhodné oplocení, které navíc plní funkci ochrany proti větru a zajišťuje větší intimitu koupajících.
Pozornost je potřeba věnovat rovněž způsobu návrhu jednotlivých sacích prvků umístěných v bazénu. Bohužel nevhodně navržené a špatně osazené sání bývá příčinou řady úrazů a v některých případech i úmrtí. Podceňovat se nevyplácí ani zdravotní zabezpečení bazénové vody. Mikroorganismy, protože nejsou okem vidět, si koupající vůbec nepřipouští, bohužel však bývají často příčinou celé řady nepříjemných onemocnění.
Ošidnost provozních nákladů Bazény se stávají během provozu velkým konzumentem energie a peněz. Abychom tyto náklady na provoz snížili, je potřeba – a to již při návrhu – využít všech známých poznatků a snížit náklady na vytápění vody, tepelné ztráty z vodní hladiny, náklady na osvětlení, náklady z čerpání apod. Majitelé bazénů nebo budoucí investoři však často ani nevědí, že lze snížit provozní náklady různými zásahy a vhodnou kombinací jednotlivých zařízení na minimum, a tak zbytečně neplýtvat drahou energií.
K energetickým a samozřejmě finančním ztrátám dochází u bazénů různými způsoby, avšak ztráty výparem z vodní hladiny patří mezi jedny z největších a je proto nutné je eliminovat. Důvod, proč jsou tyto ztráty dominantní, spočívá hlavně ve velkých nákladech na ohřev bazénové vody. Je proto nutné zajistit zakrytí vodní hladiny. K tomu existují na trhu různé způsoby a materiály, které se k tomuto účelu používají a šetří cca 50–70 % tepelných ztrát. Mezi nejvíce používané způsoby patří zakrytí solární bublinkovou folií, lamelový způsob a různé plachty.
Zakrytí vedle hlavního důvodu šetření tepla pomáhá i v úspoře chemikálií a vody. Podstatnou úsporou peněz je i návrh energeticky výhodných čerpacích jednotek a motorů jednotlivých technologií. Firma stavějící bazén však toto zařízení často zbytečně předimenzuje a pak i půl kW navíc znamená nemalé peníze. V ročním účtování uvedené zvýšení o 1/2 kW představuje zhruba 5400 Kč.
Ačkoliv tomu často většina majitelů bazénů nepřikládá význam, i úspora na osvětlení pomáhá podstatně snižovat náklady. Nahrazení běžné žárovky za fluorescentní uspoří až polovinu spotřeby elektrického proudu na běžnou žárovku, přičemž vydrží až 10krát déle. K tomu lze navíc instalovat detektor pohybu, který efektivně zajistí zapínání a vypínání světla. K místům, kde by mělo dojít k výměně žárovky, nepatří jen bazén, ale i všechny ostatní prostory související s jeho provozem.
Něco navíc Po úvahách o základním vybavení bazénu je vhodné se poohlédnout i po zařízeních zvyšujících jeho atraktivitu a jednoduchost obsluhy. Pro představu jsou uvedena některá z těchto zařízení. Automatizace technologie – jedná se o automatické zabezpečení úpravny vody, počínaje praním filtru a konče automatickým dávkováním jednotlivých chemikálií. Používání těchto zařízení zjednoduší především údržbu. Cenově se jedná cca o 5 – 10 % dodatečných nákladů k základní ceně bazénu. Podvodní osvětlení – dodává vašemu bazénu zvláštní kouzlo a atraktivitu během noci. Navíc při použití světelných kabelů lze náročným majitelům nabídnout i v intervalu se měnící zabarvení vody. Podvodní hudba – jedná se o atrakci, která zajistí poslech oblíbených skladeb v jedinečném zvláštním prostředí, jakým je voda. Zvuk se šíří ve vodě způsobem, kdy ho plavec vnímá celým tělem a zanechává tak neopakovatelný zážitek.
– při návrhu nezapomínat na to, kdo bude bazén využívat – věnovat úsilí podrobnějšímu seznámení se s problematikou výstavby a návrhu bazénů – zajistit si reference o stavbách realizovaných vybranou firmou a dotázat se na spokojenost – ověřit si, zda firma poskytuje pozáruční servis na dodané dílo – ujistit se, že daná firma má opravdu povolení k provádění tohoto typu staveb – vyžádat si od vybraných firem projektovou dokumentaci, včetně vodního hospodářství – při rozhodování vybírat alespoň ze tří firem – před závěrečným rozhodnutím konzultovat výběr s nezávislými odborníky – vyžádat si provozní řád od dodavatele technologie – umístit bazén na co nejkratší spojnici s rodinným domem, čímž vznikají zpravidla kratší rozvody potrubí, elektrické vedení apod. – u venkovních bazénů situovat bazén tak, aby byl přímo osvětlen slunečním svitem (jižní nebo jihozápadní strana) – zajistit ochranu vodní plochy před ztrátou teploty vody a znečištěním technické vybavení (úpravnu, ohřev vody apod.) umísťovat co nejblíže k bazénu
text: Ing. Bohumil Šťastný, katedra zdravotního inženýrství na Stavební fakultě ČVUT v Praze foto: archiv redakce |
Gijs Papavoine
|
|
Design je „snoubení krásy a účelnosti“. Účel není těžké při výběru stanovit, ovšem ona krása je vždy velmi relativní. Přesto se většina laické i odborné veřejnosti tiše shodne na jakési dělicí čáře velice sporné hranice vkusu. Holandský designér Gijs Papavoine jednoznačně stojí na správné straně.
Designér Gijs Papavoine je jedním z autorů, kterému se dá těžko něco vytýkat. Jeho dávka modernosti je snesitelná i pro širší okruh příznivců pohledově kvalitních výrobků, přesto zůstává dostatečně nadčasový a osobitý tvůrce. Je zřetelně ovlivněn funkcionalistickou tvorbou a tvorbou 60. let, která se v jeho případě projevuje schopností vést čisté a velmi střídmé tvarové linie. Jako Holanďan nesplývá s ohromnou vlnou italských designérů, ale bere si jen potřebné množství jižního temperamentu a elegance. Jím navrhovaný nábytek pak dokáže vnést teplo a zabydlovat interiér. Tím se liší od návrhářů, jejichž kusy nábytku zaplní prostor jako objekty čistě výtvarného charakteru a ze své podstaty již vedle sebe nesnesou živočišného člověka.
MONTIS, MONTIS, MONTIS Takřka bezprostředně po absolvování eindhovenské Industrial Design Academy začal Gijs Papavoine v roce 1976 spolupracovat s holandskou firmou Montis. Pod touto značkou se skrývá tým designérů a současně šéfů vlastní výroby nábytku. Ve společnosti zastával různé funkce a pozice, až se postupně propracoval do jejího vedení. V roce 1990 se stal jedním z hlavních designérů odpovědných za dodržování „design philosophy of Montis“.
Postupně navrhoval řadu kolekcí i samostatných jednotlivých výrobků, které se vedle návrhů šéfa společnosti Gerarda van der Berga staly rozpoznávacím znakem Montisu.
JAKE, LOMAS A PASSO V současné době se firma prezentuje hned několika zrealizovanými návrhy G. Papavoina. Na prestižní mezinárodní výstavě v Kolíně se objevily tři nové kusy nábytku – křeslo Jake, polokřeslo Lomas a pohovka Passo. Jake je křeslo, které svým přísně kubizujícím designem dosahuje vysoké pohledové kvality. Variabilita materiálů potahu pak poskytuje několik řešení, aniž by se měnila designová úroveň výrobku. Stejně je tomu v případě pohovky Passo. Její základní modifikace je čtyřmístná, ze které je možné odstraněním opěráku i bočních područek vytvořit jednoduchou postel s podhlavníkem. Nejodvážnější dynamický design má zjevně polokřeslo Lomas. Papavoine zde na okamžik upustil od kolmých, pravoúhlých linií a použil oblouk pro zformování opěráku, sedáku i područek. I zde je možné volit množství materiálů, kombinovat je a realizovat svou osobnost spoluúčastí na tvorbě vlastního designu interiéru.
KLASIKA, RETRO A OSTRÉ HRANY I v minulosti však Gijs Papavoine vytvořil bezpočet návrhů, které firma Montis zařadila do svého výrobního programu. Mezi nejznámější výrobky patří jistě křeslo Coco. Svým oblým, měkkým retrodesignem připomíná 60. léta, která nyní zažívají novou vlnu popularity. Mezi klasiku v sortimentu Montisu patří rovněž pohovka Juliet. Poskytuje varianty od malé dvojmístné až k pětimístné, skutečně královské pohovce. I tady volil Papavoine jako základ pro tvarosloví sedačky oblouk. Další charakteristickým produktem je pohovka Meander s ostře řezanými hranami, které je možné „zaoblit“ pastelovými barvami materiálu potahu.
VOLBA PAPAVOINE Gijs Papavoine se svou dosavadní tvorbou zapsal do seznamu designérů, kteří nabízejí vlastní, originální pohled na řešení vztahu krásy a funkce. Po-skytuje prostor pro individualitu uživatelů navrhovaných výrobků a zároveň volenými tvary nabízí jasné vedení světem vlastní estetiky. Volba jménem Gijs Papavoine bude vždy dostatečně originální. Nestane se, že nábytek bude okupantem interiéru, který pak odmítne přijmout cokoliv jiného než zase další výrobky signované Papavoinem. Snese dialog s okolím a nabídne se i do role reprezentativního solitéru.
Gijs Papavoine Narodil se v roce 1949 v holandském městě Hertogenbosch. Absolvoval Institut technologie a průmyslového designu v Eindhovenu. V roce 1976 začal spolupracovat se společností Montis a v roce 1990 se stal vůdčí osobností jejího designérského týmu.
text: Petr Haas foto: archiv |
I rostliny mají hlad
|
|
Kromě vodíku (z vody), uhlíku, kyslíku a částečně síry (z ovzduší) čerpají rostliny nezbytné prvky z půdy. Vedle základních minerálních živin (dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, síra) jsou pro rostliny nezbytné stopové prvky: železo, zinek, měď, mangan, bor a molybden. Každý prvek má v rostlinném organismu nezastupitelnou funkci.
Prvky Dusík (N) odpovídá za správný růst. Při jeho nedostatku jsou rostliny zakrnělé, žlutozelené, květy i plody jsou drobné a je jich méně. Naopak při přebytku je růst bujný. Barva listů je tmavě zelená až namodralá. Pletivo je řidší, nevyzrálé a snadno podléhá škůdcům. Fosfor (P) je kromě růstu nezbytný pro vývin květů. Při jeho nedostatku mají rostliny slabé stonky, méně se větví, méně kvetou. Také kořenové vlášení nezbytné k příjmu vody s živinami se hůře vyvíjí. Snižuje se odolnost k teplotám pod bodem mrazu. Draslík (K) napomáhá hospodařit s vodou. Příznakem nedostatku je usychání okrajů starších listů a následný opad. Rostlina jakoby předběhla čas a ocitla se na konci sezony. Nadbytek draslíku brání příjmu hořčíku a vápníku. Vápník (Ca) v půdě některé rostliny nesnášejí (azalky, rododendrony, vřesy, vřesovce), jiné se bez něj neobejdou. Málokdy je nedostatek vápníku v rostlinách vyvolán jeho absencí v půdě – spíše suchem nebo nadbytkem dusíku či draslíku. To pak způsobuje u jabloní známou „hořkou pihovitost jablek“ nebo „nekrotické zakončení plodů papriky a rajčat“. Nadbytek vápníku nebývá častý. Projevuje se jako chloróza čili žloutenka, brání příjmu hořčíku. Pomocí vápníku udržujeme optimální půdní reakci, tzv. pH. Hořčík (Mg) se podílí na tvorbě chlorofylu. Při jeho nedostatku jsou listy zbarveny světle zeleně. Plošky mezi žilkami žloutnou a chlorofyl se soustřeďuje jen okolo žilek. Listy opadávají, květy se objevují později a v menším množství. Hodně hořčíku se vyplavuje z půdy vlivem kyselých srážek a kyselých hnojiv. Železo (Fe) chybí rostlinám hlavně na alkalických (vápníkem bohatých) půdách. Nedostatek železa se projevuje opět chlorózou. Ta ovšem tentokrát začíná od nejmladších listů. Citlivé na nedostatek železa jsou např. prvosenky (primule), růže, citrusy, azalky, hortenzie, gerbery či gloxínie.
Hnojiva Hnojiv je na našem trhu dostatek. Dělíme je na tzv. plná (obsahují všechny základní i důležité stopové prvky) a hnojiva jen s jednou nebo několika živinami. Do půdy je dodáváme v podobě granulí, tablet, hnojivých tyčinek nebo zálivkou.
Dodržujeme přitom určité zásady. Dusíkatými hnojivy například nikdy nehnojíme na podzim. Dusík je prvek v půdě nadmíru pohyblivý a snadno se vyplavuje. Rostlinám jej servírujeme až tehdy, když jej mohou přijímat, a raději v několika menších dávkách. Naopak fosforem lze hnojit do zásoby. Pozor však na půdní reakci v silně alkalických i kyselých půdách. Tam je fosfor silně poután a tudíž je pro rostliny nepřístupný. Takové přihnojení vyzní naprázdno. Také vápnit můžeme do zásoby. Nejvhodnější to bývá v pozdním podzimu. Na lehčích půdách dáváme přednost jemně mletému vápenci před vápnem. Zatímco např. granule oblíbeného Cereritu nebo jeho současné náhražky Slovceritu se rozpouštějí a tím uvolňují živiny postupně, tekutými hnojivy dosáhneme téměř okamžitého účinku. Můžeme přihnojovat přímo na listy, ale správně naředěným roztokem, abychom rostliny nepopálili.
Kombinace hnojiv Chceme-li hnojiva kombinovat nebo zároveň hnojit různými hnojivy, musíme mít na paměti následující pravidla: – hnojiva obsahující vápník ve formě hydroxidu nebo oxidu nesmíme míchat s amonnými formami dusíku, neboť vápno způsobí únik dusíku ve formě plynného čpavku; – vápenatá hnojiva nesmíme míchat se superfosfátem, fosfor v této formě je snadno rozpustný a s vápníkem tvoří nerozpustné sloučeniny; – superfosfát mícháme s dusičnanovými formami dusíku jen v otevřených prostorách, neboť se mohou tvořit škodlivé plyny; – při hnojení hnojivy, která se nesmějí míchat, dodržujeme alespoň čtrnáctidenní časový odstup.
Humus Nezbytnou součástí hnojení a péče o rostliny je udržovat dostatek humusu v půdě. Humus a všechny další organické části v půdě pomáhají poutat živiny, vodu a vyrovnávají extrémní hodnoty. Humus se postupně mineralizuje, uvolňuje živiny přístupné pro rostliny, a tím se jeho obsah snižuje. Proto jej stále musíme doplňovat prostřednictvím organického hnojení, tedy všemi druhy hnoje, kompostem, zeleným hnojením, nastýláním atd. Právě na jaře bychom měli pod keře, k růžím i do záhonů přidat dobrý kompost.
Kdo co potřebuje Letničky a dvouleté rostliny, které intenzivně rostou a bohatě kvetou, pohnojíme vydatněji organickými hnojivy na začátku vegetace a v jejím průběhu přihnojujeme pravidelně slabším roztokem tekutého plného hnojiva. Trvalky hnojíme obdobně, ale záleží na intenzitě růstu. Fosforem a draslíkem můžeme hnojit do zásoby, dusíkem aktuálně během vegetace. Nastýláním půdy šetříme vláhu a zlepšujeme přísun humusu. Cibuloviny (narcisy, tulipány apod.) hnojíme těsně před výsadbou fosforem a draslíkem, dusík přidáváme až od února.
Trávník rovněž potřebuje živiny. Na podzim rozhodíme dobře zetlelý kompost ve vrstvě až 1 cm. Během vegetace je přihnojení nezbytné. První děláme již nyní, další přijdou na řadu v červnu, pak v září a koncem října rozhodíme již zmíněný kompost.
[jas] zdroj: Můj dům 4/2002 |
Svítidla pro děti
|
|
Svítidla bychom měli vybírat s ohledem na věk dítěte. Pro malé děti jsou vhodná plastová nebo textilní. Prostě ta, která vydrží polštářové bitky, a hlavně se o ně dítě nespálí. Neměla by však být neprůhledná, tedy svítící na konkrétní plochu nebo vymezený prostor místnosti. Ke správnému osvětlení celého pokojíčku jsou doslova nutná přídavná světla. Slouží ke zlepšení světelných podmínek při určité činnosti, jako je hraní si s kostkami, kreslení atd. Na psací stůl by měla být umístěna světla, stolní lampičky, se snadnou manipulací, s nastavitelnou výškou světelného zdroje a nastavitelným stínidlem. To je velmi důležité, zdroj světla se většinou nachází v zorném úhlu dítěte a pomocí stínidla je nutné omezit oslnění očí. K přečtení pohádky v postýlce jsou vhodné nástěnné lampy pevně připevněné ke stěně. Klipsové lampy, které slouží ke stejnému účelu a připevní se na postel, jsou vhodné pro větší děti, u nichž se nemusíme tolik bát, že je neopatrným zacházením srazí a v horším případě se o ně i popálí. Pro svůj kuželovitý tvar světla slouží tzv. bodová svítidla. Nacházejí uplatnění především tam, kde chceme nasvítit určité komponenty v místnosti. V pokojíčku předškoláka je asi moc nevyužijeme, zato v pokoji mladého sportovce jimi můžeme nasvítit vitrínu s vítěznými trofejemi. Skoro každé malé dítě si prožije období strachu ze tmy, zvláště při usínání.Není nic lepšího, než mu pořídit stínidlo, neboli noční světlo. Při nízkém výkonu zdroje může dítě provázet třeba celou noc a dodávat mu pocit jistoty. Dětská svítidla a stínidla se vyrábějí v nejroztodivnějších tvarech, barvách a svojí nápaditostí rozvíjejí kreativitu a fantazii našich nejmenších.
Světelné zdroje Při výběru světelného zdroje je důležité vědět, jakou funkci má plnit a do jakého svítidla bude instalováno. Každé svítidlo má od výrobce doporučený výkon zdroje. Pokud si při jeho koupi nejsme jisti správností výběru, je lepší se obrátit na školeného prodavače. Obecně se doporučují klasické žárovky v čirém nebo matném provedení. Vydávají měkké, jasné a neoslňující světlo. Jak již bylo uvedeno, mělo by v místnosti dojít k souhře několika světel, můžeme proto kombinovat i několik světelných zdrojů dohromady. Například halogenové žárovky poskytují ostré bílé světlo, podobající se světlu dennímu. Nabízejí řešení bodového i rozptýleného světla. Využití proto mají například ve stolní lampě umístěné na psacím stole, kdy při plnění úkolů velmi záleží na přesnosti provedení, např. při rýsování. Vzhledem k tomu, že více oslňují a vydávají větší teplo, nedoporučují se pro malé děti. Příjemné, neoslňující světlo vydávají kompaktní zářivky. Jejich podstatnou výhodou je i výrazná úspora energie – až 80 % oproti klasické žárovce. Proto je volíme tam, kde se často a dlouho svítí. Jsou například vhodné pro osvětlení chodeb nebo pro centrální svítidlo v dětském pokoji. Do dětského pokoje volíme nejlépe kompaktní zářivku s dvojitým krytím (tvarem připomíná žárovku), z níž světlo vychází tlumenější a méně oslňuje. Při použití kompaktních zářivek nezapomínejme, že principem jde stále o zářivku. Její světlo tedy bliká, byť tak rychle, že oko kmity nevnímá, zároveň nevyzařuje celé světelné spektrum, což způsobuje zkreslení barev. Pro děti, jež se barvy teprve učí vnímat, jde o výraznou nevýhodu. Zároveň však obě zmíněné nevýhody můžeme eliminovat současným použitím světla klasické žárovky. Oproti tomu u větších školáků, kterým již záleží i na designu pokoje a souhře jeho barev, můžeme doporučit i barevné zdroje, které zvyšují výtvarný efekt a ladí náladu pokoje do jedné barvy. Náladu pokoje zvýrazní i bodové osvětlení, které se využívá při nasvícení určitých míst nebo komponentů místnosti, např. terče na šipky. Světelné zdroje se vyrábějí v různých provedeních, tvarech, typech i barvách. Díky typizaci závitů jsou jednotlivé zdroje snadno zaměnitelné, můžeme tedy vyzkoušet různá řešení a „naladit“ místnost do požadované podoby.
Pár slov k bezpečnosti Již jsme se zmínili o některých aspektech bezpečnosti. Svítidla u malých dětí musí odolávat dětským hrám a chránit světelný zdroj krytem. Svítidla volně položená na stolku může dítě snadno shodit. Je vždy lepší je pevně připevnit ke stěně. Zejména u jednoduchých lampiček nezapomínejme, že při případném rozbití žárovky dojde k odkrytí drátů, jež mají plné síťové napětí! Nezapomínejme také, že dítě je nabito zvědavostí, proto bychom po vytažení šňůry lampičky měli zásuvku ihned zaslepit. Pozor rovněž na možnost doteku světelného zdroje. Žárovky, a to zejména halogenové, dosahují na povrchu vysokých teplot a mohou i při krátkém doteku způsobit kontaktní popáleninu.
Svítidla do dětského pokoje vybírejte pečlivě. Ladit s nábytkem mohou, ale bezpečná být musí. Zahoďte podvědomé zábrany ze svícení více světel najednou. Je to nejlepší, jaké můžete nalézt.
text: Markéta Andrejsková foto: Philips Lighting a archiv |
