|
|
Rodinný dům je charakteristický množstvím skleněných stěn, které jsou všechny tónované do modra. Dům tak působí zvenku uzavřenějším dojmem, než kdyby tu bylo pouze čiré sklo. Právě proto, že cílem bylo v zimní zahradě vytvořit zelenou a živou vizuální bariéru, přišly ke slovu velké a pohledově velmi atraktivní rostliny. Přes různou velikost a také různé nároky je bylo možno díky hydroponickému způsobu pěstování přesadit všechny do poměrně nízkých nádob o hloubce 20 cm. Na jednom místě se tu sešla dracena původem z Kanárských ostrovů i jihoafrická strelicie.
Jednotná zálivka se udržuje pomocí vodoznaku. Výběr rostlin je omezen pouze na ty, které dobře snášejí plné slunce, ale i ony mají raději v nejparnějších dnech lehké přistínění – zde jim je nahrazuje tónování skel. Světla procházejícího zimní zahradou si užívají i květiny umístěné v obytném prostoru. Jsou jako velvyslanci rostlinné říše, kterým je lépe blízko u lidí, ale slunce se vzdávat nechtějí.
Kontakt: MATOUŠ – ZAHRADNICTVÍ, Říčanská 392, Průhonice, tel.: 02/67 75 05 94;
text: Pavlína Blahotová foto: Josef Moucha |
Blog
Podlahová plocha domu či bytu
|
|
Čtenáři Malého Bobše ale vědí, že ještě dlouho potom se stát do užívání domů a bytů příliš nemíchal. Když se krejčí Jakubec prohlásil v roce 1913 za socialistu, paní domácí mu obratem dala výpověď. A on ji ujistil: „Za ty peníze takový byt dostanu všude.“ Jejich rozhovor vypovídá vše podstatné o poměrech před zavedením ochrany nájemníků za 1. světové války. Jakmile se objevili „úředníci přes bydlení“, nabyla podlahová plocha na významu. Státní podpora družstevní výstavby v 1. ČSR preferovala malé byty: proto v domech LBD převládají byty 1 + 1. V tuzemském právu se také objevil pojem „nadměrný byt“. Mezi válkami mohl být za nadměrný považován jen byt o čtyřech či více obytných místnostech. Od 40. let platilo, že byt je nadměrný, pokud je obytných místností víc než členů domácnosti. Komunisté stanovili maximální počet m2 na osobu: byt byl nadměrný, pokud metry přebývaly. Ke koloritu 50. let patřilo administrativní rozdělování nadměrných bytů. Za socialismu bylo také možné užívací právo k nadměrnému bytu úředně zrušit, častěji se však za nadměrné metry platila zvýšená činže. Nájemníci kvůli tomu do větších bytů formálně přihlašovali příbuzné. Všechny tyhle zvláštnosti zmizely až po roce 1989.
U rodinných domů do roku 1948 nic nadměrného neexistovalo, o čemž svědčí prvorepublikové vilové čtvrti. Až socialistické právo určilo, co je ještě rodinný domek a co už ne. Větší stavby, třebas i určené k rodinnému bydlení, nemohly být v osobním vlastnictví. Většinou se jich zmocnil stát – nebo do nich majitelům aspoň nadekretoval nájemníky.
Velikost nových poválečných bytů reguloval stát, který měl být jediným investorem bytové výstavby. A i když od roku 1959 stát umožnil novou družstevní výstavbu, velikost družstevních bytů si ohlídal. Totéž platí o individuální výstavbě, která se – v rámci definice rodinného domku – těšila jisté podpoře. Její výsledek je lépe než v Česku k vidění v běžné slovenské vesnici.
Po roce 1989 jsme se dostali, pokud jde o počty místností a o podlahovou plochu domů a bytů, zpátky do normálního stavu: nikdo je právně neomezuje. V českém právu také není nijak omezen počet domů či bytů, které může mít kterýkoliv občan ve svém vlastnictví.
Jaký význam má podlahová plocha domu dnes? Stavíme-li dům pro rodinné bydlení, neomezuje nás co do jeho velikosti nic. Přesto je dobré přihlédnout k tomu, jak je v českém právu definován rodinný dům. Pokud si totiž postavíme třeba jen nepatrně větší dům, nebudou se na něj vztahovat daňové úlevy, podpory či jiná zvýhodnění.
Když na Nový rok 1992 zmizela definice rodinného domku z občanského zákoníku, nadefinovalo si jej tuzemské právo alespoň v podzákonných předpisech. Vyhláška o pomoci bytové výstavbě (č. 136/1985 Sb.) tehdy doslova převzala letitou definici (pouze domek přejmenovala na dům): za rodinný prohlásila takový dům, u něhož aspoň 2/3 podlahové plochy všech místností připadají na byty a ve kterém je nejvýše 5 obytných místností. Kuchyň se nepočítá. Dům může mít i větší počet obytných místností, pokud ovšem úhrn jejich podlahové plochy nepřesáhne 120 m2. V tomto případě se z obytné kuchyně počítá do úhrnu jen to, oč její výměra přesahuje 12 m2.
Vyhláška o technických požadavcích na výstavbu (nyní č. 137/1998 Sb.) definovala rodinný dům velkoryseji: má to být „stavba pro bydlení, která svým stavebním uspořádáním odpovídá požadavkům na rodinné bydlení a v níž je více než 1/2 podlahové plochy místností a prostorů určena k bydlení; rodinný dům může mít nejvýše 3 samostatné byty, nejvýše 2 nadzemní a 1 podzemní podlaží a podkroví“.
Pokud tedy v právním předpisu čteme o rodinném domě, je třeba zjistit, o které jeho definici je řeč. Například úroky z úvěrů hypotečních bank nebo stavebních spořitelen, které lze odečíst od daně z příjmů, se mohou týkat jen rodinného domu, jenž se vejde do první – více omezující – definice. Časový test pro osvobození příjmu z prodeje od daně z příjmů je u rodinného domu – stejně jako u bytu – dvouletý, u ostatních nemovitostí pětiletý. Tady se bohužel zákonodárce zapomněl zmínit, kterou z definic rodinného domu má na mysli.
U bytů je to ještě složitější Začněme byty (resp. jednotkami) ve vlastnictví. U nich je podlahová plocha klíčovou věcí – právě podle poměrů podlahových ploch je určen spoluvlastnický podíl vlastníka jednotky na společných částech domu a na právech k pozemku: podle tohoto podílu platí vlastník příspěvek na správu, opravy a údržbu. Z plochy jednotky se také od roku 2001 počítá daň z nemovitostí.
Podlahovou plochou bytu se podle zákona o vlastnictví bytů (č. 72/1994 Sb.) rozumí podlahová plocha všech místností bytu včetně příslušenství. Ani slovo o zaokrouhlování, o výstupcích v místnostech či o zkosených stropech. Někteří započítali i sklepy, jiní ne (za balkony a terasy neplatí vlastníci jednotek nic). Žádná zpřesnění této právní úpravy bohužel nelze očekávat. Statisíce jednotek totiž už byly zapsány v katastru nemovitostí, a tím jejich výměra zkameněla: jakákoliv změna plochy by znamenala zásah do spoluvlastnických podílů – a tedy i do ústavou chráněných práv všech spoluvlastníků.
Odlišnou definici podlahové plochy obsahovala vyhláška o nájemném z bytu (č. 176/1993 Sb.), kterou zrušil Ústavní soud. Její obsah však byl ve všem podstatném převzat do výměru Ministerstva financí (č. 01/2002). Ministerští úředníci ovšem v podrobnostech úpravu zpřesnili. Podlahová plocha nájemního bytu je podle nové definice „celková plocha místností v bytě i mimo byt užívaných výhradně nájemcem bytu. Plochy ostatních prostorů užívaných výhradně nájemcem bytu se započítávají jednou polovinou. Do podlahové plochy se započítává i plocha zastavěná kuchyňskou linkou, vestavěným nábytkem, kamny nebo jiným topným tělesem. Nezapočítává se plocha okenních a dveřních ústupků. Jestliže má místnost zkosený strop pod výšku 2 m nad podlahou, počítá se její podlahová plocha jen čtyřmi pětinami.“
Tahle definice platí jak pro byty v soukromých a obecních domech, tak i pro byty v domech LBD a právnických osob, založených nájemci bytů k privatizaci domu – ovšem jen pro byty v nájmu, ne ve vlastnictví. (U bytů v nájmu členů SBD je nadále rozhodující užitková plocha bytu podle vyhl. č. 85/1997 Sb.) To znamená, že nejbližší úprava regulovaného nájemného od 1. července 2002 nebude pouhým vynásobením dosavadní činže určeným koeficientem. Podlahovou plochu bude nutno přepočítat – nová úprava zvýhodní pronajímatele. Podle zrušené vyhlášky se z jiných než obytných místností (např. WC, koupelna) započítávala jen polovina výměry. Pokud si tedy někdo zvětšil koupelnu na úkor pokoje, podlahová plocha se mu zmenšila. To se změní: jednou polovinou se budou započítávat jen prostory (nikoliv místnosti) mimo byt: např. balkony, lodžie a terasy.
Věřme, že podlahová plocha bytu, zjišťovaná pro účely regulace nájemného, brzy zmizí v hloubi právních dějin. Krejčí Jakubec a jeho paní domácí by jistě nechápali, proč je k určení činže za byt nutné pobíhat se skládacím metrem kolem stěn.
text: Dan Holubkov foto: archiv |
Pro čistý vzhled
|
|
A jaká je situace dnes? Zjistili jsme, že díky koupelnovému nábytku je možné spoustu drobností rušících výsledný dojem z koupelny uschovat do skříněk. Koupelna pak působí nejen čistě, ale také útulně. Podle typu skříněk můžeme nábytek rozdělit na horní (zrcadlový), spodní (do výšky 85 cm), umyvadlový, polovysoký, vysoký (do výšky 120 cm) a rohový. Prodávají se samostatně jednotlivé díly nebo ucelené sestavy.
Materiál ovlivňuje kvalitu Kvalitu a životnost nábytku ovlivňuje především materiál, jenž musí snášet agresivní prostředí koupelny.
MDF deska Používá se často na přední plochy dvířek u skříněk. Je tvořená několikanásobnou vrstvou laminátu. Povrch se lakuje nebo se pro zakončení používá vysokotlaká fólie. Tyto úpravy zaručují velkou odolnost proti vodě, oděru a stálost vůči působení většiny chemických látek. Korpus se vyrábí ze speciální laminované desky, obyčejná dřevotříska by se pokřivila a zdeformovala. Kvalitní dýhování, klížení jednotlivých dílů skříní, používání ABS profilů u hran a voduvzdorných lepidel dovede podstatně prodloužit životnost. Vnitřní poličky se zhotovují z laminátových dílů, plastu nebo ze skla.
Masiv Náročnější zákazník se může poohlédnout po koupelnovém nábytku ze dřeva. Na celodřevěný nábytek do koupelny se hodí cedr, gabon, mahagon a teak, což jsou dřeva tvrdá, voděodolná a objemově stálá. Nemusí se již natírat, stačí impregnace přírodním voskem. Při koupi se důkladně informujte, z jakého dřeva byl nábytek zhotoven, protože vlhkostí některé druhy svůj objem zvětšují a mohou být též náchylné na plísně, houby a bakterie. Většinou se však vyrábějí dřevěné jen čelní plochy dvířek. Ty se potom lakují vysoce kvalitními nátěrovými hmotami nebo impregnují voskem, aby se zabránilo průchodu vody. Nelze proto při výrobě používat dříve tolik oblíbené emailové barvy, které se často loupou a mění původní barvu (zažloutnou).
Ratan, kov Velmi působivé i praktické jsou v koupelně jednoduché ratanové police, koše a regály se zásuvkami (ratan dobře snáší vlhkost). Koupelnový nábytek mohou tvořit též kovové či hliníkové regály, záleží čistě na vkusu každého z nás. Kovové části vyrobené z ušlechtilé nerezové oceli se vyznačují dlouhou životností a odolností. Výhodou je i velké množství nejrůznějších druhů povrchových úprav – lesklý nebo matný chrom, zlato, komaxitové provedení v různých barevných odstínech.
Sklo Sklo je příliš křehké, a přesto ho u nábytku najdeme, především v podobě poliček, jako výplň dvířek nebo úchytky.
Plasty Z bílého a černého plastu se donedávna vyráběly hlavně galerky a malé horní skříňky. V současné době zájem o tento druh „nábytku“ ubývá. Na výsluní se však dostávají jednoduché průhledné, transparentní plastové poličky a další doplňky určené do koupelen. Prodávají se jak v neonově zářivých barvách, tak i v jemných pastelech. Nábytek z plastových hmot se dobře vyrábí, je tvárný, velmi rozmanitý, dobře se udržuje, snáší vlhké prostředí, a pokud právě nejde o některý zdařilý designérský „kousek“, je i cenově výhodnější než ostatní nábytek.
Jak se neztratit ve stylu? Budeme-li chtít koupelnu především účelnou, pořídíme si spíše jednoduchý, hladký, nijak zvláště zdobený nábytek. Jemným a čistým dojmem působí zejména v bílé barvě s matným nebo lesklým povrchem.
S rustikálem opatrně Rustikální styl dnes již nepatří, stejně jako u kuchyní, mezi žhavé novinky. Proto takový nábytek pořizujeme pouze do interiéru zařízeného v tomto duchu. Pro spíše technicky založené jedince je určen nábytek z leštěného nerezu, který je možné získat i včetně nerezového umyvadla. A pro všechny, kteří jdou s dobou, se hodí koupelnový nábytek v barvě dřeva s použitím pískovaného skla ve výplních skříněk, na zrcadlech a poličkách nebo dřevěný nábytek kombinovaný s barvami barevných kovů. Velkému zájmu se těší všechny oblé, zakulacené skříňky (nehrozí tolik nebezpečí úrazu), ale též masivní nezdobené hranaté rámy (vyjádření moderního puristického stylu).
Pastel je in Nejvíce podléhá paní módě barva. Jemné pastelové odstíny vanilkové, žluté, mátové, růžové, patinově modré dokážou rozjasnit mnohdy ponurou atmosféru koupelny. V dřevěném provedení se nosí světlá bříza, buk, hrušeň, třešeň, švestka. Výrobci zdařile kombinují dřevo s pastelovými či sytými barvami, nerezem nebo sklem. Současná široká nabídka koupelnového nábytku nejčastěji přichází od italských, německých, španělských, ale i kvalitních českých výrobců. Výběr nám usnadňuje síť specializovaných obchodů, vzorkoven a koupelnových studií, kde je někdy možné objednat si nábytek na míru či atypického provedení. Při rozhodování musíme brát na zřetel také obklad, dlažbu, baterie, tvar vany, umyvadla i sprchového koutu.
Prostor určí styl Jiné bude rozhodování při výběru nábytku do nově budované koupelny, jiné při modernizaci či dovybavení stávající místnosti. Dále je vždy rozhodujícím kritériem velikost koupelny.
Co se třemi metry V panelovém domě se musíme povětšinou vměstnat do prostoru 3-3,5 m2, pokud se nerozhodneme při přestavbě obětovat další část bytu. Počítáme zde s každým centimetrem, proto volíme skladebný – sektorový nábytek malých rozměrů (hloubka 15-20 cm). Místo nám mohou také ušetřit žaluzie namísto dvířek. Otázku „Kam s nimi?“ nám v malé koupelně může vyřešit horní skříňka se zrcadlem, skříňka rohová, polovysoká, nad pračkou, pod umyvadlo nebo otevřená polička nade dveřmi. Nabízí se opravdu mnoho možností, ale vždy důkladně zvažte množství nábytku pro tak malý prostor.
Do prostoru i věž Snadněji se rozhodneme při zařizování velké koupelny. Pro větší počet členů pořídíme například dvě samostatná umyvadla či dvojumyvadlo zabudované do modulu skříněk. Můžeme si zde dovolit i větší polovysoké a vysoké skříňky nebo celé nábytkové soubory. Využití nacházejí též otočné nábytkové věže, vybavené zrcadlem, věšáky, sušákem ručníků a ve vnitřním prostoru košem na prádlo. Rohové sestavy a otevřené rohové police jsou oblíbené v mnoha menších i větších koupelnách. Nábytek se prodává na soklech, nožičkách nebo závěsný. Stejně jako u sanitární keramiky je výhodné pořídit závěsné provedení hlavně pro jeho praktičnost při úklidu. Ne zcela obvyklým řešením je nábytek na výškově nastavitelných nožkách.
Kontakty: EUROBATH, Havlíčkova 678, Brno-Modřice, tel.: 05/47 21 66 22; JOKEY BOHEMIA, Jeremiášova 947, Praha 5, tel.: 02/96 37 63 29; KERAMAG (prodává SANITEC), Komenského 2501, Tábor, tel.: 0361/ 25 49 07; LE BON, Dornych 47, Brno, tel.: 05/45 53 54 13-14; METALKRIS, Chrudimská 2526/2a, Praha 3, tel.: 02/72 73 81 71
text: Barbora Smrčková text: archiv |
Rozmařilý luxus
|
|
Po první světové válce si Evropa konečně vydechla. Vzpomínky na válečné běsnění rychle vybledly a svět se začínal bavit. Gastronomický průvodce Michelin doporučoval další tříhvězdičkové restaurace a gastronomádi vyrazili na cesty v nových modelech automobilů, kterým již dráhu nekřížila koňská spřežení. Rytmus swingové hudby nahrazoval valčíky předchozí la belle époque a podobně i kubistické tvarosloví vytěsňovalo historizující ornamenty a secesní dekorativismus mezinárodního art nouveau. To ovládalo celou scénu až do začátku 20. let minulého století a zaplavilo životní prostředí velkou rozmanitostí produktů, dost obtížně definovatelných z hlediska čistoty stylu.
Proti vyčerpanému eklektickému art nouveau začala být vedena kritika z různých pozic. Především nastupující avantgardy z řad architektů, zdůrazňující zásady účelnosti, zcela odmítaly předchozí koncept. Každý architektonický článek byl podřizován přísné analýze za účelem očisty od starých historických forem a tradic. Tento vývoj zasáhl stejně plášť architektury i její interiér a další typové řady mobiliáře. Ideové zakotvení těchto počinů, zvláště v Čechách, se nacházelo v kubistické estetice Picassa, Braqua a jejich teoretizujících souputníků. Kubistické intermezzo mělo krátké trvání, avšak nové myšlenky o účelu, konstrukci a materiálu předmětů pevně zakotvily v moderní urbánní civilizaci. V rámci dobové atmosféry, která navíc zdůrazňovala rychlost, přesnost a strojovost, docházelo nevyhnutelně k odmítání komplikovaného secesního dekorativismu.
Rychlost, s jakou nový styl sprovodil ze světa estetiku art nouveau, nejlépe dokumentovala první velká poválečná výstava v Paříži roku 1925. Pod názvem Výstava dekorativních a průmyslových umění spatřila Evropa úplně jiný obraz světa, než který se jí dosud naskýtal. Od Grand Palais až po Invalidovnu vyrostly národní pavilony polské, švédské, německé, dánské, belgické a ústřední místo zaujímal pavilon francouzský.
Zásluhou neúnavného organizátora V. V. Štecha vyrostl u náměstí Concorde i pavilon český, který byl postaven podle návrhu architekta Josefa Gočára. Profesor Štech k tomu poznamenal: „Věřil jsem, že máme co říci a že můžeme Paříži ukázat ducha v podstatě odchylného od onoho, který rozhoduje ve francouzském dekorativním umění prostorovém, nábytkovém i knižním, a tam byly naše snahy zaměřeny.“
Nejenom česká a francouzská, ale i další národní expozice představily široké spektrum oborů, sahající od architektury, interiéru, nábytku, přes sklo a keramiku až po užitou grafiku, knižní vazbu a módu včetně parfumerie. Paříž se tak naposledy stala městem diktujícím životní styl a určujícím jeho rytmus. Po druhé světové válce se již připojily New York, Milano a Londýn. Ohromná publicita doprovázející výstavu neustále zdůrazňovala slova „moderne“ a „le luxe“, které se staly dalšími synonymy pro art deco, jež vytvořilo jakýsi plynulý přechod mezi vypjatým dekorativismem secese a střízlivým funkcionalismem období mezi dvěma válkami. Na výstavě pochopitelně slavili největší úspěchy francouzští umělci. Tón udávali především tvůrci nábytku nové generace: P. Follot, A. Mare, F. Hourdain a především J.-E. Ruhlmann. Jeho interiérové artefakty – psací a jídelní stoly, židle, pohovky a etažérky – obsahovaly analytickou promyšlenost každé své části. Tito tvůrci věnovali větší pozornost tvarům a objemům než dekoru, kterým se stával sám použitý materiál.
Virtuózní řemeslné zpracování nábytku, vyráběného z nejkvalitnějšího dřeva včetně ebenu i macassaru, a působivost jeho hladkých elegantních tvarů ještě zvyšovaly dekorativní prvky ze slonoviny, stříbra nebo perleti. Tyto materiály do jisté míry odrážely inspiraci egyptskými a orientálními vlivy. Elegantní barevné tóny přecházely z nábytku do celé atmosféry interiéru a vytvářely ideální barevné harmonie, jejichž výjimečnost dotvářelo i světlo filtrované lisovaným sklem od Sabina, Laliqua, Mullera a dalších.
V těchto polohách krystalizovala elegance stylu art deco a jeho neobyčejně vytříbený smysl pro vkus hraničil až s dekadencí. Jeho povahu nejenom tvorbou, ale i slovy vyjádřil triumfující J.-E. Ruhlmann: „Vysoce přepychový předmět se stává měřítkem pro běžnou výrobu.“
Péče, kterou česká strana výstavě věnovala, nakonec došla vysokého uznání. V sobotu 31. října 1925 se za účasti tří tisíc diváků rozdílely ceny v Grand Palais. Po Francii obdržel český pavilon nejvíce medailí a to byl důkaz našeho podílu na vytváření stylu art deco: „Celkově lze říci, že i když jsme s úspěchem naší účasti počítali, výsledek předčil naše očekávání. Prezentovali jsme celek myšlenkově bohatý, tvarově svérázný, zřejmě odlišný od toho, co se produkovalo ve Francii, i od toho, co demonstrovaly na výstavě ostatní státy.“ (V. V. Štech) Nyní s odstupem doby se ukázalo, jaký význam měla v Čechách kubistická lekce a navázání na geometrizující větev vídeňské secese, ze kterých se zrodil proslulý český rondokubismus a v jistém smyslu i tvorba J. Plečnika, fotografa F. Drtikola, F. Kysely a řady dalších, kteří spolupracovali se sdružením Artěl. Oproti Francii, kde art deco doznívalo ještě hluboko do třicátých let, však většina českých umělců zastoupených svou tvorbou na pařížské výstavě opustila záhy dekorativismus tohoto stylu ve prospěch funkcionalismu, který se stal vedoucí ideou.
Kontakty: STAROŽITNICTVÍ U ZLATÉ ULIČKY, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 02/33 33 98 75; STAROŽITNÝ NÁBYTEK – V. STODOLA, Holešovická tržnice, hala 36, Bubenské nábř. 306, P. O. BOX 11, Praha 7, tel.: 02/80 87 12, 0602 20 91 15
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Domy Bořka Šípka
|
|
Když jsem se vás před lety ptala, zda je pro vás doma v Amsterodamu nebo v Praze, odpověděl jste, že záleží na tom, kde zrovna jste. Je z vás dnes už spíše Pražan? Ne. Určitě ne. V tomto směru se toho ani moc nezměnilo. Je to hodně závislé na práci, na možnostech, které v Praze z mnoha důvodů nejsou zrovna nejlepší. Splňuje váš zrenovovaný dům v Praze vaše představy architekta o ideálním bydlení? Jde určitě o dům, který je příjemný na bydlení. Odstěhuji se z něho ale zrovna tak jako ze všech předchozích. Neplánuji dopředu a nevím, jak dlouho v Praze zůstanu. Je dost dobře možné, že zase půjdu někam dál. Lze vůbec nějak charakterizovat ideální dům? Jedna z věcí, kterou rozhodně považuji za velmi důležitou, je fyzika domu. Volba materiálu co se týká železa a betonu, aby nevznikala Faradayova klec. Volba materiálu z hlediska akomodace zdí – jak drží teplo, vlhkost a chlad, v létě i v zimě apod. Zrovna tak je určující poloha domu ke světovým stranám. Ložnice by například měla být na východ, aby ráno člověka vítalo sluníčko a večer, osvětlená západním sluncem, zůstala chladná. Orientace obytných pokojů, kuchyně – celá typologie budovy, která v naší kultuře velmi dobře funguje, to jsou záležitosti, na které je třeba dávat pozor. Všechno je nutné ještě konzultovat s člověkem, pro něhož dům navrhuji, a pak to nějak srovnat. Architekturu a filozofii jste vystudoval v Německu, kde jste už v roce 1983 získal Německou cenu za architekturu za návrh obytného domu ze skla v Hamburku. Měnil byste dnes něco? Dvacet let je v architektuře poměrně krátká doba. V módě nebo designu už jde o dobu trochu delší. Kdybych ten dům měl dělat v současnosti, udělal bych ho asi úplně jinak. Ale když se na něj dívám dnes, tak bych ho neměnil, určitě ne. Byl zajímavý už tím, že měl velice složité položení na úzkém pozemku. Podle německého zákona bylo třeba ještě dodržet třímetrový odstup od další parcely, takže na dům zůstávalo sedm metrů šířky a šestnáct metrů hloubky. A k sousedům nesmí být v Německu žádná okna. Ta mohla být jen na dvou sedmimetrových stěnách, takže jsme měli velký problém, jak stavbu osvětlit do hloubky. Proto vznikl nápad postavit dům ze skla a do něho položit jiným směrem, diagonálně, cihlový dům, který už měl okna tak, jak bylo třeba. Nešla k sousedům, ale byla šikmo k nim. Vzešla z toho nakonec ekologická stavba, protože se využilo i tepelné energie, která se skleníkem dostává do domu. V Holandsku jste realizoval velký projekt osmdesáti bytových jednotek. To už je svým způsobem také velká architektura, nebo ne? To jsou ale řadové domečky pro střední vrstvy. Šlo o bydlení se státní dotací, kde cena nesměla překročit určitou hranici. Museli jsme například počítat cihly a dát jich třeba o pět méně, abychom se vešli do rozpočtu. Vznikly tak poměrně malé a úzké dvojpodlažní řadové domy s byty o rozloze sedmdesát až devadesát metrů čtverečních. Snažili jsme se, aby lidé, už když přijíždějí, mohli z dálky ukázat na svůj dům a aby ten dům vypadal reprezentativně. Takže jsme udělali takové fasády, že se vždy dva domečky slučují v jeden, čímž vypadají jako velké vily. A když člověk přijde dovnitř, chápe ten ve skutečnosti malý domek už trošičku jinak. Každý má před vchodem ještě malou zahrádku, kterou si může udělat podle svého, takže i tím se domy diferencují. Osobitý charakter domkům pak hodně dodává i různé barevné pojetí a odlišné materiály fasád. I když jde o jeden typ domu, který se osmdesátkrát zopakoval, každý působí jinak. Myslíte, že by něco takového bylo možné i u nás? Je to možné, protože zdejší střední vrstva se už začíná po něčem takovém dívat. Já nechci kritizovat českou architekturu – i když se na ni mohu dívat jedině kriticky -, ale již existující sídliště v okolí Prahy jsou opravdu nevyužité šance. Třeba něco takového, jako je Malá Šárka. Dalo by se říct, že tam bydlí nějaká vyšší vrstva, ale je to úplně šílené. Něco mezi kýčem a sociálním ghettem. Ani ten svůj dům tam nakonec nenajdete, všechno se podobá, není tam žádná orientace a všude je ještě takový ten nadnesený kýč ‚a la Las Vegas. Je to strašná škoda. Vloni jste dokončil bytovou rezidenci v pražské Rooseveltově ulici. Jsou už všechny byty obsazené a jste se stavbou spokojený? Reportáž z rezidence jsme uveřejnili v čísle 5/2001. Určitě to není ještě prodané. Je spousta lidí, kteří si mohou dovolit krásné vily, ale nechtějí mít zodpovědnost za vlastní dům, protože jsou hodně na cestách, mají strach, že je někdo vykrade, apod. Tito lidé pak volí velké luxusní byty a k nim to bylo také směrované. Myslím, že se malinko ukazuje, že nejde ještě o český trh. Že byty jsou až moc velké a bylo by lepší je trochu zmenšit nebo přizpůsobit zdejším potřebám. Lidé, kteří tomu trošičku rozumějí, jsou většinou cizinci. V Praze ale hledají něco jako druhý byt čili něco jiného. Takže to je možná určitá vada v konceptu, o které by se dalo přemýšlet. Byty jsou jinak dispozičně dobře udělané a dům je zajímavý tím, že je každý byt úplně jiný. Je tu velká různost, což je pro architekta velice nákladné. Obvykle nakreslí jeden byt a pětkrát ho zopakuje, kdežto tady je to v každém patře jinak. Na čem pracujete nyní? Máme rozestavěný obytný dům v Holandsku na amsterodamském kanálu, v jedné z nejlepších pozic ve středu města. Jsou to tři byty přibližně o sto třiceti metrech čtverečních. Snažíme se pracovat s tím, že například funkce bydlení a spaní odlišujeme dvěma výškami místností. Ložnice bude níž, aby se člověk cítil trošičku víc chráněný, obytná část, kde se může rozmáchnout, je naopak vyšší, což má v celkovém seskupení zajímavý vliv na fasádu. Nevidíte šest pater, ale tři zóny. Dům, který je krátce před dokončením, vypadá úplně jinak než ostatní. V Holandsku pak ještě stále pracujeme na muzeu užitého umění v Den Boschi, jehož stavba byla z různých politických důvodů neustále odkládána. Nyní máme konečně stavební povolení. Také začínáme pracovat na novém náměstí pro Nový Bor, kde jsme vyhráli soutěž. Rezidencí se ale snažím dělat co nejméně, i když například v Bejrútu teď právě zahajujeme jednu stavbu. Více mě zajímají veřejné budovy. Máte ještě hodně plánů v roli hlavního architekta Pražského hradu? Role hradního architekta, jako ji měl třeba Plečnik, nikdy nebyla obnovena a ani nebude, protože se už nehodí do dnešní politické situace. Architekt, který dnes na Hradě pracuje, nemá takovou autoritu, aby rozhodoval, co se stane. Já jsem více méně žádný koncept Hradu, toho, co vše by se na něm mělo dít, nikdy nedělal. Správa Pražského hradu si tyhle posty obsadila vlastními lidmi. A jediné, co jsem tam koncepčně dělal, byl vývoj druhého nádvoří. Změna prezidentského vchodu, obrazárna. Plánujeme ještě vchod do Rudolfovy galerie, který v podstatě tuto část přestavby ukončí. Doslechla jsem se, že v Praze uvažujete o projektu sídliště, které by bylo dílem několika světových architektů. Pozemky v Hostivaři a Suchdole, které vlastní firma MCA, jsou už k dispozici. Jde o konkrétní věc, která se ale určitě bude vyvíjet roky, než dojde k realizaci. Všechno je teprve ve stadiu urbanistické vize, která posléze přejde do dalších kroků. Není ještě vůbec vyřešené, co se bude stavět, jestli paneláky nového stylu, nebo rodinné domečky. V každém případě jde o tak velké území, že by bylo dobré, kdyby se na projektu podíleli různí architekti. V tom by mohla být i moje úloha, protože mám na mnohé z nich dobré kontakty. Myslíte, že pro ně bude Praha dostatečně atraktivní? Atraktivní je skutečnost, že by vzniklo sídliště na obdobném principu, jak ho známe v podstatě z meziválečných dob – jako manifest různých seskupení architektů. V poslední době se v Evropě nic takového neuskutečnilo. Přirozeně vyvstává finanční problém. Když se přepočítají koruny na jinou měnu, budou honoráře tak malé, že bude možná těžké některé architekty zainteresovat. Ale na druhé straně si myslím, že zájem bude, protože Česká republika je nyní v nějakém sociálním rozvoji, a to je pro každého architekta rozhodně zajímavější situace než stavět tam, kde už přesně ví, co bude možné. Experiment je daný a myslím, že na něj kvalitní architekty přilákáme. Co je nedostatkem české architektury? V Čechách se staví poměrně dost. Zároveň zde vzniká tendence, alespoň jak my to sledujeme, že zadavatelé nebo investoři mají strach z ceny architekta. Raději hodně dělají sami, což nakonec může vyjít i dráž. I za námi přišlo pár lidí, kteří se vyděsili, když jsme jim řekli naši cenu. A neplatí, že by Šípek byl nějak dražší. Naše cena je přesně spočítaná podle komory architektů. Je to tak, že třeba osm procent z celkové stavební sumy připadá lidem za architekta moc, přestože se všechno může vrátit v kvalitě. Když budu potřebovat obhajobu u soudu, tak si také vezmu právníka, abych proces vyhrál, protože tomu sám nerozumím. V architektuře tady nějaké takové povědomí – že je její kvalita také něčím daná – ještě bohužel není. Lidé si své domky často raději slepí nějak sami, což je škoda. Radíte tedy, aby se lidé na architekty obraceli. Proto tady to povolání je. V sedmdesátých letech bylo moderní, že architekti chodili mezi lidi třeba s otázkou, co by si přáli, aby měli před domem. Všichni v duchu nějakého romantismu odpověděli, že lavičku a stromeček. Když se to udělalo, ukázalo se, že si nikdo nikdy na žádnou lavičku nesedl. Nikoho z dotazovaných ale tehdy nic jiného nenapadlo. Ale nad jejich představy může být ještě spousta dalších krásných věcí, které si lidé zpravidla ani představit nedovedou a v nichž je teprve kvalita. A to je právě rozdíl mezi dobrou a takovou nějakou architekturou. Určité překvapení, přidaná hodnota, která teprve podtrhne zajímavost architektury. To, co člověku dělá radost, když do určitého domu přijde, že vždy něco objeví, že ho něco vítá. A to si laik neuvědomuje.
text: Eva Šuhájková foto: Iveta Kopicová a archiv |
Gerbery – pampelišky z jižní Afriky
|
|
O červených pampeliškách si tedy zatím můžeme nechat jen zdát – ale co není, může být, při současném tempu oteplování zemského povrchu jeden nikdy neví… Květy ušlechtilých gerber nejsou samozřejmě pouze červené – mohou se pyšnit jasnými odstíny prakticky všech barev kromě modré a fialové. Byly vyšlechtěny také odrůdy s plnými květy, v poslední době se do módy vracejí i drobnokvěté gerbery – jejich předností je např. velmi dlouhý stonek, svítivá barevnost květů i cenová dostupnost.
Má mě ráda, nemá mě ráda… Pokud žádáte v květinářství jeden, tři nebo třeba pět gerberových „květů“, botanicky vzdělaná prodavačka puntičkářka by vás klidně mohla napomenout za nesprávné vyjadřování. „Květ“ gerbery (a samozřejmě i každé jiné hvězdnicovité rostliny) je ve skutečnosti soubor mnoha desítek jednotlivých maličkých kvítků dvojího druhu. Významnější z nich jsou ty, které vyrůstají při okrajích květenství – tzv. jazykovité květy. Jsou pravými nositeli a určovateli krásy celého gerberového soukvětí. I u nás zná a umí používat jazykovité květy kopretin nebo heřmánku snad každý zamilovaný žáček či pubescent – právě ony jsou přeci nejdůležitější součástí starodávného rozpočítadla „Má mě rád, nemá mě rád“. S gerberami něco podobného zkoušet nebudeme, byla by to trochu drahá legrace!
Rychlé dobytí pozic Historie šlechtění gerber je překvapivě krátká. Přestože v Jihoafrické republice roste přes 40 druhů těchto vytrvalých bylin, ke šlechtění mohl být použit jen jediný z nich – Gerbera jamesonii. Tahle rostlina byla objevena teprve před 120 lety a dalších 10 let ještě trvalo, než se první živé rostliny dostaly do Evropy. Pak ovšem nastal prudký zvrat – lovci rostlinných „talentů“ zavětřili výnosný a perspektivní druh a nastalo prudké období vzletu gerber. O jejich vyšlechtění a uvedení na trh řezaných květin se postarali především Angličané, Němci a samozřejmě zahradnicky všudypřítomní Holanďané. Gerbery k řezu se v současnosti pěstují celosvětově – tam, kde to podnebí dovolí, se tak děje přímo pod širým nebem, jinde jde o kultury skleníkové. I u nás mohou tedy šikovní zahradníci dosáhnout velmi slušných výsledků, problémy jim dělá pouze dlouhá a tmavá zima – kvalita květů je v té době o něco horší.
Pro nejrůznější příležitosti Gerbery jsou coby rostlinný materiál k tvorbě kytic naprosto univerzální a vazači i aranžéři s nimi pracují rádi. Díky neobyčejně pestré barevné škále gerberových úborů je lze kombinovat se spoustou jiných květů, doprovodné zeleně i dalších doplňků. Všeobecně jsou považovány za vzácnější květiny používané k slavnostním příležitostem, ovšem vše je samozřejmě i věcí vkusu (a obsahu peněženky) každého z nás. Pokud si v květinářství vybíráte gerbery, nikdy neukazujte na příliš málo nebo naopak hodně nakvetlé květy – poupata se většinou nerozvinou a příliš „staré“ úbory zase brzy zvadnou. Ideální je volba květenství se třemi řadami rozkvetlých jazykovitých květů. Až do chvíle předání kytice ji skladujeme pokud možno v přítmí a chladu (čím nižší teplota, tím lépe – nikoli ovšem okolo nuly nebo dokonce pod ní).
Ve vázách udržujeme nízkou hladinu vody a pravidelně (i jednou denně!) ji vyměňujeme. Zároveň vždy zakrátíme stonky ostrým šikmým řezem. Do vody je dobré přidávat speciální přípravky pro prodloužení trvanlivosti květů – tyhle „prášky“ jsou docela učinné, protože obsahují nejen soli a cukry pro výživu květin, ale také baktericidní složku – ta zabraňuje rozkladným procesům ve váze. Dobře ošetřované gerberové květy by měly ve váze vydržet nejméně 10 dnů.
text: Zdeněk Ježek foto: autor |
Vývoj se nedá zastavit
|
|
Když se ohlédneme za architekturou posledních dvanácti let, po pádu totalitního režimu bylo postaveno sice několik výjimečných staveb, ale současně i daleko větší množství domů pokleslé úrovně. Zaskočil vás takový vývoj „svobodné“ architektury? Především bychom měli vysvětlit, že architekt nikdy nemůže projektovat „svobodně“, snad jenom kdyby stavěl domy sám pro sebe. Vždy musí vycházet z požadavků a potřeb investora, a i kdyby z jeho strany neměl žádná omezení, bude ho při řešení ovlivňovat ještě spousta dalších věcí. Výsledný projekt musí klientovi poskytnout optimálně vyřešený prostor. Optimálně z hlediska funkčního, estetického i historického. Skutečná svoboda je pouze a právě ve výběru architekta. Můžeme volně parafrázovat: každý stavitel má takového architekta, jakého si zaslouží.
Stavby, které v naší krajině v posledních letech vyrostly a stále rostou především v rámci individuální výstavby, nás hodně trápí. Je to bohužel reakce na minulé období. Lidé si moderní architekturu ve svém podvědomí spojili jen s tím, co jim bylo předkládáno jako jediná forma bydlení, tedy s paneláky. Zákonitě pak odmítají cokoliv, co má „rovnou střechu“. Společenské změny nás zastihly v okamžiku, kdy ve světě dozníval postmodernismus, který se vracel, mimo jiné, právě k šikmé střeše (i když představitelé tohoto směru ji definovali ve zcela jiných souvislostech). Svou roli sehrál i určitý nádech „disidentu“ – pro totalitu byl totiž postmodernismus ve své podstatě naprosto nepřijatelným směrem, takže v osmdesátých letech jej mnozí naši architekti chápali jako možnost individuálního projevu.
Výstavbu rodinných domů však ovlivnily i další skutečnosti. Na náš trh pronikly zahraniční stavební společnosti, nabízející domy z „levných“ materiálů, postavených podle typových projektů, které byly k dispozici téměř „zadarmo“. Pro člověka, který chce svůj dům, ale není k architektuře ani estetice vychován, je to lákavá nabídka. Samozřejmě ve skutečnosti je takový dům naopak předražený, protože obsahuje spoustu zbytečností, aniž by zahrnoval kvalitu bydlení. A žádné materiály dnes nejsou levné. Pozemky kolem měst a vesnic vykoupily developerské firmy, které mají legitimní zájem vydělat co nejvíc, vznikla celá nesmyslná sídliště rodinných domů. Největším problémem zůstává neschopnost společnosti tomuto negativnímu jevu zabránit. Obce nemají k dispozici kvalitní územní plány, někde nemají vůbec žádné. Jediným kritériem bývá „šikmá střecha“ a „více zeleně“ – takové regulace už napáchaly mnohé nenapravitelné škody.
Ve vaší kanceláři právě zpracováváte územní plán Teplic. Co pro tuto práci považujete za nejdůležitější? Zásadním úkolem územního plánování je vypracovat použitelnou metodiku, která dnes ve své podstatě neexistuje. To, co se za socialismu pokládalo za územní plány, nemělo žádné logické souvislosti s přirozeným dlouhodobým vývojem měst. Dnes se zase dává přednost okamžitým komerčním zájmům bez ohledu na širší souvislosti, zastupitelstva obcí nechápou, proč by se vývoj jejich obce měl plánovat třeba na padesát let dopředu. Územní plán je zákon, ale mnozí jej tak nechtějí chápat. Aby byl použitelný, musí být jednoduchý a jasný. Ve svém rámci pak musí poskytovat dostatečnou svobodu. Největším zlem naší doby je extenze zastavění do volné krajiny. Právě jasná hranice by měla v územním plánu stanovit, kde končí město a začíná volná krajina, obě „zóny“ by se neměly prolínat.
V podstatě jde o to, že rodinné domy a průmyslové zóny nemohou být jedinou formou stavění, takové plýtvání je nezodpovědné. Výstavba by měla směřovat k intenzivnímu vývoji, ne k extenzivnímu; tedy „hustě“ a do výšky, nikoli „řídce“ na úkor okolní krajiny. Ve městech jsou stále rezervy, které prozatím neumíme nebo spíše nechceme dostatečně využít. Například názor památkářů, že vývoj měst byl už ukončen, je v podstatě zločinem, je nesmyslný a škodlivý. Město je a musí zůstat živým organismem, musí se neustále proměňovat. Platnost mnohých současných zbytečných „regulací“ brání vývoji a výstavbě kvalitní architektury, zatímco domy bez jakékoliv hodnoty a na zelené louce prochází stavebními úřady bez problémů.
V čem vidíte příčinu tak urputného konzervatismu v architektuře? Lidé ochotně přijímají moderní design automobilů, počítačů, technických novinek, ale bydlet chtějí v domech, které napodobují historické stavby. Návraty k historii se v architektuře objevily už v 19. století, byla to reakce na průmyslovou revoluci. Obavy z neznámého a kolektivní paměť nutí lidi k tomu, aby se drželi „hodnot“, které považují za trvalé, známé a bezpečné. To je jistě správné. Naštěstí se vždy objeví jedinci, kteří vývoj posunou ještě o kousek dál. Schopnost lidského mozku hledat nové možnosti se nedá zastavit. Když se například ze života společnosti vytratila potřeba skladovat seno na půdě, musel se najít někdo, kdo zkusil vyřešit rovnou střechu, i když to ostatním připadlo neobvyklé, nebo dokonce ošklivé. Stejně tomu bylo a bude v jiných oborech, zejména v současné mikrobiologii a genetice. Prvky konzervatismu se neobjevují jenom v architektuře.
Moderní design na sebe váže každá nová technologie, takže v oblastech, kde je vývoj rychlejší a objevují se stále dokonalejší řešení, přijímáme přirozeněji i nové tvary. Určitě si nekoupíme auto se zastaralou karoserií, když nový typ jezdí rychleji, bezpečněji a poskytuje daleko vyšší standard. Vývoj bydlení se zdaleka tak rychle nemění a nové technologie ve stavebnictví se dotýkají především prvků, které zůstávají ukryty uvnitř konstrukce, jako například izolačních materiálů, komplikovaných elektrických rozvodů pro ovládání technických prvků v domě a podobně. Výraznější změny zaznamenalo snad jen vaření a hygiena. Mnozí z nás si změnu v charakteru bydlení uvědomují pomalu. Stále se staví byty které jsou svým uspořádáním v devatenáctém století. Možná kdyby se musel zásadně změnit způsob života, třeba za extrémních klimatických podmínek, asi bychom se „moderním“, čistě funkčním stavbám bez historických ozdob tolik nebránili.
Často se setkávám s názorem, že všeobecný „vkus“ u nás ovlivňují americké seriály. Souhlasím, ale viděla jsem i kvalitní americké filmy, a v nich se objevují překvapivě moderní a zajímavé interiéry. Záleží tedy také na tom, jakou kulturu předkládají svému národu média, dnes především televize. Některé teorie spojují americký styl bydlení v „koloniích růžových domečků“ s ženským principem, který se v Americe rozšířil v padesátých letech v protikladu k principu mužskému. Muži odcházeli pracovat do moderních prosklených mrakodrapů, kde se natolik vyčerpali bojem o vlastní úspěšnost mezi ostatními, že jim nezbývala energie cokoliv řešit (neřku-li měnit) ještě doma. Ženy si tak vytvořily svůj opoziční svět, nazdobený, podřízený vlastnímu názoru. Také se předháněly. Životní styl, ve kterém se pokleslými ozdobami prezentuje blahobyt, si v každé době najde své obdivovatele, které ani výchova k estetice moc nepoznamená. Není to pouze televizí. I když televize má vůči architektuře nesporný dluh. Situace se však sice pozvolna, ale mění, dokladem jsou kvalitní domy, které už byly postaveny a koneckonců i publikovány. Stálá osvěta je velmi potřebná. Estetická výchova na našich školách stále chybí, tisk nebo televizi zajímá architektura jen v případech, kdy jde o nějakou „senzaci nebo kutilství“. Poslední dobou se zamýšlíme nad tím, že na novinářských fakultách by měly být povinnou součástí všeobecného přehledu zejména přednášky o současné architektuře a stavbě měst. To je totiž to, co ve skutečnosti vytváří naše „životní prostředí“.
O kvalitě architektury nevypovídají náklady, vila za dvacet milionů může být stejně špatná (nebo stejně výjimečná) jako malý domek za dva. Zajímavé je, že stavitelé v obou cenových polohách se snaží ušetřit především na projektu. Dnes naštěstí již ne všichni! Jak známo, čím úspornější řešení stavby se snažíme najít, tím víc času musíme věnovat projektu. Lidem se však zdá 10-12 % z ceny stavby za prováděcí projekt včetně stavebního dozoru moc – vždyť ke stavebnímu povolení stačí „typový projekt za pár korun“. Pak je ale smutné, když po celý zbytek života objevují, co všechno jim v domě nevyhovuje. Za stejnou celkovou cenu mohli mít dům přesně podle svých nároků, pro potřeby právě své rodiny. Dobrý projekt může značně ušetřit celkové náklady na stavbu, zvolené prostorové a konstrukční řešení totiž cenu ovlivní podstatněji než cenové rozdíly některých použitých materiálů.
Bohužel druhým největším problémem je čas. Pokud už se někdo pro individuální projekt rozhodne, spěchá. Má pocit, že studii nakreslíme za dva týdny. Optimální řešení ale znamená spousty hodin věnovaných přemýšlení, hledání cesty. Desítky rozhovorů s klientem. Vyřešením projektu také ještě práce architekta nekončí, nastává projednávání a musí stavbu dovést k realizaci. Architekt, který nechodí na stavbu, není architektem. Čím více energie projektu a stavbě člověk věnuje, tím pravděpodobnější je dobrý výsledek. Vrátíme se tak k vaší první otázce. Svoboda je v tom, že máme volbu. Vývoj se nedá zastavit – s projektem nebo bez něj…
Roman Koucký a Šárka Malá „Roman Koucký architektonická kancelář“, nověji „koucky-arch.cz“ je pro naši odbornou veřejnost pojmem spojeným s výraznou, osobitou architekturou, založenou na jasném technickém řešení, čistých geometrických liniích, pevné formě a jednoduchém tvaru. Projekty tohoto týmu jsou výsledkem přesného architektonického myšlení a jeho realizace zůstanou dokladem mimořádných schopností současné generace českých architektů. Kancelář získala mnohé z cen Grand Prix Obce architektů (nejdůležitější jsou hlavní ceny v roce 1994 za Sběrnu surovin s čistírnou odpadních vod v Horním Maršově a v roce 2000 za Rekonstrukci renesančního domu ve Slavonicích – viz rubrika Architektura v č. 6/2001), Mariánský most získal také cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí 1999. Kancelář vyhrála mnoho významných architektonických soutěží. Široký záběr prací od urbanistických plánů až po detaily interiérů předpokládá spolupráci s dalšími kolegy nebo specialisty jiných oborů. V současné době kancelář pracuje ve složení Roman Koucký, Šárka Malá, Sylva Matějková, Libor Kábrt, Martina Portyková, Veronika Sávová, Edita Lisecová, Monika Rezková.
text: Věra Konečná foto: Ester Havlová |
Všude dobře, doma nejlépe
|
|
Řada z nás má domácí počítačové pracoviště zřízeno již dnes a počet těch, kteří budou moci alespoň občas využívat pohodlí „domácí kanceláře“, v brzké době nepochybně stoupne. Naštěstí alespoň někteří výrobci a prodejci kancelářského nábytku zareagovali pružně.
Home Office made in Vitra Ideálem je nepochybně flexibilní pracovní prostor, který se může volně měnit podle denní doby, programu a momentálních potřeb. Jedním z nejmodernějších nábytkových systémů, které podobnou variabilitu nabízejí, je kancelářská řada Ad Hoc. Pro firmu Vitra (v ČR Vitra koncept, s. r. o.) ji navrhli Antonio Citterio a Glen Oliver Löw. Elegantní nábytek má nejen odlehčený, mladistvý až rozpustilý vzhled (barevné kontejnery, tečkovaný či dírkovaný design), ale hlavně je vybaven kolečky a tudíž je plně mobilní. Díky bohaté nabídce tvarů jednotlivých prvků, značnému množství doplňků a možnostem účelného spojování i členění do prostorově nenáročných sestav s pomocí zástěn vyplní kancelářský systém Ad Hoc prakticky libovolně velký a jakkoli tvarovaný prostor. Sedět osm či deset hodin denně u počítače ovšem tak jako tak není nic zdravého. Rozhodně přitom nejde jen o duševno – trpí především tělo. Abychom páteři aspoň trochu odlehčili, je velmi důležité měnit pracovní pozice. Toto vědomí vedlo k zakázce společnosti Vitra na komplexní výškově nastavitelné počítačové pracoviště. V rámci systému Ad Hoc je vytvořili Citterio s Löwem a nazvali příznačně Vademecum.
Pracoviště je prostorově nenáročné, čímž se ideálně hodí pro domácí kanceláře, ale také pro intenzivní počítačová pracoviště, pro práci spojenou s internetem nebo pro počítačovou grafiku. Změnu pracovní pozice dovoluje pouhý stisk tlačítka. U pracoviště Vademecum tak můžete podle libosti stát, sedět nebo se pohodlně rozložit v hlubokém záklonu (ten umožňuje např. židle Ypsilon, jejímiž autory jsou Mario a Claudio Bellini – podrobně ji představíme v příštím čísle). Obdobně lze ve zvýšené poloze dokonale využít „barové“ stoličky Nelson Perch. Doplňky jako telefonní stolek či tiskárna se pohybují závisle na pracovní desce, takže jsou kdykoli snadno přístupné. Díky tomu je pracoviště nejen vzdušné, ale také ergonomické v jakékoliv poloze.
Pokud jste již dosáhli manažerského postavení, které je žádoucí prezentovat navenek, přijde vám vhod poněkud luxusnější kancelářská řada Spatio (rovněž Antonio Citterio a Glen Oliver Löw). Tady už není kladen takový důraz na mobilitu, protože se předpokládá velkoryseji řešený prostor. Je-li váš vkus maličko konzervativnější, nabízí vám Vitra jiné řešení: systém Metropol od designérské dvojice Mario Bellini – Dieter Thiel. Nábytek velmi důstojného vzhledu, kombinující vždy světlejší barvu s černou, který ozvláštňují jemné doplňky (kovové kroužky lemující nohy stolu, černé lišty a hrany u pracovní desky). Obzvlášť elegantně působí Metropol ve stylovém interiéru (viz foto).
Home Office made in IKEA Za podstatně méně peněz vybavíte pracovnu prostřednictvím obchodních domů IKEA (Praha, Brno, Ostrava). Švédské pojetí vychází nikoli z důrazu na komfort pracovny jako takové, nýbrž z přesvědčení, že domácí pracovna by se měla přizpůsobit každodennímu rytmu domova.Domov musí fungovat jako celek – a v rámci tohoto celku musí být pracovna funkčním pracovním místem. Cílem tedy není sterilní prostředí s vybavením za desetitisíce či statisíce, které má odhlučněné stěny a kolem něhož se našlapuje po špičkách. Naopak: jednoduše vybavený prostor, který pružně plní různé (a v průběhu času se měnící) nároky a potřeby jednotlivých členů domácnosti. Jinak bude vypadat pracovní místo pro vás, jinak studijní místo pro vaše děti, jinak profesionální kancelář. Ale jedno musejí mít společné: praktické využití volného prostoru. Kombinací šikovných úložných prostor, funkčních pracovních dílů, správného osvětlení a židle (vše s minimálními finančními nároky) se má práce stát pohodovou činností – a možná dokonce potěšením. Podle momentálních potřeb můžete funkci jednotlivých místností měnit. Není problém, abyste si zřídili příležitostné pracoviště v jídelně (viz foto), v ložnici, v kuchyni či kdekoliv jinde. Nábytkové doplňky, které IKEA nabízí, s tím předem počítají.
A co další? Oba zmíněné směry vybavení domácí kanceláře, jakkoli cenově výrazně odlišné, můžeme označit za vkusné. Při hledání další inspirace se vraťme nejprve k pracovně z vyšších pater společnosti. Firma Konsepti prodává moderní, převážně italský nábytek (najdete v ní i několik lahůdek společnosti Vitra). Vedle pracovních stolů a prostorově úsporných počítačových pracovišť (např. od firmy Unifor) zde objevíte „elegantní temperament“ barevně výrazných pracovních kontejnerů a variabilních policových systémů (např. Kartell, Alias). Jejich ceny vysoké kvalitě odpovídají (viz foto). Pracovní stůl s průhlednou skleněnou deskou od MDF Italia nese přímo označení Home Desk. Je bez nadsázky technicistním uměleckým dílem, u něhož člověka napadají jen samé ušlechtilé myšlenky – pokud ovšem nemyslí na to, jak byl ten stůl pekelně drahý… (Cena s příslušenstvím – kontejner, box na počítač, výsuv na klávesnici – 139 312 Kč včetně DPH.)
Leccos z designových (ale bohužel i cenových) lahůdek pro domácí kanceláře nabízí rovněž společnost Ranný Architects – především od italské firmy Fantoni a německé König + Neurath. Italská domácí pracoviště jsou, přes svou prostorovou úspornost, vzdušná a elegantní, německá se vyznačují větší důkladností, celkově bytelnějším pojetím. Podstatně levnější, ale stále velmi solidní nabídkou pro „našince“ je značkový kancelářský nábytek Schaerf Rovi, který prodává pražská firma Mondo Interier. Z mnoha systémů zmiňme stolový systém Ergo, kde se ceny stolu pod PC (bez kontejneru a doplňků, včetně DPH) pohybují v rozmezí 7800-8900 Kč. Stoly mají stabilní kovovou podnož, ale díky bohatému sortimentu spojovacích prvků poskytují širokou variabilitu sestav. Desku stolu tvoří dřevotříska z obou stran potažená kvalitní melaminovou fólií, se zaoblenými rohy a opatřená hranou ABS. Stoly umožňují snadnou elektrifikaci, podnož je vybavena aretačními prvky pro vyrovnání nerovností podlahy. Mezi doplňky nechybí plastové odkladače a boxy, které lze upevnit do univerzální hliníkové lišty. Pražská společnost Cento nabízí vybavení pro domácí pracovny ve dvou cenových hladinách. Dražší variantu představuje designový nábytek pro domácí pracovny od italské firmy Porada. Elegantní stoly, u nichž je radost pracovat, jsou vyrobeny z třešňového nebo ořechového dřeva a mohou být ošetřeny lakem podle přání zákazníka. Za krásu se ovšem platí: od 33 až do 78 tisíc korun za jeden stůl.
Kupodivu menší zájem byl dosud o levnější variantu – „home office ve skříni“ od pardubické firmy FLX (výrobce může dodat na trh za 11 750 Kč včetně DPH). Skříň rozměrů 100 x 60 x 180 cm, vyrobená z laminované dřevotřísky o síle 22 mm, obsahuje výsuvný pracovní stůl a policový systém, který umožňuje umístění počítače s tiskárnou, telefonem, osvětlením a všemi kancelářskými doplňky. Pracoviště si nehraje na velký design, ale umožní vám kdykoli přerušit rozdělanou práci, zavřít ji do skříně a pak se k ní opět vrátit. Nevýhodou je potřeba manipulačního prostoru na klasické otvírání dveřních křídel. Podstatně lépe si s prostorovým řešením „home office ve skříni“ poradila brněnská firma Top Office. Již na veletrh MOBIS ‘99 dovezla z Itálie elegantní oválnou pracovní skříň ze dřeva, uzavíratelnou jemnou stahovací roletkou. Cena dovezeného designového výrobku činila tehdy 140 tisíc korun, dnes má ovšem Top Office ve své nabídce obdobné výrobky v podstatně přijatelnější cenové hladině: 6 až 25 tisíc Kč podle materiálu a provedení. Tyto výrobky lze zhlédnout v showroomu firmy (komplex IBC v centru Brna, Příkop 8). Firemní program Home Office (viz foto) představuje velmi jednoduché a prostorově úsporné multifunkční pracoviště, které lze – díky osobitému vzhledu a široké barevné škále – sladit s dalším nábytkem. Provedení na kolečkách zajišťuje neomezenou pohyblivost.
Řešení víceméně svépomocí nabízí v případě, že zápasíte s malým prostorem, jen drobná úprava vestavné skříně s posuvnými dveřmi. Nové pracoviště ve skříni získáte pomocí vhodně zvolených poliček, z nichž jedna – na klávesnici počítače – bude výsuvná. Pokud nejste příznivci amatérských řešení, máme pro vás žhavou novinku: mobilní kancelářské kontejnery, které pod názvem Mobi dováží z Německa společnost Interior PFD. Nejmenší kancelářské pracoviště na českém trhu, dostanete od 1. února ve firemní prodejně (Jankovcova 23, Praha 7) za cenu 7-15 tisíc Kč podle vnitřní výbavy a funkcí.
Papírové království Dovolme si v uspěchané a nepoetické době odbočku do pohádky. Což takhle domácí kancelář z papíru? Vždyť papírový nábytek je lehký a snadno přemístitelný, navíc z výrobního hlediska přísně ekologický. Nejdále v tomto směru šel český designér Jiří Kočandrle, jehož tvrdošíjnou (a z dlouhodobého pohledu velmi perspektivní) snahu jsme nejen několikrát zmínili na stránkách časopisu, ale také ocenili udělením zvláštní ceny časopisu Můj dům na výběrovém veletrhu „art & interior 2001“ (viz MD 7/2001, str. 96-100). Jeho vystavený projekt takřka kompletního vybavení bytu z papírové lepenky (nábytek, bytové doplňky a svítidla) pod názvem D‘eska budil zaslouženou pozornost, stejně jako autorova životní filosofie a efektní demonstrace životnosti nábytku před novináři. Pro účely domácí kanceláře je však praktičtější další autorův projekt – Kontejner. Domácí pracoviště s křeslem, dvěma různě vysokými stoly, židlí a lampou lze během chvíle celé složit do krabice 50 x 75 x 150 cm (viz MD 2/2001, str. 76-77).
Jiří Kočandrle ovšem zdaleka není osamoceným podivínem. Připomeňme, že experimenty s papírovou lepenkou a posléze i výrobou kartonového nábytku se již od roku 1969 zabýval dnes legendární Frank Gehry. Revolucionářský architekt, který se narodil roku 1929 v Torontu a svůj tvůrčí život strávil na západním pobřeží Spojených států, propůjčil kartonu nový rozměr. Karton, materiál používaný jako obal nebo jako výplň, proměnil v PŘEDMĚT. Příkladem budiž hadovitě zkroucená Wiggle Side Chair nebo útulně neohrabané křeslo Little Beaver (malý bobr) – dva lahůdkové kousky, které se vyznačují nanejvýš současným designem. Na rozdíl od elegantních křivek Wiggle Side Chair působí Little Beaver (1987) jako nehotový a hranatý, nicméně velmi poetický objekt. Vlnitý karton je zde lepený po vrstvách a vyhlazený. Křeslo i taburet jsou vyrobeny v omezené sérii 100 kusů.
Jen si představte tu idylku: venku mrzne, fičí ledový vítr – a vy, v pohodlí svého papírového křesla, poklimbáváte u krbu. Ovšem až si tohle křeslo bez rozpaků dopřejete, budete už jistě mít prostornou a perfektně vybavenou domácí pracovnu… Včetně DPH vás vyjde na 88 682 korun českých.
Co říci závěrem? Blaze tomu, kdo má svůj sen! Takovému člověku se totiž žije a pracuje mnohem lépe – ať už v pohodlí domácího křesla, nebo v kanceláři. Ostatně: vy, jimž zatím není dopřáno trávit většinu svého pracovního času doma, nezoufejte. Existují už vize a projekty velmi příjemných a pružně přizpůsobivých kanceláří. Jeden takový projekt, který vznikl v tuzemsku, vám představíme v některém z příštích čísel.
text: Vít Straňák foto: Marc Eggimann, Hans Hansen, Miro Zagnoli a archiv firem |
Toshiyuki Kita
|
|
Kita sice otevřel své studio v Japonsku, ale v Itálii byla mnohem přívětivější atmosféra než v poválečném Japonsku. Kita shledal, že vizitka Made in Italy je synonymem kvality a unikátní kreativity. Sám sebe považuje za substanci původnosti, nijak nepoznamenanou Itálií, ale osvobozenou italským duchem a smyslem pro precizní krásu.
Křeslo Wink Kita vystudoval architekturu na univerzitě v Ósace, po odchodu do Milána pracoval u Maria Belliniho a Silvia Coppoly. Své vlastní studio v Itálii si otevřel v roce 1971 a jeho klienty se rázem staly společnosti De Padova, Moroso, Tecnolumen, Cassina a Sharp. Přelom v jeho návrhářském a designérském životě způsobilo křeslo Wink. Kitu celosvětově proslavilo a stalo se součástí stálé expozice v newyorském Muzeu moderního umění. Kitova kreativita je nadčasová a důkazem budiž pohovka Saruyama (přeloženo: Malé opičí hory). Tu vytvořil ještě ve svém japonském studiu v roce 1967, nicméně prezentoval ji až v rámci práce pro Moroso v roce 1990. Sleduje tak nevědomky dlouhodobý proces „humanizace“ nábytku, který se projevuje antropomorfní transformací nábytku a předmětů. Příkladem není jen Wink, ale i žluté židle, které postávaly v japonském pavilonu na sevillském Expu jako stádo žiraf.
Urushi a wushi Křeslo Wink je veselá potvůrka s legračně stojícími oušky, s tričkem a čepicí, kterou si je možné obléct podle aktuální nálady a rozpoložení. Kita rafinovaně směšuje prvky italského moderního designu, do jehož hávu vkládá původní japonské prvky jednoduchosti, účelnosti a strohého výrazu. Vyhnul se obratně kýčovitosti, kterou vždy zavání popularizace východních směrů, a vyzdvihl zvláště zmiňovaný italský smysl pro preciznost. Kita se nezříká starých japonských technik, používá například umění urushi (kaučuk) a wushi (papír), a cítí se trochu vázán povinností ergonomického přístupu k řešení. Ale objevil v sobě „ducha designu“.
Světelné artefakty I s japonským funkcionalistickým hendikepem se dokázal přenést přes asijské i evropské kořeny a objevil americkou hravost. Pro Kreon Kita vytvořil ve spolupráci s newyorským umělcem Kiethem Haringem (graffiti) mimo jiné úžasné světelné artefakty. Haring má s Kitou podobný přístup k životu. Je rovněž osobností rozdělenou mezi dva světy, avšak zároveň schopnou syntézy, v níž se prolíná svět graffitové ilegality, která neakceptuje žádný proklamovaný směr či hnutí, a svět „legálního“ umění. Kita se také nestal součástí žádné módní školy nebo směru. Zůstal věrný sám sobě, své osobnosti a individualitě svého projevu. Jeho dílo je vitálně lidské a technologicky kompetentní, schopné sloužit každodennímu užití. Kita se na své umělecké dráze rozhodl jít dvěma cestami. Jedna reprezentuje aktivity na poli nábytkového a spotřebního designu a zahrnuje jeho debut Wink, stůl Kick, židle pro japonský pavilon na Expu v Seville či styl hodinek Miz. Věci, které jsou považovány za mistrovské kousky mezinárodního designu, předměty prodchnuté vizí budoucnosti jak svou formou, tak funkcemi. Unikátní kusy unikátního stylu, který se zdá být stále v pohybu, kdykoliv je potřeba.
Konzerva minulosti Druhá je cesta Kitovy duchovní tradice. Japonsko ve své syrové kráse, papírový nábytek, bambusový materiál, dřevo, cín, kov, textilie tsugumi na ploše každodenního bytí. Kita pečuje o svůj poklad, totiž poselství národního stylu, již přes třicet let. Uchovává a vystavuje přísně střežený poklad japonské bytové kultury, který tvoří základ celé jeho designérské práce. Kitovo spojení vytvořilo sousoší tradičního náboje a spotřebního designu vrcholícího v jedné pointě. Sám Kita se považuje za konzervu minulosti, která míří kupředu, a experimentuje s materiály a technologiemi. Raduje se ze své diverzity a ví, že dokáže žít v obou svých vlastech — v Japonsku i v Itálii. Projekt Milk Kitovy uskutečněné sny a fantazie už hostil velký počet výstav a exhibicí. Filadelfské Muzeum umění, pařížské Centre Pompidou. Toshiyuki Kita se za svou odvahu sebeprezentace dočkal i mnoha cen, za všechny jmenujme japonskou Interior Design Award. Pro projekt Milk (Mléko) Kita upravil abstraktní tvary barvy čerstvé trávy, které představovaly potravu, pásovou výrobou servírovaný materiál, který je určen pro živé „stroje na mléko“. V zakázce pro Sharp se zase pokusil skloubit moderní studenou techniku obrazovky z tekutých krystalů a snahu přeměnit progresivní technologii v malé, přítulně přátelské domácí zvířátko. Velice opatrně uplatnil „ducha designu“ a dodal objektu „dotek navíc“, aby ho zbavil konstrukční amorfnosti a antiseptického vzhledu. Televize Sharp ožila. To je způsob Kitovy komunikace. Takhle Kita vidí sám sebe a mění svět kolem nás.
Toshiyuki Kita narodil se do válečných let, roku 1942 Ósace. Svému rodnému městu zůstal věrný, inspirací, domovem a útočištěm se mu však stal Milán. Kita se na počátku 70. let zařadil do Global Community of design, sdružení, které se uskupilo v Miláně a které Milán svázal tajemstvím hlavního města designu napříč všemi kontinenty. Tři jeho díla byla zařazena do stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku.
Kontakty: DESIGN FÓRUM PRAHA, Prokopovo nám. 5, Praha 3, tel.: 02/22 78 06 98, fax: 02/22 78 27 61; KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1; tel.: 02/232 69 28, fax: 02/232 13 58
text: Pavel Košek foto: archiv |
Kvalita a ekologie
|
|
Základní informace naleznete na energetickém štítku, kterým musejí být pračky vybaveny. Kromě spotřeby energie jsou uváděny také účinnost praní, účinnost odstřeďování (značí se písmeny, kdy A znamená nejlepší, G naopak nejhorší), náplň pračky v kilogramech, spotřeba vody, hlučnost při praní i odstřeďování.
Výběr podle místa Důvodem, proč se ještě před několik lety těšily velké oblibě pračky plněné shora, byly jejich rozměry. Díky velikosti 40 x 60 cm se vešly i do malých koupelen v panelových domech. Často majitelé neměli ani jinou možnost, protože na klasickou pračku plněnou zpředu s délkou stran 60 x 60 cm tady místo nezbylo. Ale dnes už si lze koupit i pračky plněné zpředu od hloubky 30 cm. Proto i do malé koupelny si můžeme postavit pračku plněnou jak zpředu, tak shora. Ale menší pračky mají také menší buben a pojmou tedy méně prádla. A tomu by měly odpovídat údaje o spotřebě.
Zatímco u praček na 5 kg prádla patří spotřeba energie 0,95 kWh a 44 l vody mezi velice dobré ukazatele, u praček na 3 kg prádla podobné údaje znamenají, že perete téměř o polovinu dráž než ve velké pračce.
Jako s maltou Pračky plněné zpředu si můžete kupovat nejen užší, ale majitelé malých garsoniérových koupelen ocení pračku například od firmy CANDY, která je hluboká 43 cm a vysoká pouze 69,5 cm (standardní pračky mají výšku 85 cm). Proto se pračka snadno vejde i pod umyvadlo. Jestliže se přece jen rozhodnete pro pračku plněnou shora (výrobci nedokážou přesně odpovědět na otázku, kdo si kupuje pračku plněnou shora a kdo zpředu, svou roli tady prý nehrají ani tak rozměry jako zvyk), je výhodou, jestliže má ovládání nikoliv v zadní části horního panelu, ale na boční stěně. Když otevřete víko, ovládání na horním panelu přikryjete. Na boční stěně je přístupné kdykoli. Před několika lety se objevily pračky nakloněné, „podtřída“ praček plněných zpředu. Jejich autoři se nechali inspirovat obyčejnou míchačkou na maltu a své řešení zdůvodňují tím, že v nakloněném bubnu pračky se mnohem lépe promísí prací prostředek s vodou, a proto nezůstává na prádle. Při nakloněném bubnu je prý také lepší přehled o obsahu uvnitř.
Úspornější díky sprchování Dnešní pračky dokážou vyprat 5 kg prádla v méně než 40 litrech vody. A to kvalitněji než starší pračky, které spotřebovaly mnohem více vody. Důvod je jeden – zcela se změnil způsob praní. Zatímco u starších praček se napustila voda do určité výšky tak, aby bylo prádlo ponořené a převalovalo se v ní, dneska pračky využívají systém sprchování, také se mu říká kaskádové praní. A pračky nemusejí být ani vybavené tryskami a čerpadlem. Jestliže se pozorně podíváte na buben, zjistíte, že žebra, která se nacházejí po celé jeho ploše, jsou děrovaná.
Je-li žebro ponořené ve vodě, dírami do něj nateče voda. Jak se buben pootočí, žebro se dostane nahoru, voda odtud vytéká a sprchuje prádlo. Můžete si koupit i pračky vybavené systémem přímého sprchování, které jsou doplněny tryskami a voda proudí pomocí oběhového čerpadla. Ještě více vody, ale také elektrické energie a času ušetří aqua senzory. Ty zjišťují v odtékající vodě množství nečistot a pracího prášku. Podle těchto údajů pak buď prodlužují, nebo zkracují dobu máchání. Tím dokážou uspořit až 40 % času. To však v naprosté většině nelze říci o takzvaných půltlačítkách, kterými byly vybaveny starší pračky a které najdete u levnějších typů ještě dnes. Tím, že zmáčknete půltlačítko, nespotřebujete polovinu vody a energie, jak by logicky vyplývalo, ale pračka pouze vynechá jedno máchání. Vzhledem k rostoucímu počtu alergiků se naopak uplatňují tlačítka, které ještě jedno máchání přidávají.
Pro jednoduchou obsluhu Nejen cena a kvalita praní nebo odstřeďování, ale i další funkce mohou rozhodovat o tom, zda si pračku koupíte nebo ne. Nejnovější typy praček, podobně jako jiné přístroje, jsou vybaveny displejem komunikujícím v češtině. Na displeji se objevují informace, v jakém stadiu praní právě je, kolik času zbývá do konce, na jakou teplotu praní je pračka nastavená, případně při jaké rychlosti probíhá odstřeďování. Podobně displej upozorňuje na nedostatky nebo závady. Informaci o závadách ocení technik, který přijede k opravě. A to, že pračka nepere, protože nejde elektřina nebo neteče voda, zase ušetří nervy majitelům.
Za standard už se považuje možnost oddálení praní. Podle výrobců se pračky liší v tom, zda si nastavujete, kdy má praní začít (například když domácnost odebírá levnější noční proud), nebo zda si volíte konec praní.
Nejdražší typy praček bývají vybaveny množstevní automatikou (fuzzylogic, fuzzy, šestý smysl), která zajistí nejúspornější praní. Pračka si monitoruje, kolik vody prádlo nasáklo a za jakou dobu, a podle toho určí, kolik je uvnitř prádla a z jakého materiálu. Tomu přizpůsobí i délku praní, spotřebu vody, počet máchání i intenzitu odstředění. Standardem jsou i dětské pojistky, které mají dvě funkce – je-li pojistka aktivována, pračku nechtěně nezapnete, ale také praní nepřerušíte. Funkci aquastop ocení nejen ti, kdo mají sousedy pod sebou. Aquastop přeruší napouštění vody, jestliže dojde k netěsnosti přívodní nebo odpadové hadice, případně jiným netěsnostem. A vy nevyplavíte několik bytů zároveň.
Buben jako včelí plásty Se zcela novým typem bubnu přišla během loňského roku firma MIELE. Jeho stěny připomínají voštiny, přírodní strukturu pláství. Buben se od těch klasických liší nejen svými lehce prohnutými stěnami a menším počtem otvorů, ale při ždímání se vytváří na stěnách mikroskopický vodní film, po kterém prádlo klouže. Proto je pračka k prádlu velice šetrná i při ždímání při 1 800 otáčkách za minutu, kdy na konci odstřeďování zůstává v prádle pouze 43 % vlhkosti. Kromě toho je voštinový buben oproti těm klasickým robustnější, méně hlučný a vybavený halogenovým svítidlem pro lepší přehled.
Sušičku raději samostatnou Raději než sušit prádlo nad vanou, kde překáží a schne pomalu, rozhodnou se někteří obětovat několik tisíc korun a koupí si sušičku. Přitom ze zkušeností mnozí tvrdí, že je lepší pořídit si samostatnou pračku a samostatnou sušičku než jeden kombinovaný přístroj. U kombinované pračky se sušičkou se na sušení dává pouze poloviční náplň než na praní. Proto na jednu várku prádla potřebujete dvojí sušení. Vyprat prádlo trvá něco málo přes hodinu, stejně času zabere každé sušení. Na vyprání a usušení jedné várky proto počítejte s třemi až čtyřmi hodinami času. Začnete-li prát v osm ráno, do osmi do večera stačíte vyprat a usušit maximálně tři pračky prádla.
Kromě toho samostatné sušičky mají stěny bubnu hladké a prádlo se o ně vyhladí, proto některé kusy už nemusíte ani žehlit. U děrovaného bubnu praček tato výhoda neplatí. Také otvor u sušiček bývá zhruba o 10 cm větší než u praček, aby se při vyndávání prádlo nepomačkalo.
Ždímejte na plné obrátky Kdo uvažuje o sušičce prádla, měl by na to myslet už při výběru pračky. V tomto případě se mu hodí pračka ždímající na co nejvíce otáček za minutu (možné rozmezí je 400 až 1 800, za standard se považuje 800 až 1 000 otáček/min.). Dobře vyždímané prádlo obsahuje málo vody, a proto také sušení je kratší a tím i ekonomičtější. Samozřejmě že ne každé prádlo lze ždímat při maximálních otáčkách, stejně tak do sušičky nepatří kůže a kožešiny a oblečení, u kterého na to upozorňuje sám výrobce. Sušičky i pračky nabízejí výrobci ve stejném designu, aby bylo možné postavit oba přístroje na sebe a ušetřil se prostor.
Odtahovou, či kondenzační? Jestliže se rozhodnete pro nákup sušičky, můžete čekat v obchodě otázku, zda si přejete sušičku odtahovou nebo kondenzační. Odtahové sušičky jsou o něco levnější než kondenzační, ale k jejich provozu potřebujete – podobně jako u digestoří – odvod vlhkého vzduchu. Proto se tyto sušičky častěji umisťují do prádelen nebo technického zázemí v bytě, kde nebude vadit viditelné odtahové potrubí. U kondenzačních sušiček vlhkost uvnitř přístroje zkapalní a umístí se buď v zásobníku, který musíte pravidelně vylévat, nebo si můžete sušičku napojit jako pračku na odpad a voda sama odtéká. U nových typů sušiček už si neurčujete čas, jak dlouho se má prádlo sušit, ale nastavujete si, jaké prádlo budete sušit a zda má být připraveno na mandlování, žehlení, zda ho chcete suché nebo přesušené (tato funkce se používá u oděvů ze silnějších látek, jako jsou rifle, froté župany a podobně, aby proschly všechny lemy i zdvojené či ztrojené kapsy). Sušička potom sleduje zbytkovou vlhkost v prádle a tomu přizpůsobí i čas sušení.
Kontakty: MERLONI ELETTRODOMESTICI (ARISTON), U Nákladového nádraží 2, Praha 3, tel.: 02/71 77 16 14; BSH – DOMÁCÍ SPOTŘEBIČE, 1. pluku 8-10, Praha 8, tel.: 02/24 89 14 50; ELECTROLUX (ZANUSSI), Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; GORENJE, Pobočná 1/1395, Praha 4, tel.: 02/61 21 78 78, MIELE, Hněvkovského 81b, Brno, tel.: 05/43 55 31 51
text: Lenka Široká foto: archiv |
