|
|
Zná to každý. Po roce užívání se zjistí, že leccos mohlo být jinak. Kolikrát si každý z nás říkal: Až budu stavět podruhé, tak už ty chyby neudělám. Jenže – jak dlouho vydrží kuchyň, než se celá změní? Dvacet let? Třicet let? Za tu dobu se změní tolik věcí, že se stejně začíná úplně od nuly. Jak uvažuje člověk, který souhrou životních náhod může několikrát za sebou podstoupit tu sladkou nejistotu rozhodování při zařizování interiéru?
Víc hlav víc ví Svět je malý. Designérka Petra Karásková, která obyvatelům bytu na míru dotvářela koupelnu, pracuje i pro kuchyňské studio EUROHOF prodávající kuchyně LEICHT. Produkty obou se vyznačují podobnou hravostí a lehkostí, a tak se podobné spolupráci není co divit. A jak jsem poznal během několika rozhovorů majitelku popisované kuchyně, věřím, že v okamžiku, kdy ji designérka přivedla do kuchyňského studia, všichni tři si museli padnout do noty. Výsledný tvar je také součtem nápadů obou stran. Poučený mladý pár měl o kuchyni poměrně přesnou představu, majitel studia ji urovnával do splnitelných mezí a skleněný design výsledek ozdobil efektní tečkou.
Co se nakonec zalíbilo? Po mnoha diskuzích všech tří stran volba padla na kuchyň Largo Color s dvířky Pale Green s povrchem ze strukturovaného laku, zkombinovaném s laminem Viva. Do desky se vsadil dřez BLANCO Viva s dávkovačem saponátu Tulup, od téže firmy pochází i baterie Ellipso-S. Některé komponenty se dodávaly na míru – například přídavné police do horních skříněk zlepšují využití prostoru, barový pult s držáky na láhve a skleněnou deskou Petry Karáskové se vyráběl celý podle dodaných nákresů.
Zlobivý parapet Další podmínkou, kterou bylo třeba na přání majitelů bytu dodržet, bylo zvýšení pracovní desky. Obyvatelé bytu nejsou sice basketbalisty, ale rozhodně netrpí podměrečnými postavami. První podmínkou tedy bylo, že pracovní deska bude výš než u průměrné kuchyně. Sokl linky má proto výšku 23 cm, což má další výhody. Pod troubou například vznikl prostor na vysoký šuplík, který pojme celou sadu plechů. Protože paní kuchyně čte vše o bydlení, ví, že část linky s dřezem by měla být vyšší než okolní linka, a neváhala tento požadavek prosazovat. V tomto případě však narazila na parapet – architekt, který stavěl dům, zřejmě nepočítal s tím, že by se lidé vyšší postavy mohli chtít při pohodlném umývání nádobí zároveň kochat okolní přírodou.
Věrni jedné značce? Nakonec – ono to s tím nádobím nebude tak horké. Součástí vybavení kuchyně je totiž jeden z nejlepších modelů myček od firmy AEG Ökö-Favorit senzorlogic (41 990 Kč), zvláště úsporný a také tichý, což je u spojeného prostoru kuchyně a obývacího pokoje zvláště důležité. Tato značka zřejmě požívá u obyvatel bytu velké důvěry, protože si od ní vybrali i další spotřebiče. A podle hesla, že do mercedesu není možné dát motor z trabanta, zvolili troubu AEG Competence E 83405 (52 990 Kč), senzorovou sklokeramickou desku 61370 E (23 990 Kč), mikrovlnnou troubu Micromat-Duo (19 980 Kč).
Za zmínku stojí nerezový odsavač par, který umožňuje bezdotykové zapnutí a reaguje jen na pohyb ruky nad určeným místem.
Kolik co stálo: nábytek – 572 000 Kč dřez, baterie, nerezová záda, ostatní doplňky – 72 000 Kč elektrospotřebiče – 140 000 Kč
Kontakty: AEG, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; BLANCO, Zelený pruh 109/1091, Praha 4, tel.: 02/41 44 25 40; EUROHOF (kuchyně LEICHT – realizace), Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/24 94 31 23; KARÁSKOVÁ PETRA (skleněný design), Na Břehu 25 Praha 9, tel.: 0603 80 98 85; NEWAG (centrální vysavač HUSKY), Kloboučnická 1a, Praha 4, tel.: 02/61 22 15 28
text: Marek Burza foto: Lukáš Hausenblas |
Blog
Aby se líbila
|
|
Když si člověk zařizuje svůj první byt, tedy i koupelnu, zpravidla sáhne po tom nejlevnějším, co na trhu zrovna je, a příliš mu nezáleží na tom, zda spolu ladí umyvadlo s vanou. Proč tomu tak je? Vzpomeňte si na své první zařizování. Bylo vám něco pres dvacet, po studiích plat nebyl vysoký a v životě jste měli jiné priority než zařízení bytu.
Situace se změní v okamžiku, kdy se vaše finanční situace vylepší, založíte rodinu a nároky na bydlení se začnou zvyšovat. Jednoho dne dojde i na koupelnu.
O tom, jak si koupelnu zařídíte, budete rozhodovat vy sami a záležet bude na finanční částce, kterou hodláte z rodinného rozpočtu investovat do koupelny, na architektovi či na vašem vlastním vkusu a šikovnosti.
Pro náročnější Ti, kteří se zajímají o design a v jejichž interiéru hraje koupelna důležitou roli, se budou nejspíš ptát po některé z nových designových kolekcí, jež se na trhu zrovna objevují. Jelikož se bude jednat o vyšší finanční částku, kterou budou muset vynaložit na její pořízení, doporučujeme spolupráci s bytovým architektem nebo koupelnovým studiem. Jsou to odborníci, kteří vám poradí, kam v koupelně umístit umyvadlo, vanu, klozet… Možná si myslíte, že na koupelně není co zkazit. Omyl je pravdou. Sami asi nebudete vědět, jak vysoko má být umístěno umyvadlo, jak a do jaké výšky se usazuje závěsný klozet. Jsou i tací, kteří si umístí bidet na druhou stranu místnosti, než je klozet, což ztrácí smysl bidetu v koupelně. Zkrátka je hodně koupelnových chytáků a záludností, které na vás číhají. A když už vynaložíte nemalou částku za pěknou a vkusnou keramickou kolekci, byla by škoda celý efekt zničit nevhodným či nepohodlným umístěním.
Do panelového domu Jste-li majiteli panelového koupelnového jádra a zvuky z okolních koupelen vás nepřestávají obtěžovat, i pro vás je tu přijatelné řešení. PANEL STORY – program speciálně připravený pro standardní koupelny v panelových domech. Jedná se o projekt nabízející několik variant v různých cenových relacích. Kompletní sanitární zařízení do jádra (umyvadlo, klozet, vana) můžete pořídit v cenách začínajících na 12 000 Kč. Pro inspiraci si můžete zajít do pražského showroomu SIKO, kde najdete také několik realizací zrekonstruovaných panelových jader v nejrůznějších cenových relacích.
Do malých koupelen Zpravidla každá z renomovaných firem zabývajících se výrobou sanitární keramiky má ve svém výrobním programu i speciální kolekci pro malé koupelny. Sanitární předměty mají menší rozměry, mohou být i tvarově uzpůsobené (viz str. 48–49). Také mají nejrůznější rafinovaná zaoblení a menší rozměry.
Kam jít nakupovat Luxusní kolekci rozhodně nekoupíte v hobbymarketu. Doporučujeme navštívit koupelnová studia a showroomy, kde si vystavené sanitární zboží koupíte buď přímo, nebo vám je dodají ve velmi krátkém termínu. Leckde si můžete vybrat i z katalogu a zboží si pak objednat. Některé firmy nabízejí i možnost výroby na zakázku — samozřejmě za příplatek. Kvalitu zaručí značky IDEAL STANDARD, VILLEROY & BOCH, DURAVIT, HOESCH. Standardní zboží pohybující se v částkách cca: umyvadlo za 800 Kč, vana 5 000 Kč, klozet 2 000 Kč nakoupíte v běžných hobbymarketech i koupelnových studiích. Ptejte se po značkách JIKA, LAUFEN.
Na co myslet při zařizování I za málo peněz lze vytvořit vkusnou koupelnu, někdy totiž stačí doplnit levné sanitární zařízení zajímavým obkladem, malbou a dotvořit nápaditými doplňky. Je třeba zvážit prostorové možnosti vaší koupelny. Pro pohodlné užívání je lepší koupit menší zařizovací předměty a ponechat kolem nich prostor. V hobbymarketech nejspíš dostanete levnější zboží, než je v našem magazínu prezentováno. Dejte si však pozor na kvalitu těchto neznačkových výrobků a informujte se na záruční dobu a možnost reklamace.
Kontakty: IDEAL STANDARD, Zemská 623, Teplice, tel.: 0417/59 21 11, LAUFEN CZ (JIKA), V Tůních 3, Praha 2, tel.: 02/96 33 77 11; SANITEC, Komenského 2501, Tábor, tel.: 0361/25 49 07; SIKO KOUPELNY, Skorkovská 1310, Praha 9-Černý Most, tel.: 02/81 04 04 04, www.siko.cz ; www.panel-story.cz ;
text: Lucie Brzoňová foto: archiv |
V roli malířů pokojů
|
|
Většina kutilů si totiž neuvědomuje, že bílá barva je k nám podstatně shovívavější než pastelové barvy, neboť do značné míry kryje „kocoury“, které jsme na stěnách vytvořili. Pokud se tedy pustíme do odvážnější barvy, musíme si dát více záležet nejen na samotném malování, ale i přípravě podkladu. Pokud staré nátěry tvoří silnější vrstvu, je třeba je odstranit. Volíme-li jinou barvu, než jsme doposud používali, měli bychom použít tzv. podkladovou barvu a teprve na ni nanášet nátěr požadovaného odstínu. Stěny v kuchyních bychom měli před nátěrem vždy omýt, neboť mastnota nezůstává pouze na nádobí, ale částečně se s vodou také vypařuje a ulpívá na stěnách, kde pak pochopitelně brání vytvoření jednolitého nátěru. Co se týče barvy, dnes již můžeme vybírat z různých hotových barev nejrůznějších odstínů, nechat si ji namíchat v prodejně anebo si ji připravit sami. Pokud se pustíme do míchání svépomocí, ušetříme. Hrozí ale nebezpečí, že pokud bychom někdy potřebovali stejnou barvu, např. po vytopení bytu apod., naprosto stejný odstín se nám již s největší pravděpodobností namíchat nepodaří, kdežto v případě hotové barvy, bychom si žádaný odstín měli mít možnost koupit po několik let. Pozor na to, že barva namíchaná ve kbelíku po nanesení na stěny a zaschnutí podstatně mění svůj odstín. Dilema, zda použijeme váleček nebo malířskou štětku, není třeba řešit. Použijte nářadí, s nímž se vám lépe pracuje. Pro a proti: Váleček je podstatně levnější, má však rovněž podstatně kratší životnost. Kvalitní malířská štětka nám při slušném zacházení může vydržet i celý život. S válečkem je práce sice jednodušší, ale nedokážete s ním zpravidla udělat kvalitní nátěr na nerovných stěnách. Povrch stěn by před malováním měl být nejen čistý, ale i rovný. Vnitřní stěrky, kterými se vyrovnávají celé stěny, jsou záležitostí pro odborníka. V případech, kdy došlo k narušení zdi např. při předělávání elektrického vedení, se již nepoužívá klasická sádra, ale speciální maltové směsi. Okolo lišt, dveří, ale také mezi panely lze k zarovnání povrchu doporučit speciální, tzv. pružné tmely, jež mají dlouhou životnost a i laikovi se s nimi dobře pracuje, protože netuhnou pod rukama jako sádra. Jsou přetíratelné, což znamená, že místa, kde s tmely pracujeme, lze snadno zahladit.
Se štětcem v ruce Řemeslo natěračů si nejčastěji zkoušíme na dřevěných oknech, dveřích a nábytku. Také tyto komponenty našich domovů se dnes oblékají odvážněji než ještě před nějakým rokem. V současnosti můžeme volit mezi syntetickými a akrylátovými (vodou ředitelnými) barvami. Oba druhy barev lze tónovat, což znamená, že jejich smícháním lze vytvořit odstín odpovídající našim představám. Výhodou syntetických barev je, že v případě vnějších ploch se jim přičítá přece jen o něco delší životnost, akrylátových pak rychlé schnutí, absence zápachu a snazší manipulace. V případě obou druhů barev si žádoucí odstín můžeme připravit svépomocí, nechat to na odbornících anebo si vybrat z již hotových barev. Pokud při natírání použijeme nejen šikovné ruce, ale i hlavu, výsledek snažení se může blížit práci profesionála. Ale: na venkovních oknech, straně, kde se opírá slunce, nám barva málokdy vydrží déle než pět let. V interiéru dobře provedený nátěr naopak vydrží po desetiletí, pouze bílou zub času mění na slonovou kost, béžovou. Syntetické i vodou ředitelné barvy se vyrábějí v matném i lesklém provedení. Pro prvé hovoří skutečnost, že se lépe udržují. Kvalita je však stejná. Pokud při nátěru nábytku kombinujeme dvě či více barev, oceníme speciální zakrývací fólii, kterou nám běžná izolepa, jak se často natěrači – amatéři mylně domnívají, nenahradí. Při natírání dřevěných ploch, stejně jako v případě stěn, je třeba věnovat náležitou pozornost nejen nátěru, ale i přípravě samotného základu. Podle rad odborníka je především třeba pečlivě odstranit uvolňující se barvu, a to buď chemicky či mechanicky, přičemž si můžeme vzít na pomoc horkovzdušnou pistoli nebo letlampu. Avšak pozor na skla, abychom nepotřebovali sklenáře nebo neochutnávali i jeho řemeslo. Při použití speciálních odstraňovačů barev jsou vhodné syntetické štětce a místa, kde jsme přípravek použili, je pak třeba pečlivě odmastit, aby nám jeho zbytky nepoškodily nový nátěr. Z tohoto důvodu odborníci doporučují odstraňování staré barvy mechanickou cestou – broušením. Místa, kde se starý nátěr loupe až na dřevo, je třeba napustit ochranným prostředkem anebo (u akrylátových barev) velice řídkou barvou. Pokud se odlupuje sklenářský tmel, měli bychom veškerou poškozenou hmotu odstranit, nahradit ji novou, kterou necháme řádně zaschnout – nepřetíráme dříve než po 24 hodinách. Postup nátěru záleží na druhu barvy. Rozhodneme-li se pro vodou ředitelné barvy, dřevo se nejprve natírá řidší základní barvou, pak stejnou barvou, ale hustší konzistence. V případě syntetických barev je třeba dřevo natřít nejprve základní a pak teprve krycí barvou. Nejčastější chybou, které se při natírání dopouštíme, je spěch. Na venkovní okna se dokonce nedoporučuje používat dřevařský tmel. Právě ten představuje nejslabší místo nátěru. Podle odborníků bychom měli raději desetkrát brousit než jednou tmelit. Jaká má být hustota? Syntetickou barvu připravenou k nátěru od výrobce je většinou třeba trochu rozředit, aby se dobře roztírala. Co se týče štětců, profesionálové mají bohatou speciální výbavu, s níž bychom si coby kutilové nevěděli rady. Jestliže natíráme vodou ředitelnými barvami, stačí nám jeden štětec, při natírání syntetickými barvami žádá každá barva svůj vlastní. Hodláme-li pořídit nový nátěr radiátorům ústředního topení, musíme tak učinit mimo topnou sezónu. Dříve, než přistoupíme k nátěru, tělesa nejprve lehce přebrousíme, omyjeme a odmastíme. Pak můžeme použít speciální nátěry na radiátory. Vyrábějí se v bílé barvě, která však na rozdíl od všech ostatních druhů barev nežloutne, a v odstínu slonová kost. Jinak se používají syntetické barvy, jež vydrží až 90 C a lze je tónovat. Při natírání žeber radiátorů se používají tzv. štětce zároháky. Na umakart lze použít stejné barvy jako na stěny nebo latex, či vodou ředitelné barvy, které jsou omyvatelné a lze je rovněž tónovat.
zpracovala: Vladimíra Štorchová foto: archiv a IKEA |
Nejsme roboti, ale lidé
|
|
Skutečnost, že naše obydlí začne sálat teplo domova až v okamžiku, kdy na stěnách visí obrazy a v interiéru se objeví květiny, většina lidí nepopírá. Co se však týče studijních a pracovních prostor, objevily se na scéně dějin i naprosto protichůdné názory, které občas ještě doznívají. Zjednodušeně vyjádřeno: práce a krása se spolu snášejí asi jako pes s kočkou. Pokud se hodláme při práci skutečně soustředit, nesmí nás rozptylovat reprodukce Mona Lisy ani vzrostlý rozkvetlý ibišek, nebo jakákoliv jiná nádhera. Naštěstí zde nedal za pravdu sám život. Nejsme přece roboti, ale lidé. Zkušenosti prokázaly, že kvalitní pracovní výkony se podávají pouze v příjemném pracovním prostředí a to spoluvytvářejí právě květiny. Kancelář bez zeleně připadá smutná, jaksi nedokončená, i většině mužů, kteří se zabývají floristikou podstatně méně než ženy.
Podmínky nejsou překážkou Ani květiny se životu v kancelářích nebrání. Často v nich mají lepší podmínky než v našich domovech. Mnohde nalézají více prostoru, světla i péče. Především v době dovolených je zde k dispozici podstatně více dobrovolníků ochotných poskytnout jim potřebnou vláhu než v domovech, kam neradi pouštíme někoho cizího. Kancelář však polidšťuje pouze zdravá květina. Rostlina, která z nějakého důvodu strádá na úbytě, nezdobí a je na ni smutný pohled. Naštěstí v současné nabídce trhu najdeme pokojové rostliny prosperující v diametrálně rozdílných podmínkách. Od kaktusů, které rostou jako z vody na teplých slunných stanovištích, až např. po alokázie, xantozómy, které naopak vyžadují stín.
Kancelář není obývák Pokud hodláme květiny na pracovišti harmonicky zapojit do prostoru, neměli bychom ignorovat jeho architekturu, ale stejně jako ve svých domovech brát při jejich výběru zřetel na styl vybavení a všechny ostatní prvky. Převážná většina kanceláří se v tomto směru liší od našich domovů. Na jejich vybavení se většinou podepsal průmyslový design. Vyznačuje se tvrdými liniemi a výraznějšími barvami, k nimž se více hodí velké květiny a rostliny výrazných tvarů a stylů. Mnoho kanceláří je rovněž vybaveno v tzv. high-tech stylu, který se vyvinul ze strohého průmyslového designu, ale využívá i pastelové barvy. I zde se uplatňují především větší rostliny, které nemusí být tak výrazné jako u předchozího stylu. V kancelářích, kde se nedá nějakém stylu hovořit, dokážou květiny sehrát roli sjednocující prvku celého interiéru. Pozor – záleží jak na druhu květiny, tak i nádobě, v níž ji pěstujeme. Pokud si nejsme jisti, že jsme v tomto směru vybaveni dostatkem citu, proč se neobrátit na odborníky nebo nezalistovat v odborné literatuře? Možnost dokonalé symbiózy Kanceláře však bohužel často reprezentují ukázkové místo, kde se teorie neslučuje s praxí. Pokud máte pracoviště o několika metrech čtverečních, kam se sotva vejdete vy a počítač, těžko tam umístíte urostlejší rostlinu, přestože vybavení reprezentuje např. typický průmyslový design. Ani v těchto prostorech se nemusíme stálé zeleně vzdát, i když si to vyžádá z naší strany více nápaditosti. V některých kancelářích se např. nachází okno s dostatečně širokým parapetem pro vytvoření květinového aranžmá. Květiny by však neměly bránit přístupu světla a jejich výběr, stejně jako květináčů či jejich krytů, které se dnes vyrábějí z nejrůznějších materiálů, by opět měly korespondovat s celkovým stylem kanceláře, a ne např. venkovského stavení. Jinde se pro některou z popínavých rostlin najde místo na skříni, anebo v závěsné nádobě. Vzhledem k tomu, že květiny každé pracoviště zpříjemňují, neměli bychom se jich vzdávat ani v kanceláři, neboť i zde s nimi dokážeme vytvořit dokonalou symbiózu.
text: Alena Vondráková foto: archiv redakce |
Exkluzivní kuchyň, kde se i vaří
|
|
Kuchyň se nachází v přízemí rozlehlého rodinného domu, který má nepravidelné půdorysné řešení. Je součástí celkového obytného prostoru, takže navazuje na jídelní kout a dále na místo určené k posezení, k poslechu hudby či sledování televize. Protože zde nebylo nutné místem nijak šetřit, zvolila paní domu velkorysé řešení, v němž nechybí nic podstatného a jehož součástí je jak stůl pro malé stolování, tak barový pult.
S patentovaným válcem Kuchyň je od firmy LEICHT, předního německého výrobce, známého i u nás nejen zajímavými designy a vysokou kvalitou zpracování, ale také mnoha inovacemi, jejichž patenty vlastní. Do této sestavy byl například zařazen patentovaný prvek, který si od první chvíle získal velkou oblibu. Je to válec se zasunovacími dvířky, uvnitř vybavený otočnými poličkami a navrchu většinou opatřený dřevěným nebo plastickým prkénkem na krájení. Tento karusel obvyk-le zakončuje pracovní linku a umisťuje se do blízkosti mycího nebo varného centra.
Majitelka kuchyně si také vybrala netypickou prosklenou skříňku na nápojové sklo a přála si, aby barový pult byl řešen do oblouku. Na jeho linii pak navazuje skleněný kulatý stůl pro malé stolování. Je tedy blízko sporáku (zde varné desky) i dřezu a myčky, takže servírování jídla ani sklízení nádobí nepředstavují žádný problém.
Barevné kontrasty Díky tomu, že ve spojeném kuchyňském a jídelním prostoru je použito hodně skla, působí celek velmi vzdušně. K převládající modré barvě kuchyňské linky zvolila paní domu teplé tóny doplňkové meruňkové barvy na stěně velkého jídelního koutu a světlé čalounění pohodlných jídelních židlí. K malému stolování se zase velmi dobře hodí nízké barové stoličky na kolečkách.
Prověrka na výbornou Jak už bylo řečeno, v této kuchyni se opravdu hodně vaří a to představuje pro každou kuchyňskou sestavu prověrku účelnosti i kvality provedení zejména pracovní desky, úchytů, výsuvných mechanismů a pantů. Sestava LEICHT je v této domácnosti v provozu už více než tři roky a zatím nebylo třeba nejen nic opravovat, ale ani měnit uspořádání. Paní domu si stále bez výhrad pochvaluje dodavatele, s nímž na konečném tvaru hodně spolupracovala, a je spokojená i s tím, jak se podařilo realizovat její vlastní nápady.
Kontakty: EUROHOF, Žitná 52, Praha 2, tel.: 02/22 87 42 35; KAMPALA (obklady, podlahy), Stodolní 21, Ostrava, tel.: 069/612 24 14; KÜPPERSBUSCH, Bělohorská 45/257, Praha 6, tel.: 02/33 35 70 60, fax: 02/33 35 61 19,
text: Bea Fleissigová foto: Iveta Kopicová |
Návrat ztracené elegance
|
|
Hledání Vilu v Lípové ulici jsem navštívila jednoho chladného podzimního večera. Čekal tam správce – mladý hoch – v čepici po americku štítkem otočenou dozadu. Procházeli jsme setmělým domem, který se změnil z bytové vily na sídlo firmy, jejíž zástupci působí v Praze, Brně a Ostravě, a tak zde jsou vedle kanceláří, zasedacích a klubových prostor i apartmány pro krátkodobé bydlení. Podvečerní šero a do oken bušící vítr vytvářely v domě zvláštní atmosféru. Přesto, že vila byla rekonstruována, vybavena novým nábytkem, podlahovinami i sanitární keramikou, dýchaly z ní „zlatá třicátá léta“. Správce pobíhal z místnosti do místnosti, radostně mi ukazoval „tohle a zase tamto“, přičemž se všeho dotýkal téměř s nábožnou úctou. Na otevřené noční terase se zasnil a svěřil se, že by alespoň na chvíli chtěl v žít v době, kdy zde bydlel původní majitel. Bohužel mi o něm ani o architektovi, který dům navrhl, neuměl říci nic. Při loučení mě ale prosil, abych se pokusila zjistit historii vily, protože ji miluje a rád by o ní věděl úplně všechno.
Zdálo se to jednoduché, brněnští památkáři jistě „to všechno“ budou vědět, v archivech budou mít původní i současné půdorysy vily a zajisté se najde i zmínka o původních majitelích. Památkáři ale nepomohli, dům není památkově chráněn. Dověděla jsem se však, že autorem stavby je brněnský architekt Jindřich Kumpošt. Hledání pokračovalo v jeho rodině, neboť se synem, dnes osmdesátiletým architektem Jindřichem Kumpoštem jun., jsem před řadou let po ukončení studií seděla v kanceláři. Ani on nic nevěděl, tehdy jako jedenáctiletý chlapec si příliš nevšímal, pro koho a co tatínek navrhuje. Pátrání vedlo dál k brněnským znalcům architektury, kunsthistorikům a k hlavnímu architektovi… všichni potvrdili autorství, nic dalšího. Po roce hledání v archivech, literatuře a u různorodých zdrojů se ozvala firma Brik – máme to! Položili přede mne hromadu nažloutlých dokumentů podrobně zachycujících vznik a historii domu včetně orazítkovaných kolků ke „komisionelnímu“ jednání u Městské rady zemského hlavního města Brna z listopadu roku 1930.
Kdo byl Jindřich Kumpošt Patřil mezi významné brněnské architekty třicátých let, jejichž věhlas tehdy daleko překročil hranice bývalého Československa. Rodilý Brňan (1891-1968) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a poté studoval ve Vídni na Akademii der bildenden Künste u profesora Leopolda Bauera (čtenáři sledující televizní pořad Šumná města mohli zaznamenat jeho četné stavby například v Opavě a Krnově). Po vídeňských studiích se Jindřich Kumpošt vrátil do Brna, kde působil v létech 1920-1925 jako hlavní architekt Stavebního úřadu města Brna a poté měl samostatnou projekční kancelář. Těsně po druhé světové válce se stal vedoucím odboru výstavby Zemského národního výboru v Brně, předsedou Zemského studijního ústavu plánování v Brně a externě učil na Vysoké škole technické v Brně. V Brně také dodnes stojí řada významných veřejných budov, nájemných domů, rodinných domů a vil, které navrhl. K nejznámějším patří komplex nemocenské pojišťovny ve Veveří ulici, obytné domy s 220 malometrážními byty v Brně-Táboře, vlastní vila v Barvičově ulici, soubor 24 rodinných domů v Rezkově ulici, do podkovy řazené obytné domy na Vaňkově náměstí, nájemné domy na Veveří, v Žabovřeskách aj., rodinné domy v Zábrdovicích, Stránicích, Žabovřeskách ad.. Vedle toho je architekt Kumpošt podepsán pod dostavbami a rekonstrukcemi různých veřejných budov, hotelů, restaurací a kaváren, návrhy regulačních a urbanistických plánů Brna i mnoha dalších měst. Zařadil se mezi tehdy mladé, avantgardní brněnské architekty, kteří městu zanechali bohatství funkcionalistických budov. Podařilo se jim včlenit se i do mezinárodního proudu moderní architektury. Architekt Jindřich Kumpošt patřil mezi noblesní Brňany tvořící českou intelektuální elitu v městě, v němž žila početná skupina německého obyvatelstva a jež bylo často označováno jako „předměstí“ Vídně.
Střípky historie Z původní dokumentace, kterou se podařilo firmě Brik získat od architekta Pavla Kučery z brněnského Archstudia, jež vilu rekonstruovalo a navrhlo i podzemní přístavbu, vyplynulo, že rodinný dům byl postaven pro prezidenta prvorepublikových Československých státních drah ing. Václava Pokorného. Pozemek je na vrcholu brněnského Žlutého kopce, nazývaného Helgoland, na němž se rozkládá náměstí Karla Vaňka. Vznikl v zeleni v místě, kde z náměstí směrem do Pisárek vede ulice Lípová, a to vykoupením od dvou majitelů. Protější domy do půlkruhu projektoval rovněž Jindřich Kumpošt. V suterénu dvoupodlažní stavby bylo její technické zázemí, kotelna, prádelna, místnost na nářadí, sklepy na uhlí i ovoce, spíž a pokoj s kuchyní pro správce či zahradníka. V přízemí navazovala na vstup a zádveří předsíň s WC. V podélně orientované dispozici pokračovala západním směrem kuchyně s přilehlým pokojíkem pro služku. Hlavní obytné místnosti – jídelna, obývací pokoj a ložnice jsou umístěny na jižní straně domu. Na kraji ležící ložnice s šatnou a hygienickým zázemím se francouzskými dveřmi otevírá na východ, zatímco zasklenou verandou napojenou ze západu na jídelnu se dá vyjít na terasu a pak i do zahrady. V prvním patře je bytová dispozice téměř identická.
Ve druhém patře byly situovány dva pokoje, v plánech nazývané jako komory, doplněné koupelnou a záchodem, sušárna a velká terasa ne nepodobná palubám zámořských lodí. Tento známý funkcionalistický výraz domů je i u této brněnské stavby potvrzen kulatými okénky na uliční a východní fasádě. Horní „paluba domu – lodi“ je nad částí terasy chráněna kulatě zakončenou stříškou připomínající žehlicí prkno položené na jedné straně na pevné části domu a nad vlastní terasou se jen neviditelně opírající o dva subtilní železné sloupy. Totéž tvarosloví se opakuje u zakulacené západní terasy navazující na jídelnu v prvním patře. Schodiště domu přiléhá k fasádě orientované do ulice.
Změny v čase Ze zažloutlých původních plánů a skic je vidět, že manželé Václav a Zdenka Pokorní s architektem Jindřichem Kumpoštem nad podobou domu diskutovali. Najdeme zde poznámky o velikostech jednotlivých místností, posunech příček, skici budoucího možného rozmístění nábytku, změny posazení a velikosti oken i umístění dveří, tvaru střech a verand a tu a tam se na dokumentech odráží i to, zda u diskuse pili kávu, či červené víno. Časové srovnání jednotlivých kresebných dokumentů, půdorysů, řezů a pohledů na různé fasády ukazuje, že se konečná podoba domu v drobnostech měnila zřejmě do položení poslední cihly.
O další historii vily ani o životě manželů Pokorných nic dalšího nevíme. Až plány její přestavby z roku 1997 dosvědčují, že k domu byly později nevhodně dostavěny garáže a různé přístavky, byla změněna i poloha vstupu do domu. Rekonstrukce a dostavba se snažila co nejvíce vrátit k původní podobě vily a očistit ji od prvků, které zde čas bez piety navršil. Rezidenční sídlo firmy, jež se stala majitelem objektu, má dnes v suterénu umístěnou halu, jednací místnost se salonkem, čajovou kuchňku a kancelář správce. Pod úroveň terénu, kterou částečně převyšuje, bylo dostavěno respirium s hygienickým zázemím. Na zahradě tak vzniklo nové, stavbou a terénem uzavřené atrium s přímým napojením na respirium.
V prvním nadzemním podlaží, do něhož se vstupuje přes terasu do haly, jsou čtyři pokoje doplněné dvěma koupelnami. Pokoje v současnosti slouží jako administrativní sídlo firmy, mohou se však snadno změnit ve dva menší byty nebo jeden luxusně velký. Třetí nadzemní podlaží slouží pracovníkům firmy k přechodnému ubytování. Tři pokoje mají vlastní koupelnu s WC. Rozlehlá terasa (vybavená vlastním WC) s výhledem na město a okolní vily Masarykovy čtvrti obklopené vzrostlou zelení je jako stvořená pro byť obchodní, přesto romantická firemní setkání.
V celém domě jsou používány současné materiály, avšak voleny tak, aby byly charakterem co nejblíže k původním. Například na podlahách v původních obytných místnostech jsou to vlýsky, marmoleum a keramická dlažba, v nových společenských prostorách pak umělý kámen, na schodištích, podestách a schodišťových halách broušené teraco a na terasách vymývané teraco. Pokud se nedaly použít nebo zachránit další prvky jako jsou kování, kliky, armatury apod., snažil se architekt najít nebo navrhnout a nechat vyrobit jejich repliky.
Nábytek Nábytek pro reprezentační a administrativní fungování firmy i pro přechodné bydlení jejích pracovníků navrhla a vyrobila firma Brik. Nejednou jsme psali o její elegantní, střízlivé a kultivované produkci navrhované slovenským architektem Ivanem Čobejem. Také v prostorách této firmy působí zařízení nevtíravě a vypadá, jako by zde bylo odjakživa, což je vždy považováno za pozitivní vklad do prostor zachycujících ducha dob minulých. Ze skic naznačujících původní vybavení rodinné vily se zdá, že Brik se svým nábytkem „trefil“.
text: Lenka Žižková foto: Iveta Kopicová |
Toaletní stolek Mahuleny Bočanové
|
|
My české ženy jsme na tom v drtivé většině zatím stále ještě dost jinak. Pokud se nějaký ten stoleček do našich ložnic vůbec vejde, leží na něm tak akorát nekonečně nedočtená detektivka, prášky na bolení hlavy a budík. V mém případě k této sestavičce přibývají ještě lahve s mlékem, pleny, věčně odmítaný dudlík a samozřejmě mobil svítící do noci a hlásící mi na hodinách, že se malá už podvanácté opět vzbudila.
Tajnosti Tak nějak mi tento kus nábytku do našich krajů a mravů nesedne. Kdybych si ale mohla vybrat a zahrát si chvíli na princeznu, toužila bych po čisté bílé ložnici s bílými hedvábnými závěsy, bílým toaletním stolkem a s postelí s nebesy. Do stolku bych si (kromě revolveru) schovávala tajnosti: dopisy z lásky a usušené růžičky od zamilovaných princů. Zrcadlo stolku bych nenápadně natočila k loži, abych mohla v nestřežené chvíli zkontrolovat, zda byla volba prince správná.
Perly a brilianty Stolek by voněl čistotou, vůní levandule a luxusního pudru, stály by na něm stále čerstvé bílé lilie nebo tulipány, v tajné zásuvce by našly místečko perlové náhrdelníky a briliantové soupravy… Už musím končit, protože se vzbudila malá, a tak musím sáhnout pro plenu a mlíčkem zahnat hlad mé princezny. – Článek nedopíšu a detektivku zase nedočtu!
Kontakty: AMBER INTERIÉR, Vinohradská 48, Praha 2, tel.: 02/24 25 34 87, fax: 02/96 32 50 17; FAST – INTERIÉR & DESIGN, Sázavská 32, Praha 2, tel.: 02/24 25 05 28, 02/24 25 08 38, fax: 02/24 25 13 57; LIVING SPACE, Vinohradská 37, Praha 2, tel.: 02/22 25 44 44, fax: 02/22 25 10 56; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel./fax: 02/57 31 79 65; PARFUMERIE FANN, Václavské nám. 62, Praha 1, tel.: 02/21 51 83 21
text: Mahulena Bočanová foto: Pavel Vítek a archiv |
Obklady mění styl koupelny
|
|
Zalíbí-li se vám tvarem a barvou určitá koupelnová série, budete muset vybírat obklady s ohledem na ni. Nemějte obavy z toho, že by se vám nepodařilo všechny složky koupelny sladit, protože nabídka trhu vám v každém případě vyjde vstříc. Pro tentokrát začneme u obkladů, které budou ovlivňovat vzhled koupelny po mnoho let, případně desetiletí, a proto se vyplatí věnovat jejich výběru náležitou pozornost. Při výběru mějte na paměti několik věcí.
Kvalita prostoru Jestliže vybíráte obklad prozatím bez vztahu k dalším zařizovacím předmětům, jste přece jen omezeni velikostí a charakterem prostoru. Existují typy obkladů, zejména velkoformátových, často kombinovaných s velkými dekory, které se do malé koupelny jednoznačně nehodí. Malému prostoru nesvědčí tmavý obklad, protože ho ještě opticky zmenšuje. Zvláště u malé koupelny hraje barevnost důležitou roli. Měla by být spíše pastelová. Na trhu je velmi rozmanitá nabídka i pokud se týká velikosti obkládaček. V tuto chvíli je vedle klasického formátu 15 x 15 cm populární velikost 33 x 46 cm a velmi módní jsou velké formáty (až 40 x 60 cm), na druhé straně i mozaika různých velikostí. Hodně jsou žádané dekorační obkládačky umisťované střídmě do základního obkladu, listely, kovové a jiné ozdoby.
Kvalita prodejce Obklady nakupujte tam, kde se můžete se zbožím seznámit i fyzicky, nákup podle katalogu je bez rizika pouze u prodejce, který má k dispozici alespoň ukázky příbuzných sérií od vybraného výrobce. Seriózní prodejce vám poskytne informace o ceně, termínu dodání, délce záruky a možnosti reklamace. Malá nebo začínající firma vám možná nabídne velmi lákavou cenu za metr čtvereční obkladu, ale už není schopna vám zajistit další servis – dopravu, spárovací hmoty a další potřebné materiály, nebo dokonce počítačovou vizualizaci položení obkladu. U renomovaných firem jsou dnes všechny tyto služby naprostou samozřejmostí a většinou se ani zvlášť neúčtují. Než angažujete stavební firmu, která bude obklad provádět, vyplatí se vidět ukázku její práce v realizované zakázce.
Kvalita obkládaček Obkládačky tvoří až na výjimky nosná vrstva, tzv. střep (může být bílý nebo načervenalý), který je pokryt vzorem a glazurou. Obecně platí, že bílý střep vykazuje poněkud lepší technické parametry, pokud se týká vzájemného souladu s glazurou a přijímání vlhkosti, takže se považuje za kvalitnější. Celková tloušťka obkládačky není tak důležitá jako její přesný rozměr (kalibr) a dokonalé okraje, protože na nich záleží, jak na sebe budou jednotlivé prvky navazovat. U některých vzorů jsou žádoucí minimální spáry, jindy dotvářejí větší spáry vyplněné kontrastním tmelem celkový vzhled obkladu. Šířka spáry se může pohybovat od 2 do 5 mm, ale neměla by přesáhnout 6 mm.
Kvalita provedení Nelze ani dost zdůraznit, že pečlivost provedení hraje ve výsledném dojmu rozhodující roli. Kvalita obkladačské práce se pozná především na detailech. Každý obklad, ale zejména velkoformátový a ten, který obsahuje atypické dekorační prvky, musí být pečlivě předem rozvržen, aby respektoval tzv. spárořez a nezačínal na každé stěně jinak. Jestliže jsou spáry zvýrazněny kontrastním tmelem, musí být naprosto pravidelné a navazovat. Obklad položený nakoso je o něco náročnější na přípravu a bude mít větší spotřebu materiálu. Malé nepřesnosti mohou projít u módního typu obkládaček, jejichž hrany jsou uměle otlučeny, aby obklad působil starobyle. Při nákupu každopádně počítejte s navýšením 10 až 15 procent na prořez a do rezervy.
Dovezené, nebo domácí? Na našem trhu dnes působí firmy, které k nám dovážejí obkladový materiál zejména z Itálie, Španělska a Německa. Některé nabízejí běžnou produkci, jiné se soustřeďují na producenty špičkového designu. Vedle toho máme své vlastní výrobce, kteří stále lépe a rychleji reagují na módní trendy a vyrábějí kvalitní obklady za velmi přijatelné ceny. Limitující při výběru mohou být vlastně jen finanční prostředky zákazníka. Dovážené obklady jsou pochopitelně dražší než domácí produkce. Týká se to nejen běžných obkladů, ale zejména výrobků, které mají výjimečný a zcela nekonvenční design.
Rustikální Je předností italských výrobců, že dokážou uspokojit ve všech oblastech interiérového designu milovníky rozmanitých stylů. Nikdy proto nebude v jejich nabídce chybět rustikální výraz, vhodný do starobylých venkovských stavení. „Otlučené“ obkládačky nebo obklady kombinované se dřevem jsou určeny především do těchto míst. Jejich barevnost je většinou teplá, odvozená z barevnosti přírody, ozdobné motivy tvoří nejčastěji květiny. Útulnou venkovskou koupelnu však můžete vybudovat i s obklady domácích výrobců. Zatímco s italskými výrobky vás může stát 300 000 Kč i víc, domácí produkty sníží tuto částku i na polovinu.
Antický Starořímské soukromé i veřejné lázně, jejichž zbytky se dodnes dochovaly, udivují nejen promyšleným vodovodním systémem, ale také nádherou výzdoby, v níž se často vyskytuje mramor. Pravý mramor nebo jeho napodobeniny provedené v keramice jsou stále žádány obdivovateli tohoto stylu, který ovšem vyžaduje vhodné prostory. Starořímskou koupelnu lze vybudovat v panelovém domě vlastně jen tehdy, jestliže pro ni uvolníme obývací pokoj. Dobře se však bude hodit do starých městských vil nebo i činžovních domů. Konečná cena bude záviset na nákladnosti zařizovacích předmětů. Může se pohybovat nejspíš mezi 200 000 až 500 000 Kč.
Moderní Moderní styl má v dnešní koupelně široké spektrum možností. Může být hodně pestrý anebo jemně pastelový, formátově kolísat mezi filigránskou mozaikou a největšími formáty. Je postaven na kontrastu anebo naopak na uklidňujícím vzhledu, který je jen mírně oživen jednotlivými dekory a listelami s nejrůznějšími motivy. Příjemná a vkusná koupelna se stala požadavkem doby a lidí, kteří se rozhodli tento prostor rekonstruovat, je stále víc. Třebaže právě v této kategorii je největší výběr levnějších obkladů i zařizovacích předmětů, není rozumné šetřit za každou cenu, protože nová koupelna by měla sloužit nejméně jedné generaci. I když budete poměrně skromní, ale neodepřete si vanu s hydromasáží nebo sprchový kout s masážním panelem, musíte počítat s vydáním 50 000 až 100 000 Kč.
Avantgardní Sem spadají všechny mimořádné obkladové designy, které se výrazně vymykají svou barevnou nápaditostí, použitím nových prvků, začleněním netradičních materiálů, celkovou neobvyklou koncepcí. Často potřebují velký prostor, ale někdy není podmínkou a nevšední koupelnu lze vybudovat prakticky kdekoli. Jednota stylu si však nekompromisně žádá, aby v souladu s výjimečným obkladem byly i zařizovací předměty. Bude se pak většinou jednat o výrobky navržené známými designéry, a tedy nikoli levné. Avantgardní koupelna vybavená výlučně designovým zařízením může přijít na milion korun i na víc.
Kontakty: CERAM OBJEKT, Černomořská 10, Praha 10, tel.: 02/71 74 17 41-4, fax: 02/71 74 17 45; Lubomír KOZÁK, Anglická 7, Praha 2, tel.: 02/22 24 16 26, 02/22 24 20 27, fax: 02/24 23 63 09, OP INVEST, Budějovická 303, Jesenice u Prahy, tel./fax: 02/41 93 20 49; RAKO, Šamotka 246, Rakovník, tel.: 0313/52 35 55, REMAX, Vídeňská 4, Praha 4, tel.: 02/ 44 91 23 76, fax: 02/44 91 12 91
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Odvodňování zamokřené zahrady
|
|
Tentokrát se soustředíme na zamokřené zahrady s vysokou hladinou spodní vody nebo zahrady v blízkosti vodních ploch a zaplavované. V takových místech rostou mokřadní trávy a mechy, porost se špatně vyvíjí, často bývá zažloutlý. Bývá řídce zakořeněný a často je napadený hnilobou. Obě situace nám přinášejí vodohospodářské starosti: musíme upravit vodní poměry a dosáhnout přijatelně dobrých výsledků – jak ve vzhledu zahrady, tak v jejím výnosu. Příčina zamokření může být dvojího rázu.
Stahování povrchové vody Jednak poloha zahrady může být příčinou stahování povrchové vody (i dešťové) – zvláště v blízkosti třeba i malých potůčků, které se po vydatnějších deštích rozvodní a rozlévají se po zahradě.
Těžko můžeme regulovat potok a zabránit jeho rozlití do zahrady. Této vody se můžeme zbavit tím, že rozlitou vodu odvedeme vybudováním otevřených příkopů s využitím samospádu – buď opět do potoka ve vhodném nižším místě nebo do vyhloubené nádrže. Spád příkopů by neměl být větší než 10 %, aby nedocházelo k splavování půdy. Příkopy děláme lichoběžníkového profilu o šířce dna 200 až 300 mm a vyložíme je plochými kameny nebo betonovými prefabrikáty. Spád stěny příkopu je závislý na druhu zeminy – přibližně platí poměr u jílovité půdy 1 : 1,5, u hlinité 1 : 1,25, u sypkopísčité 1 : 3.
Výhodou je, že tato opatření jsou poměrně levná a otevřené příkopy se snadno udržují. Mají také tu výhodu, že případným přehrazením příkopu stavidlem můžeme zadrženou vodu využít v obdobích sucha opět k zavlažování.
Nevýhodou bývá rozdělení zahrady a vytvoření jakýchsi terénních bariér, které při celkové úpravě zahrady je nutno brát v úvahu.
Z této vodohospodářské nutnosti je možno vytěžit i jisté architektonické úpravy – např. přechodové lávky nebo retenční jezírka (vkusně upravená a osázená).
Část zahrady, kterou nezasáhla uvedená meliorační úprava, pak upravíme a osázíme vodomilnými rostlinami, případně osázíme ovocnými stromy, kterým vyšší obsah vody v půdě tolik nevadí.
Voda v různých podobách, jako jsou tvarově rozmanité nádrže, rybníčky, bazénky, jezírka i ptačí napajedla, nebo dokonce malé umělé vodopádky, by neměla chybět v žádné zahrádce. Zmíněné zahradní stavby jsou vítanou součástí drobné zahradní architektury; jejich květena svou specifikou obohacuje sortiment pěstovaných květin a zvyšuje účinek vodních staveb.
O volbě vhodných rostlin se poradíme se zahradníkem, neboť zde bude záležet na jejich správném výběru podle stanoviště a stupně zamokření půdy: od rostlin vlhkomilných přes bahenní až po vodní.
Vysoká hladina spodní vody Jestliže zamokření zahrady je způsobeno trvale vysokou hladinou spodní vody, nezbývá než odvodnit zahradu soustavou drenáží z drenážních trubek (případně drenáží z kamenů), odvádějící vodu na nejnižší místo do jímek, případně vodních toků. Nejvhodnější hladina spodní vody má být 800 až 1500 mm pod povrchem. Je-li v hloubce menší, je třeba pozemek odvodnit. Při odvodňování musíme dbát na to, abychom touto úpravou neohrozili nevhodně vodní poměry sousedních pozemků a tím nezavdali příčinu ke zhoršení sousedských vztahů.
Drenážování je proti otevřeným příkopům výhodné v tom, že pozemek nerozděluje a umožňuje přístup vzduchu do půdy, čímž se půda otepluje. Hlavní nevýhodou je to, že jde o podstatně nákladnější způsob. Drenáže děláme z pálených trubek, trativodek s vnějším obvodem kruhovým nebo šestiúhelníkovým s vnitřní světlostí 50 až 200 mm a délkou 333 mm. Můžeme také provést drenáž z cihel nebo větších kamenů (obr. 1). Drenáž se zasypává lehce prostupným materiálem, např. štěrkem, štěrkopískem, odpadovým kamenem, škvárou, struskou. Zásyp zakončujeme ornicí.
Hloubku drenáže nelze jednoznačně stanovit – někdy bývá 1 až 1,5 m. Hlubší drenáž sice více sníží hladinu podzemní vody, ale při výkopu je nutno příkop pažit. Hloubka drenáže je však nejčastěji dána tím, v jaké výšce se nachází vyústění do potoka. Toto vyústění by mělo být alespoň 100 mm nad hladinou. Tam, kde se jedná o vodoteč jen s občasným průtokem vody, pak vyústění drenáže děláme 200 mm nad jeho dnem. Právě od tohoto vyústění začneme drenáž hloubit, a to ve spádu 0,5 až 1 % v písčité půdě, 0,3 až 0,5 % v půdě těžké.
Postup drenáže Při drenážování postupujeme tak, že na zahradě nejdříve vytýčíme celý systém pomocí kolíků. Vzdálenost sběrných trativodů je v obyčejných půdách 11 až 14 m, v jílových půdách 8 až 11 m, v jemném písku 10 až 12 m, v hlinitém písku 12 až 14 m a v hrubém písku 16 až 18 m. Tam, kde jsou stromy, vedeme drenáž tak, aby byla od nich vzdálena 8 až 10 m, aby kořeny nevnikaly spárami do trubek. Jestliže tuto vzdálenost nelze zachovat, pokrýváme trubky 50 mm širokými proužky lepenky nebo fóliemi z PVC. Sběrné trativody i svodnice musí mít spád nejméně 1 %, lépe 3 až 5 %. Volba spádu je závislá na délce trativodu, neboť při spádu 5 % bychom pronikli do příliš velkých hloubek. Trasu drenáže volíme pokud možno přímou. V oblouku se provede jen výjimečně – o poloměru minimálně 5 až 6 m. V tomto oblouku musíme trubky přiseknout.
Speciálními úzkými rýči, tzv. sakováky, pak vyhloubíme rýhy (obr. 2). Hloubení začínáme na nejnižším místě a postupujeme směrem nahoru tak, aby nejvyšší bod drenáže byl minimálně 300 mm pod terénem. Stanovený spád řídíme hadicovou vodováhou nebo prknem seříznutým do spádu a libelou. Na nejnižším místě by měla být drenáž v nezámrzné hloubce.
Na dno vykopané rýhy položíme vrstvu štěrku tlustou asi 80 mm. Štěrkové zrno má být velké 10 až 50 mm, aby spád dna byl naprosto rovnoměrný a rovný (obr. 3). Na toto štěrkové lože klademe drenážní trubky tak, aby mezi sebou měly spáry široké 8 až 20 mm, které shora překryjeme střepy (obr. 4). Těmito spárami vniká voda do trativodu.
Trubky klademe od začátku drenáže po spádu k vyústění. Konec první trubky uzavřeme jílovou zátkou a plochým kamenem. Nakonec trubky zasypeme opět vrstvou štěrku tlustou asi 200 mm se zrnem větším než 30 mm. Tento zásyp je důležitý proto, aby zemina nepronikla až k trubkám, nevyplavovala se a nezanášela potrubí.
Ze sběrných drenáží přichází voda do svodnic, které pokládáme obdobným způsobem, ale o něco hlouběji. V zaúsťující trubce sběrné drenáže se na spodní straně vyseká otvor a ve stejném místě otvor v horní části trubky svodnice, aby oba otvory byly proti sobě (obr. 5). Konec sběrné trubky ucpeme, aby voda mohla plynule protékat do svodnice (obr. 5).
Svodný drén odvádí vodu do vsakovací jámy (popř,. kanalizace) na nejnižším místě systému. Vsakovací jáma je hluboká asi 1,5 m a je vyplněna hrubším štěrkem (obr. 3).
Vyúsťuje-li drenáž na povrch, např. do svahu, chráníme ji před poškozením tak, že trativodky zaústíme do kameninové nebo betonové trouby, aby se ústí nepoškodilo (obr. 6). Při vyústění drenáže do potoka by toto vyústění mělo být alespoň 100 mm nad hladinou. Tam, kde se jedná o vodoteč jen s občasným průtokem vody, pak vyústění drenáže děláme 200 mm nad jeho dnem.
U více zamokřených zahrad bývá průtok vody drenáží téměř stálý. Této vody je možno někdy využít také jako vítaného prvku: například ve skalce může vytvořit malý vodopádek (obr. 7) nebo může napájet malou vodní nádržku, osázenou vodními rostlinami (obr. 8, 9).
zdroj: Můj dům 2/2002 |
Revoluce truhlíku
|
|
Občas se objeví květina, která je skutečným přínosem. Z posledních let můžeme připomenout převislé petúnie s dlouhými stonky plnými květů, pro něž se vžil název surfinie. Tento velký úspěch japonských a německých šlechtitelů opravdu obohatil truhlíky, a tím i okna, terasy, balkony. První nevýrazně zbarvené hybridy brzy vystřídaly zářivé barvy a dnes je jejich paleta velmi bohatá. Brzy zaujaly stejně výsadní postavení, jaké do té doby měly převislé muškáty (Pelargonium peltatum – břečťanolisté pelargonie). Navíc přišly na trh miniaturní surfinie zvané „Milion Bells“. Dnes jsou v nabídce v několika barvách, například žluté Lemon či Carillon Yelow. Nicméně surfinie trpí neduhem petúnií – špatně snášejí prudký a delší déšť i větrnou polohu. Šlechtitelé na celém světě tedy usilovali o nové typy s vyšší odolností vůči nepřízni počasí. To se u některých nových odrůd skutečně podařilo. Patří sem například malinově červená, kompaktní, vitální Solana Royal Bea, dále první surfinie s plnými modrými a lila květy zvaná Doubloons, až neuvěřitelně bohatě kvetoucí, kompaktní Cherry s tmavě třešňovou barvou, zajímavá a odolná Pink Wein se středně velkými, zpočátku tmavšími, růžově fialovými květy a Solana Royal Sarah s tmavě červenými květy.
Hlásí se další novinky Žlutá barva je obvykle žádaná a tak lze jako milé oživení uvítat drobně, ale bohatě kvetoucí převislou květinu Bidens ferrulifolia zvanou „Balkon Gold“. Musí však čelit velké konkurenci, kterou má ve žluté novince vitálky (Sanvitalia speciosa), zvané „Zlato Aztéků“, dobře přizpůsobené pro nádoby a truhlíky. Skutečný průlom přinesla v poslední době bílá chryzantéma Margerite, používaná zvláště ve větších nádobách. Doslova vtrhla na terasy, dvorky, balkony, ke vstupům do domů a nakonec i do větších truhlíkových kombinací. Každý velký obchodní úspěch podnítí úsilí o získání dalších variet a tak jsme se dočkali krásné žluté variety Margerite, která si okamžitě získala velkou oblibu.
Ke škodě u nás málo využívané Do truhlíkových sestav se nyní v Evropě prosadila novinka Scaevola (český název asi nemá) Blue Wonder, která svou nádhernou modří přispívá ke hře výrazných barev. Oblíbený je i modrý drobný svlačec, malá pupalka, netýkavky, nové odrůdy okrasného tabáku, drchničky, otočníky, laločnice, popenec a další. Ty všechny prokázaly přizpůsobivost podmínkám nádob a oživily kombinace květin.
Nové sestavy a témata Nové odrůdy, použití dosud nevyužívaných květin a jejich nové kombinace vytvořily podmínky pro revoluci nejen v truhlíkách, ale také na okrajích záhonů, při krytí výškových předělů, zídek, zářezů před garážemi, v opěrných tvárnicích, korytech apod. Typické jsou odvážné kombinace barev – až přechází zrak. Zdaleka ne všechny truhlíkové květiny lze kvůli rozličným nárokům na půdu, zálivku a oslunění kombinovat.
Uvádíme proto několik novějších sestav, jak je předvádějí mistři vysoké zahradnické školy ve Freisingu-Weihenstephanu u Mnichova.
text: Pavel Chobotský foto: autor |
