|
|
Dříve než se vydáte pro robot do obchodu, měli byste si ujasnit dvě věci: kolik do něj investujete peněz a k čemu ho budete asi tak nejvíce používat. Jak při obchůzce v prodejnách zjistíte, roboty jsou vybaveny množstvím doplňků. Kdo si libuje v zeleninových salátech, ocení velké množství nožů, struhadel, kráječů. V rodinách, kde dávají přednost buchtám, bábovce a koláčům, by se neměli dívat na doplňky, ale na údaj, kolik těsta lze v přístroji najednou zpracovat.
Každý má své hranice Koupíte-li si nejlevnější přístroj a nádobu na hnětení naplníte až po okraj moukou, mlékem a dalšími ingrediencemi, může vás taková buchta vyjít na stejnou částku jako nový robot. U většiny přístrojů je udána kapacita těsta, které je robot schopen zpracovat naráz, bez toho, aby se přetížil, „zavařil“ a vypověděl službu. Zatímco některé přístroje jsou určeny na zpracování méně než půl kilogramu těsta, jiné si poradí i s dvěma kilogramy. Na trhu však najdete i takový, který se nezarazí ani nad pěti kilogramy. Rozdíl tedy může být až několikanásobný. Na výrobcích se můžete setkat v tomto případě se dvěma údaji. Někdo udává pro maximální kapacitu váhu těsta, jiní mají údaj množství mouky plus ingredience.
Jestliže takový údaj na přístroji nenaleznete, raději se spotřebiči vyhněte. Doporučené množství totiž nelze nijak odvodit, rozhodně ne například z velikosti hnětací nádoby (ty mívají objem od necelého litru až po více než tři litry). Tyto funkce spíš závisí na výkonu motoru a konstrukci hnětacích nástavců. Ale i velká nádoba je výhodou. Jestliže přístroj zvládne zpracovat velké množství potravin a k tomu budete mít malou mísu, stejně ho budete muset každou chvíli zastavovat a nádobu vysypávat.
Kolik koní pod obalem? Výkon robotů je ovlivněn jejich příkonem. Přitom ty nejvýkonnější přístroje mívají příkon až 700 wattů, za kvalitní lze považovat takové, které mají příkon kolem 500 wattů. Pravdu mají ti, co říkají, že největší výkon není vždy výhodou. Proto si přístroje vyšší kvality samy regulují výkon tak, aby odpovídal druhu a množství zpracovávaných potravin. Výsledkem je nejen perfektní zpracování všech ingrediencí, ale také úspora energie. Jestliže vám na robot příliš peněz nezbývá a vybíráte si v cenové kategorii nižší než pět tisíc korun, sáhněte po takovém, kde je uvedeno, kolik dávek lze udělat za sebou, jak dlouhou dobu lze robot používat a kdy je třeba udělat přestávku. Jestliže těchto rad neuposlechnete, podobně jako při přetížení se může motor přehřát a zastavit.
Jestliže budete mít štěstí, ještě nemusíte sahat do peněženky a odvážet přístroj do opravny. Někteří výrobci s takovým „porušováním pravidel“ od uživatelů počítají, a proto jsou přístroje opatřeny pojistkou. Ta chod motoru sama zastaví, dříve než se rozbije, a po několikaminutovém odpočinku robot opět začne fungovat. Další možností, jak upozornit na „únavu“ přístroje, je blikající kontrolka. V případě, že se rozhodnete pro dražší až poloprofesionální kuchyňské roboty, žádný časový údaj u nich nenajdete. Ty totiž bývají schopny pracovat nepřetržitě po celou dobu přípravy pokrmů bez jakýchkoli přestávek.
Na ruce pozor dávat nemusíte Samozřejmostí u kuchyňských robotů snad všech kategorií jsou bezpečnostní pojistky. Proto robot nechtěně nezapnete ani vy, ani kdokoli z rodiny. Vzhledem k tomu, že kuchyňské roboty patří k jedněm z nejnebezpečnějších domácích přístrojů, netvoří tady pojistku jen jedno tlačítko. Většinou musíte provést několik úkonů, než se motor rozběhne. Nádoby musí být nainstalované tak, jak mají, další podmínkou je dovřené víko a podobně.
Kov dovnitř i ven O tom, že kov vydrží více než plast, nikdo nepochybuje. Proto i pro metly a hnětací nástavce platí, že kovové se hodí k přípravě piškotového a třeného těsta, umělohmotné pro kynutá a křehká těsta.
A stejné je to i se součástkami motoru. Většina přístrojů mívá kombinované plastové součástky s kovovými. Kovové se používají tam, kde je na součástku kladena velká námaha a mohla by se například při hnětení těsta rozlomit. Na trhu však najdete i robot, který má kovový nejen vnitřek, ale také hnětací mísu a vlastní tělo. Odpovídá tak posledním trendům, kdy se spotřebiče vyrábějí nejen v bílém, ale také nerezovém provedení.
Regulace rychlosti Kuchyňské roboty bývají běžně vybaveny několika rychlostními stupni. Ty nejlepší jich mají až dvanáct. Pro snadnější orientaci bývají u stupňů na těle robota nakreslené potraviny nebo druhy příslušenství, které se doporučují při dané rychlosti používat. U některých přístrojů vás kontrolka upozorní, kterou z funkcí nebo rychlostí máte nastavenou.
Když dva dělají totéž Ačkoli většina robotů zastane zhruba stejné činnosti – od hnětení, přes sekání nebo mletí masa až po šlehání, krájení, strouhání, výsledná úprava nemusí být vždy stejná. Například u mletí masa se můžete setkat s tím, že se maso spíš naseká, než umele. Proto potrpíte-li si na opravdové mleté, vyhledejte takový přístroj, který má klasický masomlýnek se šnekem, nožem, kolečkem.
Snad u všech robotů si lze nastavit dva druhy krájení – na užší a silnější plátky, podobně si můžete vybrat mezi jemným a hrubým struhadlem. Při nákupu robotu se ale nezapomeňte zeptat, zda jsou všechny tyto doplňky v ceně robotu. Většina výrobců totiž nabízí robot se základní výbavou a k němu spoustu doplňků (odšťavovač, lisy na citrusy, různé další plátkovače a struhadla, drtiče ledu a podobně), které si musíte zaplatit zvlášť.
Co je co? Ve většině domácností se pro všechno, co šlehá, hněte, mixuje, používá výraz robot. Přesto i tyto přístroje se dělí. – Robot je kuchyňský přístroj vybavený multifunkčním ramenem, které usnadňuje práci s ním. – Food procesor je velice podobný robotu, ale chybí tady multifunkční rameno a například šlehač je umístěn na trnu. – Mixér zastane méně činností než robot, většinou ho využijete k mixování, šlehání, drcení. – Ponorné mixéry jsou cenově nejdostupnější, měly by zvládnout drcení, strouhání, hnětení a mixování. – Šlehače jsou jednoduché, cenově přijatelné přístroje, které mají tělo vytvarované do držadla. K jejich vybavení patří dvě hnětací a dvě šlehací metly, případně nástavec na mixování.
Kontakty: AEG, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; BSH – DOMÁCÍ SPOTŘEBIČE, (BOSCH, SIEMENS), Prvního pluku 8-10, Praha 8, tel.: 02/24 89 14 50; GILLETTE CZECH (BRAUN), Na Příkopě 21, Praha 1, tel.: 0800 11 33 22; GROUPE SEB (TEFaL), Truhlářská 13/1104, Praha 1, tel.: 02/22 31 71 27; PHILIPS, Šafránkova 1/785, Praha 5, tel.: 02/33 09 91 11; ZELMER, Horní Těrlicko 770, tel.: 069/642 37 10
text: Lenka Široká foto: archiv |
Blog
Dům s křídly
|
|
„Vlaštovčí hnízdo“ si ve svahu jednoho údolí postavil architekt Václav Lukas, původně zarytý Pražák, který nikdy nepřestal toto rozhodnutí velebit. Budit se totiž s pohledem na scenerii údolí, polí a lesů pod okny je k nezaplacení. Pohled je to úchvatný ve všech ročních obdobích, ať svítí slunce, lije či sněží.
U zrodu byla mísa a kamarád Architekt Lukas neměl původně vůbec důvod stěhovat se z Prahy. Bydlel dobře a v povolání se mu dařilo. Syn Vít studoval na VŠUP u profesora Bořka Šípka, jemuž později ve škole dělal i asistenta, a vedl malou galerii s artefakty a designem italské firmy Driade, v níž kdysi objevili nadání Bořka Šípka i řady jiných dnes slavných designérů. V této galerii si Václav Lukas koupil mísu Odette právě od Bořka Šípka a najednou si uvědomil, že pro tento umělecký kousek musí postavit dům. Po čase se potkal s kamarádem, který mu vyprávěl, že se v jedné obci prodávají pozemky k výstavbě rodinných domů. Nelenil a pozemek koupil, zvláště pro jeho fantastickou polohu. Pak už bylo jen otázkou času dům postupně zbudovat.
O domě a filozofii Musím se čtenářům přiznat, že Vaška Lukase znám hodně let, a nějak se stalo, že po revolučních listopadových dnech jsme se snad deset let neviděli. Potkali jsem se až na nedávné přednášce Bořka Šípka v Praze a oba se podivili, jak je možné, že nejen nás čas, události a práce na tolik let rozdělily. Václav Lukas patřil vždy k architektům, kteří se snažili svou tvorbu postavit na filozofických úvahách o životním stylu, potřebách i „nepotřebách“ člověka. Také si u navrhovaného nábytku vždy potrpěl na dokonalé detaily, jejichž vývoji věnoval drahně času.
Návštěva jeho domu potvrdila, že se nejen nezměnil, ale názorově ještě více „uzrál“ a bez ohledu na to, jak dům budou hodnotit jiní, neřku-li kritikové architektury, vybudoval místo, kde se cítí dobře on a všichni, kdo sdílejí podobný náhled na život a uznávají i podobný žebříček hodnot. Nadhled doslovně podpořený polohou domu a nadhled a tolerantnost jeho autora k názorům a postojům jiných z této stavby přímo vyzařují. Její vybavení také dokazuje správnost myšlenky, kterou prosazoval ve dvacátých a třicátých létech 20. století architekt Adolf Loos – jsou-li věci kvalitní a „pravdivé“, snesou se vedle sebe různé styly, materiály i struktury.
Vlaštovka v letu Půdorys skutečně připomíná letící vlaštovku s tělem a dvěma křídly po stranách, s hlavou se zobákem i s ocáskem. Srdcem těla je prosklené atrium s mohutným krbem vybíhající do terasy. Připojený „ocas“ domu tvoří sklady a garáž. V jednom křídle je vstup s předsíní, šatnou a WC, na ně navazuje velký otevřený prostor s kuchyní a spíží, jídelnou a koutem k posezení, z něhož se vystupuje na „zobák“, tedy terasu. V druhém křídle domu je pracovna se vstupem na tutéž terasu a ložnice, mezi nimi se nachází koupelna. Atrium inspirované domy ve starém Římě a arabském světě je určeno k meditaci, nabízí proto oheň, vzduch a nebe. Keramická podlaha je vyskládaná částečně do mozaiky. Jde sice o uzavřený prostor, nicméně je transparentní díky proskleným stěnám i velkému světlíku ve střeše. Obytná část křídel domu je tak opticky propojená, pouze ložnice skýtají uzavřenější soukromí.
Dům využívá zasazení do svahu, proto je pod obytnou částí ještě ateliér s pracovnou a hostinský pokoj s koupelnou a WC a přímým vstupem na zahradu, v ocasní části tepelně neizolovaný vinný sklípek a sklípek na sezónní nářadí apod.
Starck a ti další Oblibu prací francouzského designéra se světovou reputací Philippa Starcka v tomto domě prozrazují především různorodé židle a svítidla. Jsou v předsíni, v atriu, řadí se k nim i atraktivní svítidlo nad jídelním stolem a modré lampičky v oknech. To, že Václav Lukas vystudoval nábytkářství, dokládají nábytkové kusy jím navržené, například jídelní stůl, pohovky ve společenské části velkého pokoje a pracovna.
Prostor je modelován pro příjemné bydlení, nikoli vybavován nábytkem jen proto, že je něco módní a „in“. Najdeme zde také návrhy jeho syna – například věšák v předsíni či židli v atriu. Většinu nábytku, který Vašek navrhl, vyrobilo Truhlářství Holík z Modřan, kuchyni, skříňkový nábytek a dveře Dřevovýroba Kroupa z Červených Peček, všechny kovové prvky pocházejí z Umělecké kovovýroby JOFO, Starckovy židle byly zakoupeny v Konsepti, svítidla v žižkovském Design fóru a ve firmách Rendl a Kratochvíl. Plechové obložení krbu provedla firma Kovas. Venkovní omítky i vnitřní barvy stěn z palety kolekce Volcalis jsou od firmy Tollens.
Všechny výtvarné objekty a obrazy svědčí o lásce pána domu k pracím Bořka Šípka a o kontaktu s vrstevníky malíři a grafiky, mezi něž lze počítat Jiřího Votrubu, Igora Šebestíka, Jiřího Slívu, Vladimíra Suchánka či Kláru Trnkovou.
Možná to bylo kdysi tak, že duchovní vlaštovka Václava Lukase zakroužila nad údolím, usadila se na stráni a proměnila v dům. Možná i proto dům a jeho obyvatele rádi navštěvují místní kočky a kocouři. Ale po vlaštovce jistě nepátrají, dostává se jim lepších pamlsků.
text: Lenka Žižková foto: Jaroslav Hejzlar kresba: Václav Lukas |
Neviditelné stoly
|
|
Celé generace si libovaly ve stolech bytelných, nejlépe z masivního dřeva, zdobených podle dobového vkusu a velikostí odpovídajících významu rodiny a obvyklému počtu stolujících. Minulé století nabídlo další materiály, které jsou pro daný účel vhodné, a tak dnes můžeme mít stůl také z různých umělých hmot či kovů a také ze skla.
Tento materiál se jeví pro tento kus nábytku z některých důvodů velmi vhodný – dokáže totiž i velké rozměry potlačit a jakoby zneviditelnit. V moderním, od zbytečných ozdob oproštěném interiéru pak zvýrazňuje jeho čistotu a jednoduchost. V kombinaci se dřevem se dobře začleňuje i do prostředí, které tíhne ke klasice, spojen s nerezem či hliníkem zase podtrhuje výraz technicistně pojatého interiéru.
Díky stále dokonalejším postupům zpracování skloviny a zlepšování jejích užitných vlastností (nárazuvzdornost, tříštivost) i technologii lepení a vrtání si dnes designéři mohou dovolit navrhnout i rozměrné stoly pouze ze skla. Menší skleněné stolky nejrůznějšího charakteru jsou stále oblíbenější právě pro svou eleganci a neviditelnost. Za tyto přednosti od nás však sklo také něco žádá – ohleduplné zacházení a náročnější údržbu, protože jen lesknoucí se skleněná deska, která není poškrábaná a otlučená, bude zdobit náš byt tím správným způsobem.
Kontakty: ARZENAL, Valentinská 11/56, Praha 1, tel.: 02/24 81 74 79, fax: 02/24 81 07 22; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel./fax: 02/24 81 90 94; KTC INTERIER, nákupní centrum Nový Smíchov (přízemí), Praha 5 tel.: 02/51 51 24 85, fax: 02/51 51 24 86; Štěpánská 36, Praha 1, tel.: 02/96 22 40 20, tel./fax: 02/22 23 07 62, 02/96 22 65 60, TECNO LINE INTERIER, Písecká 15, Praha 3, tel.: 02/22 71 10 90, tel./fax: 02/22 71 51 02, e-mail: tecnoline@tecnoline.cz;
text: Bea Fleissigová a Petr Tschakert foto: archiv |
Když architekt zaspí
|
|
Někdy se stane, že dispozice domu neumožní, aby byl zdroj teplé užitkové vody blízko armatur. Není pak výjimkou, že teplá voda od kotle umístěného v koupelně nebo ve sklepě urazí i deset metrů ke kohoutku. Není třeba rozebírat, kolik vody pak zbytečně odteče, než se dočkáte teplé. Pokud se dostanete do podobné situace, dojdete možná ke zjištění, že účelnější a levnější by bylo ohřát vodu až v místě odběru.
Ampéry pro elektrický průtok Malý ohřívač o příkonu 3,5 kW dokáže podle odborníků ohřát asi dva litry vody za minutu o 20 °C. Vzhledem k tomu, že běžně koupelnovou armaturou proteče šest i více litrů vody za minutu, je to výkon, který se pro praktický denní provoz v koupelně nehodí. A to podobný ohřívač potřebuje šestnáctiampérový jistič. Abyste mohli tento způsob ohřevu skutečně využít v praxi, budete potřebovat ohřívač o příkonu alespoň 12 kW. Pro takovou dávku energie ale v domě potřebujete podstatně silnější jističe a tím i souhlas místních elektrorozvodných závodů, zda vůbec rozvody v místě bydliště ještě takové navýšení spotřeby snesou (nehledě na to, že za každý ampér na jističi zaplatíte rozvodnému podniku další poplatky).
Pomůže i zásobník Situaci pomůže vyřešit i elektrický zásobník teplé užitkové vody. Pokud by někomu šlo jen o teplou vodu třeba na vzdálené toaletě, vystačíte s malým pětilitrovým zásobníčkem umístěným pod umyvadlem, který je ke koupi už za ceny mezi dvěma a třemi tisíci korunami od běžných tuzemských výrobců, jako je ETA či MIRAVA. Ve velké většině se pro tyto zásobníky používají tak-zvané beztlakové baterie, které vpustí do zásobníku jen tolik vody, kolik se zrovna upouští. Pro běžný koupelnový provoz se ale nejvíce osvědčují klasické bojlery o objemu od padesáti do dvou set litrů, které se prodávají za ceny od pěti tisíc korun. Výběr by měl být ovlivněn hlavně počtem osob žijících v domácnosti a jejich návyky. Podle zkušených uživatelů je například 120litrový zásobník pro koupání čtyřčlenné rodiny nedostačující, pro běžné sprchování se s ním ale s rezervou vystačí.
Aby nezábly nohy Pro toho, kdo už má hotové vytápění ve svém domě či bytě a nechce se vzdát „tepla od nohou“, mohou být řešením topné rohože. Jejich výhodou je především to, že je můžete instalovat přímo na betonový povrch, ale i na starou dlažbu do vrstvy tmelu nebo nivelační hmoty.
Tato úprava zvýší původní podlahu pouze o jeden a půl centimetru včetně nové dlažby. Regulaci tohoto elektrického topného a temperovacího systému zajišťuje termostat. Na trhu jsou například topné rohože systém Devimat od firmy DEVI či EUPV a ETF od firmy ELECTROLUX. Pro vytápění koupelen postačuje podle odborníků příkon do 160 W na metr čtvereční, v ostatních místnostech do 100 W. Cena metru čtverečního topných rohoží se pohybuje od 250 do 3 000 Kč bez termostatu, záleží však na typu, výrobci a hlavně na odebraném množství fólie či rohože.
Nepodceňujte větrání Koupelna je z hlediska větrání jedním z nejnamáhanějších „provozů“ v domácnosti. Zvláště při sprchování se uvolní za hodinu až 2 600 gramů páry, při koupání asi 700 g/h. Pokud máte koupelnu bez okna, neměli byste zapomenou alespoň na nejlevnější ventilátor zhruba za 1 000 Kč s výkonem 80-120 m3/h. Tyto ventilátory zapnete buď ručně samostatným vypínačem, nebo společně se světlem. Dokonalejší typy mívají takzvaný doběh, který zajistí chod ventilátoru i poté, co opustíte místnost. Ještě lepší je pořídit čidlo, které spíná ventilátor podle obsahu vlhkosti v místnosti automaticky. Tento hygrostat prodává například firma ELITON za 1 380 Kč. Dolní odvětrání koupelny můžete ale samozřejmě zkonstruovat jako součást odvětrání celého bytu. Místnosti sousedící s venkovní zdí osadíte speciálními nasávacími mřížkami, odkud čerstvý vzduch putuje celým bytem a strhává s sebou vzdušnou vlhkost. Výkon 30 m3 je vyvážený tak, aby systém nezpůsoboval pocit průvanu, a elektronická regulace se stará o plynulé zvyšování a snižování výkonu tak, aby se udržovala nastavená relativní vlhkost kolem doporučených 45 %.
Kdy vám teplá nepoteče Stává se vám, že když napouštíte vanu, nádobí v kuchyni už neumyjete? Pak je možné, že jste nevybrali správný kotel. S podobným problémem se často setkávají lidé, kteří mají v domě nebo bytě nainstalovaný k vytápění plynový kotel spojený s ohřevem teplé užitkové vody. Pokud je však v domě více odběrných míst, nemusí takový kotel svým výkonem stačit vodu ohřát.
Jen pro jednu koupelnu Obecné pravidlo obvykle zmiňované projektanty říká, že s průtokovým ohřevem u závěsných plynových kotlů lze vystačit pro jednu koupelnu v domě. Kdo počítá s tímto provedením kotle, neměl by opomenout ptát se po plynulé regulaci výkonu, která dokáže udržovat plameny hořáků na takové úrovni, aby nastavená teplota byla stálá. Pokud je však prostor uspořádaný ve dvou a více podlažích, musí se počítat s instalací zásobníku teplé užitkové vody, případně i s nuceným oběhem pomocí čerpadla.
Kompromisem je vestavěný zásobník Někteří výrobci se snaží vyjít vstříc zákazníkům, kteří nemají v bytě příliš místa, a nabízejí do svých závěsných kotlů malé zásobníky s vodou. Je to například kotel Tiger od firmy PROTHERM, který má 45litrový zásobník teplé užitkové vody, který pokryje krátkodobou spotřebu vody například při sprchování. A pokud se jeden člověk sprchuje a druhý přitom v kuchyni bude oplachovat hrnec, teplota vody se nezmění. Toto řešení také nahrává použití termostatických baterií, které pro správnou funkci mají rády stálý tlak a teplotu vody. Pomůže také tam, kde bojují s malým tlakem vody, který by pro klasický průtokový ohřívač byl nedostačující.
Zásobník i pro byt Zásobník vody (i třeba vestavěný) je nutností také tam, kde je instalován kotel pro vytápění menšího bytu. Pro tuto potřebu stačí obvykle méně výkonné kotle (kolem 12 kW), protože tepelné ztráty bytu jsou obvykle menší než u domu. Tento výkon by byl však pro průtokový ohřev zcela nedostačující, proto je tu spojení kotle a zásobníku teplé užitkové vody naprostou nutností. Bohužel zásobníky užitkové vody určené k propojení s plynovým kotlem nejsou nejlevnější a jejich ceny se pohybují od patnácti tisíc korun výš, a tak někteří odborníci doporučují spíše nákup plynových přímoohřívaných zásobníků, jejichž cena je podstatně nižší.
Kontakty: DEVI, Smetanovo nábřeží 12, Břeclav, tel.: 0627/32 21 93; ELECTROLUX, Budějovická 5, Praha 4, tel.: 02/61 12 61 12; ELITON, Poděbradská 289, Pardubice, tel.: 040/641 00 77; MIRAVA, Za Sedmidomky 15, Praha 10, tel.: 02/72 77 02 54; PROTHERM, Chrášťany 188, Praha-západ, tel.: 02/57 09 08 34; ROBERT BOSCH (JUNKERS), Pod Višňovkou 25/1661, Praha 4, tel.: 02/61 30 04 61; VAILLANT, Poděbradská 55/88, Praha 9, tel.: 02/81 02 80 11
text: Marek Burza foto: archiv |
Voda pod zámkem
|
|
Nejlevnějším řešením je sprchový závěs. Kdo má vyšší nároky, zvolí jako obranu sprchové zástěny z akrylátového nebo pravého skla. Skládají se z několika segmentů a rozeznáváme je podle způsobu uzavírání nad vanou.
Sklapovací – bývají jednodílné, dvoudílné či třídílné. Shrnují se buď do harmoniky (hodí se pro klasické „rovné“ vany), nebo se skládají do spirály. Tyto typy umožňují natáčení jednotlivých segmentů podél vany a kopírují tak obliny rohových a jinak nezvykle tvarovaných modelů.
Uzavřené kabiny – zpravidla je tvoří dva díly připevněné ke stěně, které se po zavření promění na pevnou kabinu nad vanou. Sprchová kabina na vanu – zástěna je napevno připevněná k vaně, otevřít lze pouze dveře.
Ostatní – existují i hybridy, kdy výrobci kombinují uvedené možnosti. Zástěny se zpravidla používají na vany s netradičním tvarem. Podobně tomu je v atypických prostorách, například v podkrovních místnostech, kdy je zapotřebí vyrobit zástěnu na míru.
Podle čeho ji vybíráme? Každý poučený a seriózní prodejce se vás v první řadě zeptá, kde máte umístěnou vanovou baterii. Od toho se pak odvíjí správný výběr zástěny. Dalším kritériem je tvar vany a její velikost. U oblých van je nutné volit zástěnu, která umožňuje kopírovat její tvar. Rozměr pak rozhoduje o velikosti zástěny. Kdo má baterii umístěnou u kratší strany vany, může mít problémy s místem při sklopení zástěny ke zdi. Ideálním řešením je sprchová zástěna, která se umisťuje na delší stranu vany. Existují také zástěny s více (a tím i užšími) segmenty. Čím členitější zástěna, tím obtížnější údržba. Proto výrobci přišli s nápadem, aby se při sklopení celá zástěna zvedla nad baterii. Tyto typy však po určité době nejsou příliš stabilní.
Z čeho se vyrábějí? Největšího efektu dosáhnete koupí takzvané bezrámové zástěny. Působí efektně a lépe se čistí. Materiálem potřebným k výrobě je tvrzené sklo, na zakázku také opatřené speciální vodoodpudivou povrchovou úpravou, která zajišťuje, že voda stéká rychleji, takže se na povrchu tvoří méně usazenin a vodního kamene. Varianty s rámem obvykle bývají levnější. Výplň tvoří buď tvrzené, nebo akrylátové sklo.
Alternativní řešení Sprchové zástěny jsou ještě stále pro většinu domácností nadstandardním řešením, a tak mnoho rodin volí alternativní variantu a k vaně si pořídí sprchový závěs. Dnešní nabídka je skutečně velmi široká, koupit si můžete jednobarevné materiály nebo můžete koupelnu rozveselit nejrůznějšími motivy. Zpravidla jsou součástí ucelené kolekce, kam patří také koupelnový textil, doplňky a další. Majoritní podíl na trhu zabírají takzvané textilní závěsy, což jsou látky z umělých vláken s naimpregnovaným povrchem, který umožňuje kapkám vody klouzat dolů. Zpravidla mají horní okraj zpevněný, v dolním je olůvko na zatížení. Jejich cena se pohybuje kolem 800 Kč, levnější jsou takzvané vinylové závěsy, které přijdou na cca 300 Kč. Kvůli materiálu připomínajícímu „obyčejný igelit“ se však netěší velké oblibě.
Kontakty: Hüppe, K. H. Borovského 37, Slaný, tel.: 0314/52 09 54; KALDEWEI, Kykalova 1, Praha 4, tel.: 02/22 13 55 33; ROLTECHNIK, Třebařov 160, tel.: 0462/32 42 96, fax: 0462/32 42 97; RONAL, Jungmannova 1117, Jičín, tel.: 0433/58 71 11, fax: 0433/58 74 90
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Cihla je klasika
|
|
Trh se stavebními materiály je v současné době obrovský a často nepřehledný i pro odborníky – tedy architekty či stavební firmy. Jak se pak v něm má vyznat amatér, který sám chce začít stavět nebo modernizovat domek či byt? Proto je vždy důležité důvěřovat odborníkům – architektům, statikům, specializovaným inženýrům. Každý z nich vám potvrdí, že stavební materiál by měl být v první řadě dlouhodobě vyzkoušený.
Některé nové stavební produkty přinášejí podstatně zlepšení užitné vlastnosti a jsou i lépe přizpůsobeny určitému použití, než výrobky starší, také samotná stavba je při jejich použití podstatně rychlejší a jednodušší. Na druhé strany jsou opět „v módě“ klasické stavební materiály, které po dlouhá léta přinášejí užitek při nízkých nákladech na údržbu.
Mezi klasické stavební materiály patří i cihla, z níž se staví domy již více než 5000 let. Základní surovinou pro jejich výrobu je jíl a cihlářská hlína. Výhodou je, že jílovitých hmot je v přírodě k dispozici nepřeberné množství. Přesným složením surovin, vypalovací teplotou i dobou vypalování lze dosáhnout přesně požadovaných vlastností cihel, tedy zejména pevnosti, objemové hustoty, odolnosti vůči povětrnostním vlivům, tvarové a objemové stálosti a podobně. V posledních desetiletích také došlo k podstatnému snížení energetické náročnosti výroby cihel. Navíc cihelny v mnoha případech stojí v blízkosti ložisek surovin, dopravní cesty jsou krátké, a díky tomu jsou také nižší dopravní náklady. U staveb z klasických cihel lze také dosáhnout příznivých hodnot v oblasti tepelné a zvukové izolace (například pomocí dvouvrstvých bytových nebo domovních příček) i požární ochrany.
Současná nabídka cihel zahrnuje vedle plných a příčně děrovaných i cihly pro pohledové a lícové zdivo, nechybí speciální izolační cihly s tepelně technicky příznivých děrováním a póry, kterých se docílí přidáním polystyrénových kuliček nebo pilin do hlíny, které pak při vypalování cihly vyhoří.
Při stavbě každé cihlové zdi je dobré znát jednoduchý „cihlový“ slovníček: cihly pokládané horizontálně ve směru zdi se nazývají nosníky, cihly pokládané napříč směru zdi vazníky. Nejčastěji se používají dvě cihlové vazby (tedy uspořádání cihel ve zdi) – běhounová vazba a polokřížová vazba. Poslední vrstva cihel na zdi se nazývá koruna. Již od základu je nutné věnovat kladení cihel náležitou pozornost, aby zeď byla rovná v horizontálním i vertikálním směru a množství malty ve všech spárách bylo stejné. Nejvhodnější maltou pro cihlové zdi je směs cementu, vápna a písku v poměru 1 : 1 : 8-9. Pro cihlové zdi, u kterých hrozí, že by více mohly nasakovat vodou, se může použít i menší podíl písku. Z cihel se ovšem nestaví jenom klasické zdi, ale vyrábějí se z nich i mezistropy – ať jako prefabrikované nebo nosníkové stropy se závěsnými cihlami.
Nebojte se izolovat Při stavbě zdi z klasického stavebního materiálu – tedy cihly – je důležité, aby zdí jednak nepronikala nežádoucí vlhkost a také, aby zeď byla dokonale tepelně izolovaná. Vlhké zdi totiž nejen poškozují samotnou podstatu stavby a snižují hodnotu domu, mohou například ovlivňovat klima v místnostech, zvýšit tepelnou vodivost stavebních materiálů a podporovat růst nejrůznějších plísní. Klasický postup vzniku vlhkosti ve zdi je celkem jednoduchý. Zemní vlhkost, která proniká do zdiva, se odpařuje. Soli, které jsou do zdiva přiváděné společně s vlhkostí, zde krystalizují. Přitom se zvětšuje jejich objem a tak vzniká rozpěrná síla které může vést k porušení omítkového pláště i samotného zdiva. Vlhkost, kterou ve většině případů způsobuje kondenzace vodní páry, se může vyskytnout od sklepa až po střechu. Nejčastěji se majitelé staveb setkávají s vlhkostí zejména v rozích místností, které jsou tvořeny vnějšími zdmi. Příčina je jednoduchá – teplý vnitřní vzduch o určité teplotě a obsahu vlhkosti ve formě vodní páry se setkává s částí stavby nebo s oblastí, která má teplotu výrazně nižší, než vzduch uvnitř místnosti. Teplejší vzduch se ochladí a nebude tak moci udržet stejné množství vody jako při teplotě vyšší. Vodní pára se tedy srazí jako voda a provlhčí zdivo. Při stavbě zdi je proto velice důležité přesně určit všechna místa, kde je tvorba kondenzátu možná, a ta kvalitně izolovat. Jsou to například spáry v tepelné izolaci, kde vzniká takzvaný tepelný most (tedy místo, kde se sráží kondenzační voda a dochází k provlhnutí obložení stěn a omítky), nebo například pod střechou, kde není dokonale provedená parotěsná zábrana.
Za co může voda Nežádoucí vlhkost ve zdivu, zejména cihlovém, může vést k různému poškození staveb. K mechanickým poruchám může dojít, když voda ve stavebním dílci například zmrzne, přitom dilatuje a vyvine rozpěrný tlak. Může také dojít k působení solí, které mohou vyvíjet stejný rozpěrný tlak jako zamrzlá voda. Stavební materiály také mohou být napadeny nejrůznějšími mikroorganismy, případně plísněmi, které vznikají jako důsledek tvorby kondenzační vody. U zdí nedostatečně izolovaných proti vlhkosti může také dojít k tzv. chemické korozi, jejíž příčinou jsou plynné škodliviny z atmosféry nebo dešťové vody. Chemickou korozi nejlépe poznáte podle odstávající vnější omítky, odlupujících se nátěrů a snižující se pevnosti stavebních materiálů. Každý stavebník, kterému vlhkost již způsobila škody na zdi, by nikdy neměl sám odstraňovat její příčiny (pokud nespočívají například v poškozeném okapovém žlabu nebo svodu). Vždy je důležité poradit se s odborníkem. Ovšem hlavní zásadou je, že každou vlhkost je nutné odstranit, a to jak u zdí nových, tak starých. Možností je několik: Horizontální izolace, vertikální izolace a drenáž. Horizontální izolaci lze provést i dodatečně u starých zdí pomocí mechanického postupu, kdy se ve zdivu proříznutím nebo vyfrézováním vytvoří spára, do které se vloží izolační vrstva, případně vlnitá deska z oceli – tady je však podmínkou existence vodorovné spáry ve zdi, což nejlépe splňuje cihlová zeď. Osvědčují se také vrtané injekce, u kterých se vodorovně v odstupu několika centimetrů navrtají do zdiva otvory, které se vyplní injekčním materiálem. Ten obsahuje hydrofobní (vodoodpudivé) substance, které zužují kapiláry a póry. V tomto případě však nesmí být zdivo příliš vlhké, protože pak by byly kapiláry a póry již tak nasáklé vodou, že by se tekutina z vrtaných otvorů nemohla dostatečně rozptýlit. Je také možné používat takzvané sanační omítky. Rozdíl oproti klasické omítce je v tom, že vlhkost se neodpařuje na povrchu, ale v pórovité struktuře sanační omítky. Tak také soli vykrystalizují, aniž by způsobily jakékoliv škody. Velice důležitá při stavbě každé cihlové zdi je tepelná izolace. U novostaveb existuje nepřeberné množství možností, jak výběrem vhodných materiálů nebo konstrukčních vrstev dosáhnout požadované tepelné izolace. Existují tři základní systémy – spřažené tepelně izolační systémy, které jsou vhodné zejména k izolaci hladkých ploch, zezadu odvětrávané obložení vnějších stěn a dodatečná jádrová izolace. Při tepelně izolačních systémech se používají zejména tepelně izolační desky, které se na zeď lepí pomocí speciální lepicí malty nebo lepidel, které zároveň vyrovnávají i menší nerovnosti zdiva. Přes tyto izolační desky se pak překryje základní omítka, většinou armovaná tkaninou ze skelných vláken, pak následuje základový nátěr a nakonec krycí omítka.
Druhou možností je zezadu odvětrávané obložení vnějších stěn. Jde v podstatě o dvě konstrukční vrstvy zdi, oddělené izolační vrstvou vzduchu. Tato mezera zaručuje, že se mezi vrstvou chránící před vlivy počasí a izolační vrstvou nebude vytvářet kondenzační voda. Tento systém je velice jednoduchý – vnitřní konstrukce ze svislých příčných a vodorovných roznášecích latí se připevní na zeď tak, aby se mezi latě daly zasunout izolační desky a aby mezi izolací a deskami zůstal volný prostor, umožňující tzv. zadní odvětrávání. Tento způsob izolace je ještě dnes možné vidět na starých domech ve formě nejrůznějších dřevěných desek či dřevěných šindelů. Třetí možností venkovní izolace pak je dodatečná jádrová izolace. Zejména ve starší zástavbě je řada domů s dvouvrstvými vnějšími zdmi, jejichž pláště odděluje pouze vzduchová vrstva bez jakékoliv další izolace. Je proto vhodné vyplnit tuto dutinu izolačním materiálem, který zejména odstraní tepelné mosty.
Nezapomeňte na základy Při stavbě klasické cihlové zdi nesmíme zapomínat ani na to, že zeď dosti často svými základy stojí v zemi, a proto je nutné bránit se i této vlhkosti, vzlínající do zdi ze země. Možností je opět několik – použití vícevrstvých krycích nátěrů či tmelů, drenáž, jejíž trubky jsou tak hluboko, aby dolní horizontální těsnící vrstva na vnější zdi a dolní strana dna sklepa ležely bezpečně nad nahromaděnou vodou, jako izolace proti vodě jsou vhodné také živičné pásy nebo plastové těsnící pásy. Ve všech případech odstraňování vlhkosti platí ovšem základní pravidlo – domácí kutil by měl odolat pokušení, že sám přiloží ruku k dílu. Každé opatření, které se provádí bez dokonalé znalosti příčiny vzniku vlhkosti, totiž může vést k ještě větším škodám.
Zvenku nebo zevnitř? Z tepelně energeticko-technického hlediska je jako dodatečná nejvýhodnější vnější izolace, protože dům „obalí“. Přesto existují mnohé stavební situace, kdy se doporučuje ještě izolace vnitřní, například u památkově chráněných domů. Mezi hlavní výhody vnitřní izolace cihlových stěn patří to, že izolace zvyšuje teplotu vnitřních povrchů stěn a tak snižuje rozdíl oproti teplotě vzduchu v místnosti. Tak odpadnou nepříjemné pohyby vzduchu a průvan. Zevnitř izolované místnosti se také rychleji ohřejí. K výhodám dále patří, že izolační práce lze provádět místnost po místnosti, navíc je vnitřní izolace levnější než jiné druhy izolace. Pro většinu z nás je nejdůležitější také to, že vnitřní izolace je většinou možné provádět svépomocí, kutilsky.
Jaké možnosti vnitřní izolace existují? Například izolace pomocí izolačních desek z minerální vlny, které se upevňují na kovovou vnitřní konstrukci, přes tuto izolaci se napne parotěsná zábrana a nakonec upevní sádrokartonové desky, které se dají jednoduše povrchově upravovat. (Parotěsné zábrany se upevňují zejména na vnějších zdech nebo na zdech, souvisejících s nevytápěnými místnostmi, a to opět z již známého důvodů difúze vodní páry). Je také možné vynechat kovovou, případně dřevěnou vnitřní konstrukci, a lepit izolační desky přímo na zeď.
Stavitel – amatér, který chce vnitřní izolace zdí provádět sám, by se měl v každém případě informovat ve specializovaných prodejnách se stavebninami, jaké izolační materiály může použít, a tam, kde je to nutné z hlediska poměrů vlhkosti vnější zdi a tepelných mostů, se minimálně poradit s odborníkem. Ať už však budeme provádět izolaci sami, nebo se obrátíme na stavební firmu, musí platit, že před začátkem stavebních nebo rekonstrukčních prací je vždy nutné odstranit příčinu vlhkosti a také škody, které způsobila.
text: Vladimír Tachecí foto: Vladimíra Storchová |
Kuchyň osamělého muže
|
|
Majitel malé útulné kuchyňky, kterou vám představujeme, měl k dispozici pouze omezené finanční zdroje, takže sice musel při jejich vydávání šetřit, ale jak sám říká – „ne za každou cenu“. Je to šikovný domácí kutil, který si umí udělat většinu i odbornějších prací spojených s přestavbou sám. Vlastnoručně tedy přeložil vodovodní i elektrické rozvody, položil keramickou podlahu, vymaloval, instaloval všechna světla a potom hodně truhlařil, protože to ho baví ze všeho nejvíc. Má v oblibě styl, který nabízí IKEA, a zde tedy nakoupil základ kuchyňské sestavy, kterou ale přizpůsobil jak prostoru, tak svým potřebám. Vyměnil některá dvířka, zvolil jiné osvětlení, použil různé prvky z jiných sestav a tvořivě je začlenil do té své. Výsledná kompozice proto nenese žádné konkrétní jméno, to jí ale na půvabu nijak neubírá. Uspořádal si všechno potřebné – zásoby potravin, nádobí i ostatní pomůcky – nejen systematicky a účelně, ale i se smyslem pro estetické působení tvarů, barev a materiálů. Útulnost jeho kuchyně vytváří převaha dřeva a teplých barev, potřebu praktičnosti naplňují doplňky z nerezu, kterým dává přednost pro jejich životnost a jednoduchou údržbu. Proto si například pořídil nerezový sporák a nerezové nádobí a postupně nakupuje další kousky z tohoto kovu. V obchodním domě IKEA se najde z nerezu vždy něco zajímavého, člověk ale nesmí zaváhat. Náš osamělý muž učinil tu zkušenost, že pokud se mu zde něco zalíbí a chtěl by to nakupovat postupně, může se stát, že vybrané zboží se rychle vyprodá. Předností firmy IKEA je však právě jisté sjednocení stylu, takže zanedlouho jistě nabídne věc podobného určení. Majitel a jediný vládce této kuchyně vaří rád pro sebe i pro přátele a malý jídelní stůl (mimochodem sestavený z prvků opatřených v obchodním domě IKEA rovněž nestandardně) je často svědkem zajímavých hostin. Pán této malé domácnosti je totiž vegetarián a umí připravit nevšední kulinářské zážitky ze surovin, které se v české kuchyni považují tak trochu za méněcenné. Kromě toho obohatil vaření o jeden nezvyklý úkon. Sleduje procesy probíhající na sporáku z pohodlného křesla, se sklenkou vína na malém příručním stolku, případně se zajímavou tiskovinou v ruce, a zpestřuje si tak chvíle, kdy bublání a vření v hrncích nevyžaduje jeho přímou účast. Kdyby ovšem kuchyň opustil (jak prý to mají ve zvyku roztěkané hospodyně), mohlo by dojít k pohromě – převařené špagety, připálená zelenina či něco podobného. To se zde ale nestává. Tato kuchyň, v níž vládne pořádek i při velkém vaření, slouží svému účelu racionálně, pokojně a čistě. Včetně všech spotřebičů stála asi 60 000 Kč.
Kontakty: SIEMENS, Vinohradská 10, Praha 2, tel.: 02/24 19 92 13, fax: 02/24 19 92 07; IKEA (většina nábytku i nádobí), Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 02/51 61 01 10; Shopping Park Brno, Skandinávská 4, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 05/43 53 91 11; WHIRLPOOL (mikrovlnná trouba a digestoř). Výrobky firem Fagor, Gorenje, Whirlpool a Zanussi lze zakoupit v síti prodejen s domácími spotřebiči
text: Bea Fleissigová foto: Matěj Fleissig |
Tajemství plamenů
|
|
Zlatým věkem evropského sklářství bylo renesanční sklo benátské. Nevyrábělo se v samotných Benátkách, ale na nedalekém ostrově Murano. Obava z průmyslové špionáže donutila obyvatele Murana neprodyšně se na ostrově uzavřít. Na ostrov nesměla ani benátská policie a sklářům bylo zapovězeno se stěhovat. Za to byli odměňováni na tehdejší dobu neobvyklými výhodami a nejen v Itálii na ně pohlíželi jako na umělce. Když roku 1573 navštívil Benátky francouzský král Jindřich III., udělil bez výhrady všem vedoucím muranským sklářům francouzské šlechtictví.
Inkvizice České sklo převzalo štafetu v době baroka. Zatímco benátské bylo měkké a dalo se dlouho tvarovat, takže se předměty z něj bizarně vlnily, nesly množství zatavených skleněných nití, drobných nálepů a jiných ozdob, české sklo bylo tvrdé a rychle ztuhlo. Češi přišli na to, že co se nedá stihnout přímo u sklářské pece, je možné dohnat dodatečně. Naučili se sklo virtuózním způsobem rýt.
Naše sklářství bylo do značné míry propojeno s německým, takže si některé inovace a vynálezy přisvojují obě země. Snad nejzajímavější se zdá objev Johana Kunckela, který přišel na to, jak sklu „přičarovat“ červenou barvu. Začal do skloviny přidávat rozpuštěné zlato a způsobil si tím opravdové potíže, protože zabedněná inkvizice si nedala vysvětlit, že rudé barvy není dosaženo lidskou krví. Milého Kunckela za vynález „zlatého rubínu“ málem upálili.
Úder zvonu Až do 19. století, kdy byl vynalezen generátorový plyn, se v hutích topilo dřevem a sklárny tak byly připoutány do lůna hlubokých bukových lesů. Lidé zde žili zajati do více méně feudálních poměrů ještě dlouho poté, co za hranicemi lesa už dýchal moderní svět. Díky nejisté výhřevnosti dřeva nebylo nikdy zcela jasné, kdy bude utavena sklovina k práci. Každá huť měla zvon, a pokud ho tavič rozezněl, seběhli se skláři z okolních chalup třeba ve dvě ráno. Pak pracovali do naprostého spotřebování veškeré skloviny a pak dva až tři dny znovu čekali na alarmující úder zvonu.
Nová doba Skláři žijící v lesních hutích měli podobné starosti jako ti dnešní. Doba se nezměnila a lidé dnes rozhodně nejsou zkaženější, což dokládají i poměry v západočeské sklárně Jan Rückel – vdova v druhé polovině devatenáctého století. Dobové písemné prameny odhalují, že, „majitelka sklárny vládla železnou rukou, dokonce otevírala sklářům dopisy, aby zabavila ty, které by je mohly podněcovat k odchodu z hutě. Lidé to věděli, tak si posílali dopisy s různými nepravdivými zprávami. Paní Rücklová pak pro samé klepy nevěděla, kde jí hlava stojí“.
Kontakty: ARZENAL, Valentinská 11/56, Praha 1, tel.: 02/24 81 74 79, fax: 02/24 81 07 22; SKLO BOHEMIA, Na Příkopě 17, Praha 1, tel./fax: 02/24 21 16 69;
text: Bea Fleissigová a Petr Tschakert foto: archiv |
Bez nich by to nešlo!
|
|
Podle designu Výběr baterie (nebo armatury, jak by ji označil odborník) je v první řadě podřízen designu koupelny. A protože kohoutkové baterie jsou dnes na ústupu a patří spíše minulosti, lépe se hodí do koupelny zařízené v retrostylu. Většina lidí sáhne po moderní pákové baterii, kdo chce ušetřit a může zaplatit počáteční větší investici, vybere do vany nebo sprchy termostatickou variantu.
Podle umístění Dalším měřítkem pro výběr je umístění. Umyvadlové baterie mohou být stojánkové nebo nástěnné, vanové zabudované v okraji vany nebo na stěně podobně jako sprchové baterie. Samostatnou kapitolou jsou podomítkové systémy. Nad jejich koupí by se měl zamyslet ten, kdo se právě rozhodl koupelnu kompletně předělat, nebo ten, kdo staví nový dům. Instalují se pod omítku, nad obkladem zůstávají jenom funkční části.
Na co nezapomenout – kupujte tam, kde jsou schopni zajistit servis v místě bydliště – baterie by měla mít záruku delší než půl roku – při nákupu si ověřte, zda byl na výrobek vystaven certifikát pro náš trh od akreditované zkušebny, jaký poskytují záruční a pozáruční servis, jaká jsou reklamační pravidla a způsob údržby – před montáží je vhodné propláchnout vodovodní potrubí, protože při manipulaci s ním se mohou uvolnit usazené nečistoty a ty by mohly baterii zanést (při nákupu dražších baterií je dobré se zamyslet nad výměnou starého kovového potrubí za plastové) – montáž by měl provádět odborník, pokud se do výměny pustíte sami, přesně dodržte návod výrobce – životnost baterie se prodlouží pravidelnou údržbou. Na čištění se používají pouze tekuté prostředky, u kterých výrobce uvádí hodnotu pH 6–9, nejlépe přípravky dodávané přímo výrobcem. Je možné používat i obyčejnou mýdlovou vodu. Po každém čištění je vhodné vytřít povrch baterie do sucha
Jak ušetřit Současná doba velí: šetřit všude a na všem. Voda samozřejmě není výjimkou. Jak se neomezovat a přitom s ní šetřit? Kvalitnější modely pákových baterií jsou zpravidla vybaveny takzvanou vodní brzdou. Při nadzdvihnutí se páka automaticky dostane do polohy, v níž voda teče slabším proudem. To postačí například k umytí rukou nebo jinému rychlému úkonu, při kterém voda nemusí téct rychleji, než je potřeba. Podobnou funkci zastává ekopojistka, která zároveň zabraňuje opaření. Termostatické baterie úsporu řeší po svém. Protože na nich teplotu nastavujeme přímo, voda o požadované teplotě teče během několika vteřin a nedochází tak ke zbytečnému plýtvání.
Kvalita se vyplatí Baterie nebývají levnou součástí koupelny. Jsou základem správného fungování každé koupelny. To si bohužel málokdo uvědomí, a tak ještě stále existuje mnoho těch, kteří dávají přednost levnému výrobku koupenému v supermarketu, který často bohužel nevydrží vysokou frekvenci používání.
Kvalita pákové baterie je závislá na kartuši. Tvoří ji dvě keramické destičky s otvory umístěnými proti sobě. Pomocí páky se jimi posouvá, otvory protéká voda a podle toho jak pákou otáčíme a zdviháme ji, regulujeme průtok vody.
I značkoví výrobci obvykle nabízejí model v nižší cenové hladině, přitom kartuše je stejně kvalitní jako u dražších modelových řad.
Kvalita termostatických baterií závisí na termostatu, jehož úkolem je udržovat nastavenou teplotu vody a regulovat výkyvy tlaku v potru bí. V poslední době se nejčastěji používají termostaty fungující na bázi roztažitelného vosku, který s teplotou mění objem a reguluje tak prů-tok teplé vody při míchání.
Kam kráčíš, baterie? K současnému hi-tech stylu v koupelně jednoznačně patří subtilní baterie s rovnými čistými liniemi. Patří sem například minimalistické tvary, které jsou elegantní, jednoduché a neomrzí se. Nejčastěji bývají v lesklém chromovém provedení, nověji pak s matným nebo kartáčovaným povrchem.
Baterie v retrostylu, napodobující výrobky z minulého století, mívají často „zašlou“ povrchovou úpravu (např. satinovanou), vidí se i kombinace s dřevěnými částmi, malovanou keramikou, luxusní baterie pak s ryzím zlatem.
Kontakty: ALISEO, Bělohorská 32, Praha 6, tel.: 02/20 51 28 65, 02/20 51 78 02, fax: 02/20 51 19 09; AQUA TRADE, Slezanů 9, Praha 6, tel.: 02/35 30 12 03, 02/35 31 64 54/56, fax: 02/35 31 64 58; EUROBATH, Havlíčkova 678, Brno-Modřice, tel.: 05/47 21 66 22; HANS GROHE, Moravanská 85, Brno, tel.: 05/47 21 23 34, fax: 05/47 21 25 21; SCHULTE, Nad Vršovskou horou 88/4, Praha 10, tel.: 02/67 10 73 80; IDEAL STANDARD, Zemská 623, Teplice, tel.: 0417/59 21 11, fax: 0417/56 07 72; KOMORNÍK, Severozápadní I č. 2771/28, Praha 4, tel.: 02/72 76 64 78, tel./fax: 02/72 76 92 73; METALKRIS, Chrudimská 2526/2A, Praha 3, tel.: 02/72 73 81 71; NOVASERVIS, Merhautova 208, Brno, tel.: 05/48 42 80 11, www.novaservis.cz ; ORAS, Mikulovická 4, Praha 9, tel.: 02/86 85 48 92, fax: 02/86 85 48 93
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Zahradní plánování
|
|
Projektování okrasných zahrad je staré jako zahrady samy. Již ve starověké civilizaci babylonské, egyptské, řecké a římské se zahrady zakládané ve městech nebo u honosných paláců a vil projektovaly v našem dnešním smyslu. Vyhotovil se plán v půdoryse a určitém měřítku, který pak sloužil jako podklad pro vlastní budování. Ani technika se příliš nelišila: na papyrus, kůži a později papír se malovalo a rýsovalo s pomocí pravítka a kružítka. Po pádu Římské říše se na tradici pomalu navazuje až ve středověku, nejstarší známý dokument je plán zahrady u kláštera St. Gallen ve Švýcarsku z roku 816. Barokní doba po třicetileté válce byla časem mohutného, okázalého a často až překotného budování, které spolu neslo i velké požadavky na kvalitu projektování. V této době se zakládala a mnoho dalších let rozšiřovala i největší a nejdražší evropská zahrada – park ve Versailles – pro kterou bylo vyhotoveno nesčetné množství umělecky cenných projektů. Zásadní vliv na rozvoj grafické úrovně plánů měly i objevy na poli rozmnožovacích metod. Technika rytin v kovu byla jednou z nejpřevratnějších a na dlouhou dobu určovala směr. Konečně se daly plány (a nejen ty) vyhotovovat ve větších sériích a případně ještě barevně kolorovat. Později přibyla technika tisku z kamene neboli litografie a nakonec různé způsoby založené na citlivosti na světlo (pauzovací). V současnosti jsou nejběžnější různé fotografické a počítačové kopírky a tiskárny.
Grafické zpracování jako umění Ale vraťme se do historie: Jakmile se výtvarný projev začal chápat jako umění (od renesance), projevilo se to i na grafickém zpracování projektů – stávaly se samy uměním. Nebylo to samoúčelné, i v dřívějších dobách si byli architekti dobře vědomi toho, že i obal prodává…
Je známo nemálo příkladů, kdy se architekt prosadil i díky tomu, jak dokázal plány prezentovat: například anglický zahradní architekt Humphry Repton (1752-1818). Pěkně a pečlivě namaloval několik pohledů na současný stav zahrady, domu a okolí. K obrázku byl pak vždy na jedné straně přilepen další pohled, který se dal odklápět a byl důvtipně vystřihán tak, že po přiklopení na spodní obrázek zakryl všechno, co se bude měnit a sám ukazoval navrhované změny. Stačilo tedy jen přiklápět a odklápět list a viděli jsme celou scénku před a po změnách. K tomu ještě povídání a vysvětlení a celé to bylo svázáno do knihy v červené kůži. Řeknete si hračka, ale na tehdejší poměry velmi silný vizuální vjem, kterému každý rozuměl.
Požadavek na srozumitelnost, přehlednost a estetický projev při projektování platí stejně i dnes a bude platit vždy. Plánu musí rozumět nejen odborník, ale i laik, který si zahradu přeje a kterému se musí navrhované řešení líbit. K tomu účelu se využívá celá řada grafických prostředků.
Kromě standardních způsobů značení a kótování jsou stejně jako dříve oblíbené pohledy a perspektivy. Kdo však jednou konstruoval perspektivu, dobře ví, že je to velmi pracná technika. Na pomoc nám dnes přicházejí počítačové programy, které jsou schopny převést půdorys do trojrozměrného pohledu i perspektivy. Jeden z nich vyvíjí i Střední zahradnická škola v Mělníku pod názvem Sadovnická projekce.
Architektonické programy Jinou vhodnou technikou je malování na fotografii. Do počítače si přeneseme obrázek současného stavu a pomocí elektronické tužky, která zachovává „rukopis“ autora, celou kompozici domalujeme a dotvoříme. V principu je to velmi podobné metodě, jakou používal již zmíněný Repton, ale samozřejmě s daleko většími možnostmi. Nestačí však mít jen přiměřenou zručnost, ale je třeba zvládnout i samotný počítačový program. Mezi nejlepší patří světově proslulý Corel DRAW, který se vedle nesčetných jiných využití skvěle hodí i pro zahradní projektování a jako doplněk jiných programů.
Pro exaktní technické kreslení se využívají i speciální architektonické programy řady CAD (computer architecture design), které se uplatňují především ve veřejných zakázkách a v komunikaci se stavebními architekty a inženýry. Projektování soukromých zahrad je však oborem, který má svá specifika a kulturu a tradičně nepodléhá žádným přísným normám. Svým charakterem se totiž více blíží umění, kresbě a designu nežli chladnému inženýrskému konstruktivismu. Proto je podoba plánů velmi volná a individuální a záleží spíše na dohodě investora s architektem, jakou formu nakonec bude projekt mít. Jsou známy plány namalované fixem na balicím papíře a paradoxně mohou být svým obsahem kvalitnější nežli složité počítačové animace. Zde se projevuje především osobnost architekta a kvalita jeho realizací.
Velmi důležitým aspektem je přitom i působ, jakým se zahrada podle projektu buduje: bude-li ji provádět cizí firma, je třeba dostatečně podrobný a přesný plán. Jestliže se ale architekt osobně podílí na rozhodujících etapách samotného vytváření zahrady, pak postačí plán i v jednodušší podobě jako ideový záměr s možností detailních úprav přímo na místě.
V praxi se setkáváme často s požadavkem na velmi přesný plán, ale výsledky, pokud je realizace svěřena třetí osobě bez kontroly architekta, nepřesvědčují.
Tvůrčí proces Spojení slov „zahradní tvorba“ není nelogické a vyjadřuje pravou podstatu věci: zahrada je především tvůrčí proces! Na to bychom měli brát zřetel a také v tomto duchu chápat zahradní plánování. Nejedná se přitom o nějaký nedostatek. I ve stavební architektuře existuje metoda, kdy se budova vyprojektuje jen v hrubých rysech a detaily se rozhodují „za pochodu“. Přestože se využívá i u velmi náročných staveb, je výsledek díky osobnosti autora zaručen.
O to více je tento přístup vhodný i v zahradní tvorbě. Je to typické především u mnoha detailů při výsadbě rostlin, umístění kamenů a soliterních prvků, vedení cest i při modelování terénu. Přímo na místě se často nabízí vhodnější řešení, které i dokonale technicky zvládnutý projekt nemůže postihnout. Ale to neznamená odmítnutí moderní techniky. Právě naopak, pro rutinní a pracné části projektu je moderní počítačová technika vynikající pomůckou, i když v žádném případě nemá a ani nemůže nahradit architekta v jeho odbornosti a zkušenostech.
Soukromé zahrady zaujímají svým způsobem mimořádné postavení v rámci architektonických projektů a bude tomu zřejmě tak i v budoucnu. Vždyť se skutečně vždy jedná o originál. Individuální přístup je nutný při řešení zahrady v jejím celku i detailech a tomu by přirozeně měla odpovídat i grafická podoba zpracování plánu.
text: Jiří Prouza ilustrace: autor |
