O celcích a detailech
Urbanisté jsou architekti, kteří se zabývají územím, krajinou, organizací měst i venkova, zpracovávají územní a rozvojové plány a navrhují obvykle velkorysé obytné celky. Specializace je v současnosti vede spíše k tomu, aby vnímali všechny společenské, ekonomické a ekologické souvislosti a vůbec mysleli globálně. Málokdy stačí hloubat o detailech staveb nebo krajiny, natož o dokonalých prvcích do bytů a jejich jednotlivých částí.
Ještě před válkou řešili naši funkcionalističtí architekti rozvojové plány mnoha měst (nejznámější jsou Zlín a Hradec Králové) a vedle toho navrhovali jak vily pro střední a vyšší společenské vrstvy, tak sociální bydlení pro nemajetné. A ve všech těchto budovách pak řešili téměř každý detail – od parapetu okna po tvar kliky. Kde ty časy jsou?! O to dobrodružnější je dnes sledování vývoje návrhů Ivany Dombkové, která se dokáže tvořivě vyrovnat i s prostory, kde jsou uplatňována „oblíbená a zaběhnutá“ klišé, a dovede je dotáhnout k působivému celku včetně sebenepatrnějších detailů. Její navýsost současné, nicméně k funkcionalistické filozofii se hlásící řešení domů, bytů i nábytku je charakteristické také barvami, které ráda používá, i kombinací oblíbených materiálů. Puristická „čistota“, vnímaná u mnoha jiných realizací jako přílišný „chlad“, se v jejím podání mění v rafinovanou jednoduchost a přívětivost.

1 + 1 = 1
V našem případě nejde o chybu. Navštívili jsme totiž jednu pražskou půdu, jejíž architektonické a interiérové řešení se dostalo na rýsovací prkno architektky Dombkové a realizace byla svěřena její mateřské firmě Donlić Interier. Původně zde šlo o dvě malé půdy, podobné tisíci jiných půd protkaných trámy a dřevěnými schodišti s vyřezávaným zábradlím. Majitelův požadavek zněl: propojit obě půdy do jednoho celku. Šlo o investora, jakého si přeje jistě každý architekt. Nastínil zadání, svěřil se s cestovatelským způsobem života a naznačil hodnoty, které jsou mu blízké a mohou se tudíž odrazit ve výrazu bytu. Prodiskutoval s architektkou její vizi řešení prostoru, schválil nebo určil barevnost a materiály, které mu byly pro rekonstrukci a vybavení nabídnuty – a vrátil se za tři měsíce s kufry, vybalil je a v bytě začal žít. V oněch třech měsících firma Donlić Interier probourala zdi, provedla novou elektroinstalaci, vodoinstalaci, vyrobila všechny dveře, sádrokartonové předěly a niky pro vestavěný nábytek, spotřebiče a audiovizuální techniku, vybavila šatny, koupelnu, parní saunu, vyrobila nebo objednala nábytek, vymyslela a realizovala netradičně řešené schodiště, vymalovala, provedla italský štuk na stěnách, objednala a zavěsila svítidla, pořídila bytové doplňky, kuchyňské přístroje, nádobí, sklo i porcelán – a tisíce dalších věcí, ať velkých či malých. Z původních bytů zůstaly jen tmavé podlahy a střešní okna.

Život s průhledy
Původní půdy byly opravdu malé, což je ostatně vidět i při pohledu na současný stav. U vchodu měly malou kuchyňku a WC, následoval obývací pokoj a po schodišti se šlo nahoru do ložnice a koupelny. Po vybourání stěn bylo nutno rozhodnout, co s trámy. Bez nich by spadla střecha – a s nimi zase nešlo naplnit záměr klienta ani architektky.
Ivana Dombková ukázala, že řešení nabízí sádrokatron. Trámy byly do něj „obaleny“ tak, aby prostor opět zcela nerozdělily, nýbrž pomocí štěrbin a průhledů opticky propojily. Ze sádrokartonu byly vytvořeny niky na audiovizuální techniku a některé elektrospotřebiče v kuchyni, vestavěné skříně, noční stolky, komody, vytvarován byl „skleník“ v jídelně a pomocí sádrokartonu byly srovnány i četné nerovnosti stěn. Na sádrokarton pak šel dobře nanášet barevný italský štuk San Marco firmy Final.
Původní kuchyňka u jednoho vchodu se změnila v šatnu, WC s umyvadlem zůstal, obývací pokoj první půdy byl sice prostorově zachován, zcela se však změnila jeho tvář. Na stěně u vchodu byly vymodelovány niky na audiovizuální techniku, osvětlení a obrazy. Po pojezdech skrytých v liště se tiše pohybují posuvné skleněné dveře, které zvukově oddělují prostor od předsíňky a vstupních dveří, současně však s nimi udržují kontakt vizuální.
Původní obývací pokoj vedlejší půdy byl změněn na podlouhlou jídelnu, v jejímž čele upoutává barevný skleník vymodelovaný rovněž ze sádrokartonu. Dominantou jídelny je točité schodiště částečně ukotvené v krokvích. Jeho originálně vymyšlená konstrukce umožňuje, že se tři stupně vznášejí volně v prostoru, aby se pak opíraly dvěma zakřivenými stupni o pevnou podnož. Schodiště by se mohlo nazývat „schody do nebe“ – a jistě na něm nechá oči každý návštěvník. Nabízí totiž z každého úhlu a pohledu jiné grafické křivky či jednoduchý ornament girland mířících kamsi k obloze a nekonečnu. Na jídelnu navazuje bezprostředně kuchyně s blokem elektrických spotřebičů umístěným do niky a velká dvoudveřová chladnička. V těsném sousedství vznikla malá hospodářská komora na úklidové a čisticí prostředky, žehlicí prkno apod.

Život na galerii
Krajkovím schodiště z mírně broušeného masivního nerezového plechu se návštěvník „povznese“ na galerii, která propojuje všechny prostory v patře a opticky náleží i k prostoru dole. Stačí se na ní na chvíli zastavit a pozorovat všechny světelné efekty, které vznikají průchodem nebo odrazem slunečních paprsků, jejich kresbami či grafikou promítnutou do krovu, na stěny, kovové prvky nebo žulové desky, nebo střešními okny sledovat střechy protějších domů či se jen tak zahledět na oblohu. V patře jsou dvě prostorné ložnice. V jedné jsou v nově vytvořené nice zabudovány velkokapacitní skříně a noční stolky, k druhé přiléhá šatna, která vznikla v prostoru, do něhož ústí výtahová šachta. Nechybí v ní ani audiovizuální technika, opět skrytá v nikách. Koupelna obložená granitem je vybavena prvotřídní sanitární keramikou firem Jacuzzi, Villeroy & Boch a Duravit. Skutečnou lahůdkou je neobvyklá parní lázeň – interiérem ponořeným do elegantní granitové černi občas problesknou paprsky světla odražené od kovové sprchy firmy Dornbach. Technologie patří švédské firmě Tylö. Pára přichází do prostoru štěrbinami pod lavicemi obloženými černou žulou, jak to známe z veřejných saun ve Finsku nebo Švédsku.

Racionalita a senzibilita
Interiéry i nábytek Ivany Dombkové se vyznačují zajímavou kombinací protichůdných vlastností – striktní racionality, funkčnosti a minimalismu, ovšem obroušených v tvarech, materiálech i barvách vysokou mírou senzibility. Purismus některých detailů se do lidského oka promítá jako grafika nebo dokonalá černobílá fotografie. Její návrhy jako by reprezentovaly podivuhodnou diádu principů jang a jing či mužského a ženského prvku. Stejně tvořivě architektka pracuje s horninami, kovy, sklem i dřevem.
V námi navštíveném půdním bytu se objevuje například hnědočerný granit Baltic brown (zpracovala jej firma Zedník) na deskách všech stolů, v kuchyni a koupelně jednak na podlaze, jednak jako obklad stěn. Podnože všech stolů jsou z broušeného masivního nerezu, zatímco kliky, lišty, madla, úchyty a lemování skleněných výplní jsou z hliníku (s kovy pracují v mateřské firmě). Ocel se objevuje na působivých krytech běžných a fádních radiátorů a především na ojedinělém točitém schodišti. Detail spojení jednotlivých stupňů ukazuje, jak jednoduché řešení Ivana Dombková vymyslela – sešroubovat dva profily z mírně broušeného masivního nerezového plechu ve tvaru písmene „S“ tak, aby k sobě vždy přilehly dvě protilehlé plochy. Konstrukce se stává samonosnou, musí se však samozřejmě zavěsit nebo jinak ukotvit. Vybraná italská svítidla dovezla brněnská firma A.M.O.S., jediný, a to šedý koberec belgické provenience koupili v Opavě ve firmě Velvet.
Na sluncem prozářené půdě byla zvolena citlivá barevnost, která dala vyniknout ušlechtilosti použitých materiálů. Neutrální šedohnědou barvu stěn, která zjemňuje shora dopadající sluneční jas, doplnil „cihlový“ benátský štuk na většině stěn, které vznikly ze sádrokartonu. Jediným výtvarným akcentem v bytě jsou obrazy malíře Jana Svobody a grafika Egona Schieleho. Příjemný dojem tohoto podkrovního světa umocňují sluneční paprsky, které bloudí po stěnách, podlahách a nábytku a vytvářejí neustále proměnlivé grafické obrazy. Stačí však zatáhnout okenní žaluzie a prostor se ponoří do měkké šedi – a jako loď v mlze odplouvá do jiného rozměru…

Lenka Žižková, Foto: Iveta Kopicová
Zdroj: Můj dům 8/01

Výška je stejně důležitá jako plocha
Správnou představu o možnostech využití jednotlivých místností a o jejich skutečné velikosti by měl mít každý dávno před tím, než se pustí do samotné výstavby půdního bytu. Návrh půdorysného řešení totiž nemusí odpovídat realitě, pokud nemáme k dispozici také řezy, vypovídající o výškách v jednotlivých částech prostoru. Zatímco v bytech s klasicky rovnými stropy umístíme třeba i vysokou šatní skříň kamkoliv, na půdě by se nám bez potřebných znalostí výšek mohlo lehce stát, že v místě předpokládaného průchodu do sousední místnosti polezeme nakonec po čtyřech.
Pro podkrovní prostory je (snad ještě více než pro ostatní byty) důležité vyřešit vhodně úložné prostory. Raději na úkor obytné plochy zřídit samostatnou šatnu nebo komoru, než se snažit úložné skříně začlenit do jednotlivých místností. Jedinou možností je totiž úložný nábytek vyrobit na zakázku – a to nebývá zrovna nejlevnější. U štítových stěn se musí přesně na míru navrhnout skříně se šikmým ukončením po stranách, při umístění skříní do šikmé stěny mají úložné prostory zase proměnlivou hloubku. Naproti tomu šatnu uprostřed dispozice můžeme vybavit typizovaným nábytkem.

Neprorazme stěny hlavou
Nejnižší části zešikmených prostorů se pro bydlení využívají velmi problematicky. Můžeme tu umístit jen nizoučké skříňky, například policové regály na knihy nebo drobné předměty. Ale v prostorech, kde šikmá stěna začíná od výšky kolem 80–90 cm, už můžeme počítat třeba s umístěním pracovního stolu. Při jeho obvyklé hloubce 80 cm si pak k němu budeme sedat z druhé strany v prostoru, kde už hlavou do stropu nenarazíme. K takové šikmé stěně se dá přistavit také postel (hlava se při sedání z lehu pohybuje po čtvrtkruhové dráze, která šikmou stěnu téměř kopíruje) nebo v určité vzdálenosti od ní i pohovka či křeslo.
Na šikmou stěnu určitě nezavěsíme horní skříňky kuchyňské sestavy, ale prostor pod ní můžeme využít například k rozšíření pracovní plochy na sestavě spodních skříněk – deska širší než obvyklých 60 cm nás „odsune“ do místa, kde už se pohodlně postavíme, a poskytne i prostor na odkládání. Při práci v kuchyni pak máme nejenom dostatek místa pro přípravu jídel, ale navíc všechno pěkně při ruce.
V koupelnách zase můžeme do místa s menší výškou umístit vanu, ve které sedíme či ležíme, s mírným odstupem dokonce klozet nebo bidet, ale určitě se nám sem nevejde sprchový kout. Také stěna pro zavěšení umyvadla, u kterého stojíme, už vyžaduje větší výšku.

Okno do nebe
Určitě neuškodí připomenout správnou polohu střešních oken. Aby se byt nestal stresující klecí, ze které uvidíme na jinak prázdné obloze jen sem tam přeletět vzdálené letadlo, měla by nám i střešní okna umožnit kontakt se světem venku. Oknem je zapotřebí vidět nejenom ze stoje, ale také při sezení. Jeho horní okraj by tedy měl být ve výšce kolem 180 cm, dolní okraj v běžné výšce okenních parapetů, 80–90 cm. Na sešikmené stěně se tím však výška samotného okna prodlužuje, zatímco svislá okna této podmínce vyhoví už při své výšce 100 cm, střešní okno (podle sklonu střechy) musí být vysoké okolo 140 cm.
Majitelé moderních bytů ve strohém, spíše technicistním pojetí určitě nebudou přemýšlet nad záclonami, většinou nechtějí doma ani závěsy – dávají přednost kovovým žaluziím. Ale zastánci „teplejšího“ tradičního zařizování považují právě záclony či závěsy za poslední tečku, bez které by to „nebylo ono“. Na šikmém okně si však zavěšení záclon jen těžko dokážeme představit. Předpokládám, že silonové kanýry nebo načechrané baldachýny jsou už opravdu hudbou minulosti a budeme uvažovat jen o závěsech z přírodních materiálů bez vzorovaných struktur.
Lehce nabíraný závěs z řídké bavlněné tkaniny může nahradit záclonu i závěs současně – do pokoje propouští příjemné rozptýlené světlo a pomocí dvou tyčí může překrýt i šikmé střešní okno.

Věra Konečná, Foto: Jaroslav Hejzlar
Zdroj: Můj dům 8/01