VIDEO z testu benzinové motorové pily Oleo-Mac GS 410 CX:
Připravila redakce časopisu Rodinný dům.
VIDEO z testu benzinové motorové pily Oleo-Mac GS 410 CX:
Připravila redakce časopisu Rodinný dům.
Stovky vystavovatelů na akci, kterou každý rok navštíví desítky tisíc lidí, představí spoustu zajímavých novinek, ale i zavedených produktů z oboru stavebních materiálů, elektrotechniky, zabezpečení, vytápění, alternativních zdrojů energie, dřevostaveb a bazénů, saun & spa.
Jedinečný program je připravený také pro zástupce z oboru stavebnictví. Letošní novinkou je Technologické fórum – jednodenní neformální setkání zástupců investorů, developerů, projektantů, státní správy, samosprávy, akademické obce a vystavovatelů veletrhu. Svou účast na TECHNOLOGICKÉM FÓRU potvrdil ministr životního prostředí Richard Brabec.
Návštěvníci veletrhu FOR ARCH se mohou těšit také na obchodní setkání MATCHMAKING BUSINESS MEETINGS, finále Soutěžní přehlídky stavebních řemesel SUSO, konferenci Křižovatky architektury, na vyhlášení nejlepších exponátů a technologií GRAND PRIX a stovky jedinečných expozic. Letošní ročník veletrhu opět zahájí Konference ředitelů projektových společností 2017.
Více informací na www.forarch.cz
20% sleva na vstupenku na www.forarch.cz/sleva!
(Komerční prezentace)
Manželé řešili před osmi lety rekonstrukci garsonky v bytové zástavbě z 30. let 20. století a z hlediska vytápění zvažovali tři možnosti – lokální plynové topidlo, plynový kotel a elektrické přímotopné vytápění. Zvažování vzali hodně do hloubky, ostatně své zkušenosti popsali v prvním ze tří článků, který na toto téma velmi podrobně, fundovaně a přitom srozumitelně publikovali na portálu tzb-info.cz. Nakonec zvolili elektrické stropní vytápění, argumentů a důvodů bylo hned několik:

Za šest otopných sezón „zažil“ systém několik druhů provozních režimů. Od provozu s nízkým zatížením, kdy byli oba manželé téměř polovinu dne v práci, až po provoz v maximální zátěži, kdy byla manželka doma na rodičovské dovolené, prala, sušila a vařila prakticky po celý den. Zkušenosti s jednotlivými typy zatížení včetně roční spotřeby elektrické energie a finančních nákladů na provoz si můžete přečíst v jejich článku „Šedivá je teorie, zelený je strom života“.
Konstrukčně se podlahové a stropní folie ECOFILM neliší, rozdíly mezi nimi jsou však v jejich tloušťce, šířce netopných okrajů, ve výkonu a v šířce dodávaných folií. Podlahová folie ECOFILM F má tloušťku 0,4mm, zatímco stropní ECOFILM C jen 0,3mm (u podlahy se uvažuje s vyšším mechanickým namáháním). Jiné jsou i šířky netopných okrajů – podlahová fólie má netopné okraje po stranách jen 25mm, aby ji bylo možno dávat co nejblíže k sobě, stropní fólie má netopné okraje 50mm, protože se obvykle fixuje k nosníkům SDK konstrukce a potřebujete širší okraj k uchycení.
Protože u stropní konstrukce není, na rozdíl od podlahy, na závadu vyšší teplota podhledu, vyrábějí se stropní folie ECOFILM C ve výkonech 140 W/m² a 200 W/m². Stejně jako u podlahových folií, i u stropních jsou v nabídce folie se sníženým příkonem 100 W/m², určené speciálně pro nízkoenergetické (NED) a pasivní domy. Šířka stropních folií je 500 a 400 mm (u podlahových jsou v nabídce šířky 600 a 1000 mm), aby odpovídala systémovému rastru konstrukcí na bázi suchých desek ze sádrokartonu nebo sádrovlákna.
Stropní folie ECOFILM C prohřívají stropní desky, které se pak chovají jako sálavé panely. Systém na rozdíl od sálavých panelů ale pracuje s méně než polovičními teplotami, které jsou navíc rozloženy do větší plochy. Sálání je méně intenzivní, místnost je lépe pokryta, a proto je tento systém komfortnější. Tato technologie zajišťuje rovnoměrné rozložení teplot do celé plochy.

Naprostá většina systémů podlahového, stěnového nebo stropního vytápění (topné kabely, teplovodní trubky) pracuje s teplotami cca 40-55°C a roztečemi topných prvků 6-15 cm – topné fólie ECOFILM C ale pracují v teplotách jen 25-35°C (dle typu a výkonu) a roztečí topných elementů pouze 1cm (!). Stejného výkonu jako u trubek teplovodního vytápění nebo topných kabelů je tak dosaženo i při nižší povrchové teplotě právě díky větší topné ploše. Stavební konstrukce jsou tak méně tepelně namáhány a současně prohřívány rovnoměrněji.
Protože se fólie proti jiným systémům umísťují přímo pod krycí vrstvu (podlahová krytina, SDK deska), je topný systém pružnější a má i ekonomičtější provoz, než když se prohřívá například vrstva betonu. V neposlední řadě se fólie vyznačují snadnější pokládkou a tzv. suchým procesem instalace (bez tmelů, stěrek, betonů apod.), proto jsou ideální např. pro dřevostavby nebo rekonstrukce, u nichž mokrý proces stavbu prodlužuje nebo není možné jej použít.
Tyto černé půdy, objevené v některých dříve obývaných částech pralesů, jsou dodnes velmi úrodné. Říká se jim „terra preta“. O kousek dál, kde pradávní lidé půdu dřevěným uhlím nezúrodnili, žádná úrodnost prostě není. Pouze jíl. Půda v pralesích teplého klimatu je všeobecně mělká a neúrodná, veškeré živiny kolují ve vegetaci a povrchovém humusu. Proto tak rychle po vykácení pralesů vzniká poušť. K pěstování plodin se hodí jen tato černá místa, kde bylo záměrně zúrodňováno vším organickým i neorganickým, co měli kdysi k dispozici. Použili jakýkoliv kompost, házeli tam střepy z pálených nádob, a hlavně dřevěné uhlí.
Jsou to dodnes úrodné černozemě i do hloubky více než jeden metr. Když do této země i po tisíci letech bez jakéhokoliv dalšího hnojení zasadíte kukuřici, vyroste krásná velká. Když ji zasadíte do místa o kousek dál, nezúrodněného, vyroste z ní pouze miniaturní bonsaj.
Zkuste bez hnojení vysadit na naše dnešní české pole kukuřici!
Tajemství zvané terra preta můžete snadno v různých obměnách a kombinacích zavést i ke kořenům svých rostlinek. Názory na ideální složení originálního receptu se liší, ale já jsem citem, logikou a následně i pestrou praxí došel k závěru, že dřevěné uhlí a jakýkoliv kompost spolu v půdě fungují pro její zterrapretovatění dokonale.
Je samozřejmě mnoho přírodních přísad do půdy, jimiž můžete vylepšit její kvalitu. Dalo by se trochu s nadhledem říci, že přidáte-li do hlíny humus, uděláte z ní půdu. Přidáte-li do půdy mnoho dalších přísad, uděláte z toho substrát. Já nazývám substrátem to, co plním do do květináčů, a půdou stále to, co je v záhoncích a venku po celém pozemku, nehledě na to, kolik přísad tam dávám. Příroda také míchá své půdy z mnoha přísad, proto je tolik druhů půd.
Dobrý zahradník by měl umět vytvářet superúrodné půdy, různě poskládané pro nejrůznější účely. Jinou půdu chce zelí, jinou půdu chce levandule. O mnoha možnostech zúrodňování záhonů jsem již psal v minulých článcích. Nyní bych z těch všech možných přírodních přísad důkladně probral tu nejmagičtější a zdá se i nejméně pochopenou, a to dřevěné uhlí.
_636x422.jpg)
„Podobně jako lidské plíce je dřevo vystavěno z neuvěřitelně jemného buněčného systému s tenkými stěnami a buněčnými dutinami. Buněčné stěny samotné jsou zase protkány ještě mnohem jemnějším systémem pórů a trubiček. Výsledek tohoto jemného rozčlenění je tentýž jako u našich plic: dřevo má neuvěřitelně rozsáhlý ‚vnitřní povrch‘. Krychlový centimetr celulózy (to je procentuálně nejdůležitější stavební materiál dřevné hmoty) má nepředstavitelný ‚vnitřní povrch‘ zhruba šesti milionů čtverečních centimetrů. Kostka na ‚člověče, nezlob se‘ naplněná celulózou tedy podle toho obsahuje plochu, na níž by se dal umístit rodinný dům se zahradou (600 m2).“ (Citát z báječné knihy „… viděl jsem tě růst“ – Erwin Thoma, nakladatelství Paprsky.)
Dřevo, z něhož se staví domy nebo se použije v interiéru jako obložení a nábytek a které je ošetřeno jen přírodními oleji a vosky, tedy může dýchat. Proč by také ne, když má podobnou stavbu jako plíce. Funguje jako dokonalý filtr vzduchu a regulátor vlhkosti, po celou dobu své životnosti. Proto jsou masivní dřevostavby tak příjemné domy k bydlení. Tyto vlastnosti dřeva se promítají i do vlastností zuhelnatělého dřeva a trochu jinak, ale podobně pracují i v půdě!
Pokud dřevo úplně shoří, stane se popelem a v něm již tato struktura není. Dřevěné uhlí je ale úplně jiná záležitost. Není produktem shoření, nýbrž pyrolýzy. Za vysokých teplot a nepřístupu vzduchu dřevo zuhelnatí. Vyhoří pouze dřevoplyn, který z něj uniká, a původní struktura dřeva zůstává zachována. Dokonce by se dalo říci „archivována pro další generace“.
Dřevo ponechané napospas vlhkosti časem zetleje a rozpadne se. Dřevěné uhlí však může v přírodě ve vlhku existovat tisíce let a jeho struktura se úplně nerozloží. Můžeme ho tedy jako trvalou přísadu míchat do půdy záhonů, i do substrátů pro pěstování v nádobách. Tak fajn, a k čemu je nám to dobré?
Dřevěným uhlím, jeho neuvěřitelnou vnitřní strukturou, můžeme virtuálně nafouknout pěstitelský objem naší půdy. Když přimícháte do půdy kámen křemene o velikosti hrací kostky, jeho plocha v půdě se rovná jeho povrchové ploše, což je stále jen to, čeho se můžete dotknout na hrací kostce. Vnitřek této kostky je beznadějně zavřený a „nevyužitelný“. Štěrk v půdě je někdy fajn, ale jen zabere plochu. Stejně velké množství dřevěného uhlí vám ale v půdě místo toho vytvoří pěstitelskou plochu šesti milionů čtverečních centimetrů, díky svému poréznímu nitru. To je hodně velký rozdíl!
A nejen proto, že nasákává vodu, vylehčuje půdu a tvoří lepší strukturu. Ono také časem pomáhá s živinami. Samo žádné neposkytuje, ale umí je pomoci zprostředkovat…
Mohli byste namítnout, že kořeny rostlin tuto extra plochu využít nemohou, že póry v dřevěném uhlí jsou příliš malé. Ano, kořeny to opravdu málokdy využijí, ale o ty nám nejde. Nám jde o ty pracanty, kteří tyto kořeny živí, a o jejich ubytování. A to jsou mikroskopické půdní organismy!
Rostliny totiž většinou nejedí humus a rozkládající se organické zbytky hmoty přímo. Nemají na kořenech tlamičky, kterými by to spolkly. Rostlinám to předžvýkávají půdní organismy, od těch viditelných okem po ty neviditelné, opravdu mikroskopické. (Dokonce i žížala na ně spoléhá. V jejím trávicím traktu se to hemží bakteriemi, které dělají to trávení. Jako v našich střevech.) To co tedy živí všechny naše rostliny, jsou ve skutečnosti mikrohovínka půdních mikroorganismů, rozpuštěná ve vodě. Věděli jste to? Nemají splachovací záchody, ale déšť nebo zálivka je rozpustí a zprostředkuje kořínkům jako lahodný koktejl. Také jejich mrtvá tělíčka… no, prozatím tyto detaily stačí.

A teď jsme konečně u toho. Představte si, když pěstujete rostlinu na určité ploše, že i její kořeny zabírají pod povrchem půdy určitý objem. Čím větší a zdravější kořeny rostlina má, tím více živin i vláhy může jimi do sebe přivést. A kolik živin najde? Tolik, kolik jich předtrávily a vyloučily přítomné půdní organismy.
Nebudeme se bavit v mých článcích o umělých hnojivech, která sice také mohou zdárně živit rostliny, ale půdnímu životu i kvalitě půdy škodí, a dlouhodobě tudíž nejsou k našemu prospěchu. Každá rostlina se tedy snaží obsáhnout co nejvíce živin, ale má limit svého kořenového systému, daný jejími genetickými možnostmi růstu, a mnohdy i našimi možnostmi pěstitelskými.
V květináčích je to nejmarkantnější příklad. Rostliny, jejichž kořeny by byly dlouhé několik metrů, se musí vejít do velmi malého prostoru. Můžeme tedy neustále přidávat nějaká přírodní hnojiva do zálivky, klást na povrch hnůj, mulč a dělat mnoho jiných aktivit, ale schopnost půdy ubytovat půdní organismy je limitovaná složením půdy a množstvím humusu. Humus je úžasný, ale stále mizí, a nemá trvale takovou vnitřní plochu jako dřevěné uhlí. Přidáme-li dřevěné uhlí, velmi dramaticky zvýšíme ubytovací kapacitu půdy a tím výživu kořínků rostlin. Trvale udržitelněji pěstujeme rostliny, a usnadňujeme si mnoho naší budoucí práce, kterou předáváme těm povolanějším, pod povrchem půdy. Ať pro nás pracují ti, kteří jsou k tomu stvoření.
Představte si to, jako kdybyste chtěli rozjet velkou továrnu. Potřebovali byste mnoho lidí, ale oni by v okolí mohli být ubytovaní jen porůznu v malých domcích, stanech a penzionech. Továrna by fungovala, ale pořád by zápasila s hranicí ubytovacích limitů. A tak byste přidali do okolí továrny několik tisíc paneláků a dali zaměstnancům levný nájem. A šup, už by bylo pracovníčky kde ubytovat a lákalo by to další…
No, není to až tak krásná představa, ve světě lidí se to už stalo a hyzdí to naše města, o úrovni bydlení nemluvě, a ani ty výměšky pracovníků se jaksi nevyužívají. Ale jedná-li se o mikroskopický svět a dřevěné uhlí zamíchané v půdě, je to velmi příjemný příběh. Organismy se množí, nájemné splácejí svým trusem, půda získává tu nejvyšší kvalitu a každý kousek humusu je využit tím nejefektivnějším způsobem. Rostliny jsou zdravé a bujné, jejich kořenový systém má vše na dosah.
Samotné dřevěné uhlí není hnojivem. Je to jen porézní inertní struktura. Oživí ho až „živá“ voda, která ho prosákne, a noví nájemníci. Doporučuji po zamíchání do půdy zalít to celé ředěnou jíchou z kopřiv nebo kostivalu nebo jakéhokoliv plevele (14denní výluh, smrdí…) nebo močí naředěnou vodou. Pokud sami uhlí nezaktivujete, půda to udělá postupně za vás, jde jen o rychlost a efektivitu, jakou očekáváte.
Do půdy ho dávkuji v libovolném poměru, v květináčích může tvořit i třetinu objemu, do záhonů házím nejméně lopatu na metr čtvereční a rozhrabu na povrchu. Při nové výrobě záhonu promíchám do celého objemu mnohem víc. Nelze předávkovat. Zajistí zvýšenou úrodnost na několik dalších tisíciletí, takže nemusíte nikdy přidávat víc do stejného místa (ale můžete). Můžete ho přidávat i do kompostu, s nímž se pak dostane k rostlinám, už krásně oživené.
Dřevěné uhlí můžete i jíst a dávat ho jako lék zvířatům, při otravách nebo zažívacích potížích. Svou strukturou nasákne do sebe vše škodlivé a odvede to z těla ven. Nahradí mnoho chemických léků. Jedna vrchovatá čajová lžička drceného uhlí má, jak jsme si už řekli, přibližně těch 600 m2 povrchové plochy, takže v žaludku a střevech budete mít opravdu „více prostoru“ na vyléčení.

Kdysi po lesích byli uhlíři, možná jednoho znáte z pohádky O pyšné princezně. Dnes už se nepoužívají milíře, ale efektivnější retortní pece. Pálenice, tedy místa, kde se pálí dřevěné uhlí, jsou u nás vzácností. Osobně doporučuji svůj nejlepší zdroj, paní Hejdukovou a její stránky www.lamiaceae.cz.
Dřevěné uhlí na grilování se prodává ve větších kusech, to, které se používá do půdy, je drcené na jemno. Míchám do půdy rád i střední velikost, která je určena na povrchové mulčování. Musím zde varovat před nákupem od nadnárodních obchodních řetězců – za prvé je jejich uhlí lisováno do úhledných malých briket s nějakým pojivem a za druhé se k nám dováží přes půlku světa z neobnovitelně zničených pralesů. Většina dřevěného supermarketového grilovacího uhlí pocházela z Indonésie. Toto by žádný rozumný člověk nikdy podporovat nechtěl. Proto fandím každé místní pálenici a zároveň trvale udržitelnému přístupu k lesnictví. Pro dřevěné uhlí netřeba tlustých a rovných kmenů, v Anglii se na jeho výrobu znovu zavádí přírodě přátelská forma lesnictví – kopicování, výmladkové hospodaření. O tom třeba někdy příště, nebo se na to podívejte do mé knihy o ekozahradách.
Více informací najdete na webu Ekozahrady.com.
Úvodní díl seriálu najdete zde.
Nejběžnějším a pohodlným zdrojem vody (myšleno pitné) je ve většině případů veřejný vodovodní řad, v mnoha rodinných domech k zásobování vodou slouží studna. Pohodlí první možnosti výrazně determinuje značná závislost na dodavateli a jeho podmínkách, řešení pomocí vlastního zdroje závisí na vydatnosti studny a kvalitě, tedy i potřebě případné úpravy čerpané vody.
Víte, že… |
| Průzkum zveřejněný na webu www.vodazakladzivota.cz ukazuje, že vodou šetří 86 % Čechů. Pro většinu je hlavním důvodem úspora peněz, značná část respondentů však zároveň citlivě vnímá i problém sucha. Nejvíce (až 95 %) šetří lidé starší 50 let, naopak nejméně (73 %) problém trápí mladé do 29 let. Zajímavé jsou i uváděné důvody, proč vodou podle vlastních slov nešetří. Zhruba 41 % uvedlo, že nad touto otázkou nikdy nepřemýšleli, asi 21 % dotázaných si pak myslí, že díky šetření vodou neušetří peníze, a více než 15 % neví, jakým způsobem by mohli šetřit. Skoro 4 % nešetří vůbec, neboť vody je dle nich dostatek. O novém dotačním programu „Modrá úsporám“ se dočtete v samostatném článku na dané téma. |
Nabízí ho sama příroda, vždyť dešťovou vodu člověk využívá od nepaměti. Srážková voda obvykle nemá problémy s kvalitou, potíže jsou spíše s jejím množstvím a s tím, že je třeba ji před použitím „skladovat“. Běžný rodinný domek potřebuje k efektivnímu využívání dešťové vody nádrže o objemu zhruba 4–6 m3.
Existuje ještě jeden dnes už poměrně rozšířený zdroj vody a tím je voda přečištěná, což ovšem vyžaduje technickou schopnost domu přečistit část odpadní vody tak, aby se mohla vrátit do oběhu. Vydatnost tohoto zdroje pak pochopitelně závisí na produkci odpadní vody, kterou čistíte. Určitá soběstačnost domu v hospodaření s vodou se odvíjí od zmíněných zdrojů, dále od spotřebičů vody a od jejich citlivosti na kvalitu vody.
Na střechu středně velkého domu spadne v našich klimatických podmínkách ročně až 60 m3 dešťové vody. Výrobci dnes nabízejí kompletní odvodňovací systémy, což jsou stavebnice složené z dílčích komponentů s možností snadné montáže a úpravy podle parametrů domu. Řeč je o žlabech, svodech, kotlících a upevňovacích prvcích, o příslušenství. Tento systém svádí dešťovou vodu na terén či do akumulační nádrže.
Pojďme se nejprve podívat na možnosti „zpracování“ vody srážkové. Především je nutné položit si otázku, pro jaké účely chcete dešťovku využívat. To totiž ovlivní volbu vhodného technického zařízení. Dešťovou vodu lze využít dvěma způsoby: na zahradě pro zalévání, mytí auta, doplnění venkovního bazénu a další spotřebu mimo dům. Druhým způsobem je využití této vody v budově, ke splachování toalety, praní prádla, k úklidu.
Dešťovka na zahradě: systém potřebuje akumulační nádrž, čerpadlo, případně elektronickou řídicí jednotku. Netřeba žádné zvláštní filtrace, stačí ochrana před padajícím listím a většími nečistotami. Posloužit může betonová jímka o obsahu 9 m3 s přepadem do trativodu a do kanalizace, nebo „zakopaná“ plastová nádrž, odkud vodu čerpá samonasávací nebo ponorné čerpadlo (elektronika zajišťuje konstantní tlak ve vedení a zabraňuje poškození čerpadla při vyčerpání vody z nádrže).
Dešťovka v domácnosti: V případě „plnohodnotného“ využívání srážkové vody v domě je třeba zajistit, aby voda tekla i v případě, kdy je akumulační jímka prázdná. Čerpadlo tedy musí být vybaveno třícestným ventilem a elektronickou regulací, která při nedostatku dešťové vody přepne sání čerpadla na sání z vyrovnávací nádržky. Ta je součástí kompletu a zprostředkovává přes tzv. volnou hladinu kontakt s domovním rozvodem pitné vody (přímé spojení obou okruhů není možné kvůli nebezpečí kontaminace rozvodu pitné vody).
Na rozdíl od předchozí varianty je nutné zabezpečit i větší čistotu odebírané vody. Sací koš čerpadla musí být opatřen filtračním sítkem pro zachycení menších nečistot nebo samopropíratelným mikrofiltrem. Veškeré spotřebiče musí mít nezávislé rozvody, mimo vedení upravené pitné vody. Při zásobování dešťovou vodou se vyrovnává spotřeba vody se srážkovým úhrnem za určité období, proto se akumulační nádrž obvykle dimenzuje na dvacetidenní spotřebu.
Ideálním řešením jsou plastové skořepinové nádrže (Nicoll, Simco atd.). Jsou již v základu vybaveny teleskopickým nástavcem (šachtou), který umožňuje přizpůsobení výšky poklopu na úroveň terénu v závislosti na hloubce instalace nádrže (u některých výrobků však není teleskopický nástavec v ceně a je třeba ho dokoupit až za 5 000 Kč).
Inteligentní design plastové nádrže s žebrovanou konstrukcí poskytuje mimořádnou pevnost a výrazně nižší váhu v porovnání s betonovými nádržemi. Nádrž o objemu 6 m3 z betonu váží 6 200 kg, zatímco plastová pouhých 250 kg! Plastová nádrž skořepinové konstrukce je natolik pevná, že nevyžaduje obetonování. Na pořízení plastových sběrných nádrží lze získat dotace.
Zpevněných ploch stále přibývá a tím je více a více omezováno přirozené vsakování. Na zem spadne v průměru až 1 000 l/m2 srážek za rok, a kdyby všechna voda odtekla do kanalizační sítě, nutně by docházelo k jejímu přetěžování a plnění vodních toků. Při stavbě rodinného domu tedy stavební úřady zpravidla zabraňují vypouštět dešťovou vodu do kanalizačního řadu. Požaduje se její „likvidace“ vsakováním, a to pomocí vsakovací jámy, systémem drenáží nebo s využitím plastových vsakovacích klecí a vsakovacích tunelů.
Čerpadla, filtry atd. |
| Nádrže na dešťovou vodu se vybavují různými čerpadly a filtry (např. Mountfield, Grundfos). Čerpadla mohou být umístěna přímo v nádrži – tzv. ponorná čerpadla, nebo mimo nádrž – ve sklepě či v zahradním domku. Nejčastěji se používají čerpadla ponorná s ochranou proti „běhu na sucho“. Nejlepší kvality vody lze docílit čerpadlem s tzv. plovoucím sáním, kde se většina lehkých nečistot drží na hladině a těžší nečistoty zase u dna. Sací koš je umístěn na plováku a nasává vodu přímo z vodního sloupce 15 cm pod hladinou. Tím je zaručen přívod vody s optimální čistotou. Při výběru vhodného filtru je třeba brát v úvahu plochu střechy, zpevněných ploch a také okolí domu. Vodu pro dům se doporučuje filtrovat ještě diskovým filtrem mechanických nečistot, který je umístěn za čerpadlem a zamezí ucpávání sítek v perlátorech vodovodních kohoutků. |
„Způsob zacházení s použitou vodou přímo ovlivňuje i kvalitu a množství pitné vody,“ uvádí v publikaci o využití vody v domě prof. Jan Šálek, „a to tím víc, čím je vody k dispozici méně nebo je jí přímo nedostatek. Proto se v poslední době stále více prosazuje komplexní pohled na hospodaření s vodou v obytných budovách – tzv. ekologická sanitace.“ Co to tedy ta šedá voda je, odkud se bere, jak s ní lze zacházet a jak jí využít?
Šedou vodou podle příslušné normy nazýváme splaškovou odpadní vodu neobsahující fekálie a moč (voda obsahující tyto složky se nazývá vodou černou). Šedá voda odtéká z umyvadel, van, sprch, dřezů apod. Po úpravě je možné ji použít jako vodu provozní (tzv. bílou vodu) ke splachování záchodů, pisoárů a zalévání zahrad, čímž vzniká výrazná úspora nákladů.
Pro šedou vodu je charakteristické kolísání hodnot znečištění, vyplývající z rozdílného životního stylu. Obecně lze říci, že nejméně zatížená je voda ze sprch a mytí, složitější je využití vody z kuchyní (obsahuje množství tuků apod.). Podle zatížení se dají šedé vody dělit na vhodné a podmíněně použitelné pro recyklaci. Využití šedé odpadní vody je jednou z cest, jak snížit spotřebu pitné vody a redukovat množství vypouštěných vod.
Dům hospodařící s různými vodami musí mít samostatné rozvody a také oddělené odpady. Vzniká tak poměrně složitá síť vedení, která na sebe navazují. Odběry a spotřeby vody je třeba vzájemně vyvážit, neboť pokud byste se například rozhodli splachovat toaletu vodou z pračky, nebude to stačit – pračkou jí logicky proteče podstatně méně než záchodem.
Na každém stupni je také nutné vodu akumulovat. Na splachování je například potřeba tolik šedé vody, kolik jí v rodinném domě vyprodukují pračka a sprcha dohromady. Problémem je, že šedá voda zpravidla vzniká večer a přes noc, ovšem splachovat potřebujete během celého dne. Odběr a spotřeba se vyrovnají zhruba v rámci jednoho denního cyklu. Mezistupňová akumulační nádrž by tedy měla mít minimální kapacitu jednodenní spotřeby.
Existují lokality, které nejsou napojeny na veřejné sítě hospodařící s vodou. Chybí buď vodovod, nebo kanalizace, není kam vypouštět použitou vodu. Takový objekt pak musí být schopen vodu vyčistit a upravit k opakovanému použití. Praxe zná několik způsobů čištění:
Úprava čisté užitkové vody na pitnou: Používá se v případě, kdy není k dispozici žádný zdroj pitné vody. Pitné vody sice potřebujeme jen velmi málo, ale zato velmi nutně. Vyčistit například dešťovou vodu na pitnou znamená vedle mechanické filtrace také dezinfekci (chemickou, pomocí UV záření atd.) a kontrolu.
Úprava znečištěné vody na užitkovou – tj. zpětné přečištění například šedé vody tak, aby byla znovu použitelná třeba pro praní. Jde o sedimentační a biologicky aktivní filtraci, která může probíhat ve zvláštní domovní čističce odpadních vod, ale stejně dobře může posloužit i malá kořenová čistička.
Úprava odpadní vody k zalévání zahrady nebo k vypuštění do vodoteče – vyčištění odpadní vody odtékající z budovy, pokud tato není napojena na splaškovou kanalizaci. Na trhu jsou domovní čističky odpadních vod a vybudovat lze i kořenovou čističku. U soběstačných domů je odpadní vody podstatně méně než v běžném rodinném domě.
Praktický příklad |
| První cenu v soutěži „Dešťovka na zahradě“ získal Jaroslav Suda z Košic u Tábora, který ji využívá nejen na zahradě, ale i v domě. Původně měl svedeny okapy ze střechy rodinného domku, altánu a garáže do veřejné kanalizace. Protože ale zároveň využívá studnu, rozhodl se svést dešťovku ze střechy k zasakovací jímce poblíž studny. Srážková voda mu tak přilepšuje stav vody ve studni, kterou používá jak v rodinném domě (proudí do domácí vodárny a z ní jak do kombinovaného bojleru, tak do rozvodů studené), tak částečně na zálivku. Rozvody zároveň umožňují zásobování z veřejného vodovodu (na vaření a mytí nádobí). Některé nádrže jsou umístěny ve skleníku a díky tomu voda ani v zimě nezamrzá a teplo akumulované ve vodě napomáhá i růstu rostlin. Více na www.zahradni.net |
Další díl seriálu najdete v této rubrice příští úterý.
Inspirací industriálního designu je tzv. loftové bydlení, jehož historie sahá do divokých 60. let minulého století. Tehdy začaly vznikat přestavby nevyužívaných průmyslových objektů především v New Yorku, ale i v Londýně nebo Paříži, které představovaly originální bydlení v blízkosti centra.
Lofty byly dlouho považovány za příliš avantgardní a dopřávali si je především nejrůznější bohémové. Šlo navíc o velmi úsporné řešení – nájem platili minimální, pokud vůbec nějaký. V současnosti patří naopak mezi ty vůbec nejluxusnější varianty bydlení. Industriální styl si však můžete dopřát téměř kdekoliv, nejen v loftu nebo mezonetu, stačí se řídit několika jednoduchými tipy. Pokud si nemůžete dovolit zrušení vnitřních příček v interiéru, omezte vybavení na nezbytné minimum.
Prostoru ulevte od zbytečných doplňků a samoúčelných dekorací a z oken odstraňte závěsy a záclony – místo nich zvolte raději lamelové rolety. Podlahu lze pokrýt epoxidovou stěrkou nebo jednoduchou dlažbou. Toto řešení je nejen stylové, ale také velmi praktické, pro někoho může být však příliš strohé. Stejně dobře poslouží i dřevo s neopracovaným nebo alespoň matným vzhledem. Mnozí výrobci nabízejí podlahy v dekoru přímo inspirované industriálním stylem.
Chybět samozřejmě nemůžou kovy, vhodnější jsou přitom tzv. studené kovy (ocel, hliník a železo) v matném provedení než ty lesklé zabarvené do žluta (zlato, mosaz, bronz). Dobře je doplní přírodní kůže, dřevo a kámen. Základ by měly tvořit neutrální odstíny, které lze doplnit akcenty sytých jasných barev na nábytkových solitérech. Dáte-li přednost monochromatickému barevnému schématu např. v šedé, střídejte různé intenzity odstínů.
Také je vhodné kombinovat textury materiálů, které jsou pro industriální interiéry typické, např. hrubá omítka, zkorodovaný kov, beton, vlnitý plech, plstěné a hrubě tkané textilie atd. Prostor tak získá plasticitu.
Většinu zmíněných prvků lze dobře kombinovat se současnými trendy v oblasti interiérového designu, míru industriální atmosféry si tak můžete nastavit sami podle toho, kolik jí unesete.
Maximální otevřenost: Pro tovární haly jsou charakteristické především rozlehlé prostory nejlépe s vysokými stropy a bez vnitřních příček.
Tabulky místo v výloh: Kovová konstrukce tabulkových oken kdysi zaručovala vyšší bezpečnost i delší trvanlivost okna. Dnes především zdobí.
Neskrývaná výbava: Konstrukční a instalační prvky zůstávají odkryty. Optimálním povrchem je ten matný, přirozeně nebo záměrně opotřebovaný.
Nahé zdi: Neomítnuté cihlové nebo betonové stěny s povrchovými a barevnými nesrovnalostmi tvoří základ industriálního stylu.
Strohá barevnost: Neutrální odstíny a syrové materiály mohou na někoho působit až příliš chladně. Doplňky, především ty textilní, prostor zútulní.
(Komerční prezentace)
Předchozí část seriálu najdete zde.
Velmi sofistikované řešení střešního pláště, které účinně brání přehřívání podkroví, nese název Bramac Cool. Pojďme si vysvětlit, v čem je tato střešní skladba výjimečná. Skladbu systému tvoří tři prvky: betonové střešní tašky vyrobené technologií STAR, reflexní fólie Clima Plus 2S a nadkrokevní izolace Bramac Therm.
Nová generace střešních tašek Bramac STAR je opatřena vrstvou vysoce jemnozrnného mikrobetonu, která zaplní všechny nerovnosti a vytvoří hladký povrch. Vrstva mikrobetonu je přetažena i přes celou plochu předního řezu tašky. Technologie zvyšuje ochrannou schopnost a odolnost krytiny před extrémními vlivy počasí a zajišťuje dlouhodobou stabilitu její původní barevnosti. Speciální, do povrchu integrované pigmenty odráží třikrát více infračerveného záření než běžné tašky a snižují teplotu v podkroví až o sedm stupňů. V provedení STAR nabízí Bramac dva profily střešních tašek – Classic a Tegalit. Zatímco Classic představuje nejprodávanější profil se symetrickým zvlněním, pro Tegalit jsou typické čisté linie a moderní pojetí. Minimalismus betonové tašky Tegalit koresponduje se současnými architektonickými trendy.

Druhou složkou systému Bramac Cool je vysoce reflexní fólie Clima Plus 2S, která působí jako odrazivý štít. Společně se třetí složkou, kterou je tepelná izolace BramacTherm, účinně zabraňuje pronikání tepla do vnitřních prostor.
Nadkrokevní tepelná izolace BramacTherm je vyrobena z PIR pěny, která má i při malých tloušťkách skvělé tepelněizolační schopnosti. Desky BramacTherm se pokládají celoplošně shora na střešní krokve, aby se zamezilo vzniku nežádoucích tepelných mostů. Použití tenkých tepelněizolačních desek BramacTherm má navíc estetický význam: zvětšují prostory pod střechou a umožňují využít zajímavého působení dřevěného krovu jako estetického prvku v interiéru.
Bramac Cool účinně řeší problém, který znají všichni ti, kteří v horkých dnech pobývají v prostorech pod střechou. Tento systém přináší úspory za energii vynaloženou na klimatizaci a odvětrávání, protože horký vzduch do místnosti prostě nepustí. Naopak v zimních měsících přináší úspory za vytápění, neboť BramacTherm důkladně izoluje střešní plášť a nedochází k úniku tepla tepelnými mosty.
Začátky byly náročné. Jihovýchodně orientovaný pozemek o rozloze 400 m2 byl porostlý bezem, šípkovou růží, rostly zde švestky, ořešáky a velké množství plevele. Půda je tu hodně kamenitá, suchá a písčitá, dobré zeminy tu bylo poskrovnu a někde se dokonce nachází skála a suť. To také udalo směr, kterým se budoucí zahrádka začala vyvíjet.
Vznikala spontánně, pouze přírodními postupy a metodami. Jinak to ani nešlo, protože na místo není dovedena ani voda, ani elektřina. Podle Michaely si proto vše dělali sami, hlavně její muž, který je truhlář a sám postavil i částečně obytný zahradní domek. Z jeho střechy také zachytávají dešťovou vodu a deponují ji ve velkých nádržích na zalévání.

Vzhledem k půdě převládají na zahradě hlavně netřesky, rozchodníky a další suchomilné rostliny, jako třeba rožec plstnatý, levandule lékařská nebo čistec vlnatý. Od rodiny a od známých dostali nadšení zahrádkáři postupně také další rostliny, které však vyžadují pravidelnou zálivku. Výsadba se tak časem rozrostla o německé kosatce, plamenky latnaté, krásnoočka velkokvětá, dlužichy, bílý kultivar trávničky přímořské, turan roční, dvouleté topolovky růžové a divizny velkokvěté, orlíčky, kapradiny, bohyšky a bergénie.
Z dalších rostlin porůstá domek břečťan popínavý, vedle něj byl vysazen fíkovník a po pergole se pne plamének horský. Z travin roste kousek od domku dochan psárkovitý, z jehličnanů byly na zahradě nově vysazeny túje západní a smrk sivý a z listnatých dřevin zimostráz vždyzelený, zimolez lesklý a škumpa orobincová. Nádoby na terase i na zahradě zdobí dosny indické, vějířovka nezlomná a aksamitníky rozkladité, které se spolu s maceškami nacházejí i u domku. Za pozornost stojí i pnoucí červená růže z předchozí výsadby.

Z původních stromů zůstala na zahradě jabloň, ryngle a několik švestek a ořešáků, které začaly po provedeném řezu opět plodit. Pro pěstování zeleniny a drobného ovoce bylo nutné postavit vyvýšené záhony a vyplnit je zhruba dvěma kubíky kvalitní zeminy. Ze zeleninových druhů se tu daří například karotce, ředkvičkám a česneku, z ovocných ostružinám, malinám a rybízu.
Na tak malou plochu jde o poměrně velké množství rozmanitých rostlin, a je proto potřeba chodit na zahrádku skoro denně. Kromě zálivky ale zahrada potřebuje jen občas vyplít, protože do ní nalétávají plevele z okolí. Od hnojení a chemických prostředků Kurt a Michaela upustili, jelikož jsou příznivci přírodních zahrad.
V domku na zahradě je možné přespat, má i malou kuchyňku, svítí se v něm ovšem svíčkami a jako lednička se používá bedna zabudovaná do zastíněné kamenné zídky. K relaxaci slouží terasa vydlážděná různě starými cihlami – některé mají dokonce vypálenou značku K + M odpovídající iniciálám Kurta a Michaely. Z dalších materiálů je v zahradě použitý štěrk, který zpevňuje cesty, kulatina a trámy ze starých krovů zabraňují sesuvu půdy a staré kmínky révy vinné slouží jako dekorace. Drobných i větších dekorací je tu celá řada. K dotvoření atmosféry přispívá i nově natřená stará pumpa, která ovšem není funkční.
Michaela si na zahradě nejvíce cení výhledu do okolí. Nad terasou je proto lavička, odkud je vidět na vesničku Obernalb, v níž s Kurtem bydlí, i na další obce.
Vývěsní štít |
Na zahradě se realizuje především Kurt. I proto mu nechala Michaela vytvořit vývěsní štít nad vstupem do zahrady – Kurtův zahradní ráj na Hiebergu. Chodí sem téměř denně a stráví tu až dvacet hodin týdně. Pro Michaelu představuje zahrada především místo ticha a odpočinku. Podle ní je tu každé místečko vytvořené s láskou, je něčím zvláštní, a když jde člověk zahradou, cítí sílu přírody. Kurtovi přináší navíc i pocit uspokojení z dobře odvedené práce. |
Předchozí část seriálu najdete zde.
Vzhledem k nepříznivému jarnímu počasí jsme nemohli začít s hrubou stavbou dřív než v červnu. Pokračovali jsme natřením základových pasů penetrací a následně za jednu sobotu nalepili asfaltovou lepenku. V té chvíli jsme již věděli, že se naše rodina rozroste, a tím pádem ubyla jedna pracovní síla.
Na konci června zedník založil s manželem první řadu cihel a já jim fandila ve vysypávání děr cihel perlitem. Poté každý víkend od rána do večera s naším zedníkem a pomocníky z řad kamarádů dobrovolných hasičů dřeli a pasovali se s šibeničním termínem, který nám stanovili tesaři. V srpnu se zaléval obvodový věnec.
Tomu všemu předcházelo složité bednění pro mnou vysněné a do projektu zakomponované rohové okno bez sloupku. Samozřejmě by bylo jednodušší vyzdít sloupek a vytvořit rohové okno ze dvou velmi blízko uložených, navzájem kolmých oken, ale já jsem chtěla variantu bez zdiva. Kdybych předem věděla, jak náročné bude vše s tím spojené, ustoupila bych ve prospěch vyzdění sloupku.
Doprava, překlady z ocelových I-profilů, jejich uložení, svaření, bednění a zabetonování nás vyšlo na 10 tisíc korun při provedení svépomocí, navíc také týden dřiny a nespočet manželského dohadování. Mezitím zdil manžel garáž a propojku, aby nevznikl zbytečný prostoj a stavba se kvůli provedení rohového okna nezdržela. Příprava armatur do věnců proti tomu byla jen procházka růžovým sadem.
Při realizaci hrubé stavby jsme se rozhodli i pro lehkou změnu v projektu. Zařazením dvojích posuvných dveří jsme ušetřili místo a zefektivnili celkové rozložení předsíně a kuchyně s obývákem. Komín jsme začali stavět na konci srpna, a to jen do výše věnce, aby tesaři viděli, kde uhnout s trámy. Když byla vazba krovu hotova, komín jsme dozdili na celou výšku a omítli.
Realizaci střechy jsem pozorovala už z nemocnice. Protože jsme opět ustoupili od projektu a betonové stropy změnili na dřevěné, nechali jsme si vyhotovit od dodavatelské firmy i statický posudek, aby bylo i formálně podchyceno, že jejich práce nám na hlavu opravdu nespadne. Zaplatili jsme příplatek ve výši 2 000 Kč za statický výpočet, ale za klidný spánek to stálo. Oproti projektu se nakonec střecha mezi garáží a domem spojila a vytvořila celistvé L.
Na obytné části domu je uložení vazby krovu trochu jiné, než jsme plánovali. V prostoru, kde jsou trámy pohledové, nesou střechu dva masivní šikmo uložené trámy. Když byla střecha překryta plachtou, nastoupili klempíři, v nepříznivém počasí pokládali plechovou krytinu a střídali se s tesaři, kteří uvnitř domu v klidu hoblovali trámy do obýváku a kuchyně a pracovali na záklopu nepohledové části. Vybrali jsme si krytinu Goodlock od firmy Lindab, která opravdu vypadá jako betonová taška, ačkoli jde o plech, a je tedy podstatně lehčí.
Veškeré práce na střeše byly hotovy v půli října. Pak už byly během jednoho dne nainstalovány hromosvody a dům byl připraven na předání.
Poslední fází hrubé stavby byla montáž oken a dveří. Zvolili jsme plastová od české firmy Pramos a s instalací a následným sedmiletým každoročním bezplatným servisem jsme nadmíru spokojeni.
Rozhodujícím faktorem pro výběr dodavatele plastových oken bylo ono rohové okno. Ne každá firma jej v té době dokázala nabídnout s úzkým sloupkem. Většina známých i odborníků mi rohové okno rozmlouvala. Dnes již vím, že to byla dobrá volba, ačkoli bych si jej již nedala k rohové kuchyňské lince, ale o tom zase, až budeme psát o kuchyni. Také jsme nakonec vybrali dražší variantu balkonových dveří, namísto klasicky otvíraných jsme objednali dveře posuvné.
V interiéru významně ušetřily prostor a celou místnost díky velkorysým rozměrům bohatě prosvětlily. Musím ale přiznat, že v zimě je opravdu znát, že jde z velké plochy skla mírný chlad.
Autorka |
|
Působí jako referentka krizového řízení a požární ochrany na městském úřadě, je dobrovolnou hasičkou. Má ráda mandaly a minerály, věnuje se kreativním činnostem doma i na zahradě. |
Všechny díly seriálu:
(Komerční prezentace)
Parobrzda omezuje vnikání vlhkosti z interiéru do konstrukce během zimního období. V létě naopak reaguje membrána obráceně, umožňuje vysychání vlhkosti, která může vzniknout v konstrukci jak kvůli netěsnostem vzduchotěsné vrstvy v interiéru, tak vlivem náhlé změny teploty v exteriéru a následné kondenzaci v rovině pojistné hydroizolace pod krytinou. Aby z konstrukce unikla, je nutné zajistit možnost vysychání. Isover VARIO® nabízí úplný systém parobrzdy a příslušných lepicích a těsnicích produktů. Parobrzda Isover VARIO® KM Duplex UV profesionálním způsobem chrání budovu tím, že umožňuje její dýchání.

Chytrá parobrzda Isover VARIO® KM Duplex UV byla vyvinuta již před několika lety předními odborníky v Německu. Od té doby se rozšířila prakticky po celé Evropě. Myšlenka byla jasná, vyrobit speciální fólii, která by fungovala jako parozábrana, když je to třeba (tj. v zimním období), a pokud dojde vlivem chyb v montáži, špatným provedením spojů či jinak k nárůstu vlhkosti v prostoru nad parozábranou, aby byla schopna tuto situaci řešit a mohla pomáhat vysušování dřevěných částí krovu i minerální izolace během léta i směrem do interiéru. Toto úsilí se zdařilo a byla vyvinuta parobrzda s proměnlivou ekvivalentní difuzní tloušťkou sd (0,3–5 m). Díky unikátnímu složení vznikla parobrzda Isover VARIO® KM Duplex UV, která je navíc díky speciálnímu rounu schopna přilnout ke krokvím podobně jako suchý zip.
Parozábranu Isover VARIO® KM Duplex UV bychom měli používat vždy, když chceme mít určitou garanci, že nám konstrukce vyhoví i v případě ne zcela 100% správně provedené konstrukce, což je bohužel časté. Jde o jakousi pojistku, podobně jako je tomu u airbagu aut. Airbag má zachránit život v případě automobilové nehody, parozábrana Isover VARIO® KM Duplex UV zachránit konstrukci v případě poruchy konstrukce. Stejně jako airbag není ani parozábrana všemocná.
1. Zabraňuje vnikání vlhkosti
Základní funkce všech parozábran je zabránit pronikání vlhkosti z interiéru do podstřešního prostoru. Tuto základní funkci plní i parobrzda Isover VARIO® KM Duplex UV.
2. Zlepšuje vlhkostní režim v konstrukci
Oproti parozábranám či parobrzdám má však Isover VARIO® KM Duplex UV difuzní odpor proměnný v závislosti na množství vlhkosti (relativní vlhkosti vzduchu). Pokud vlhkost nad parobrzdou dosáhne vyšší hodnoty, než je v interiéru, tak se ekvivalentní difuzní tloušťka sd změní tak, že je schopna odvádět nadměrnou vlhkost zpět do interiéru.
3. Systémové řešení
Smyslem parotěsné vrstvy není jen mít ideální parozábranu či parobrzdu, ale mít parotěsnou celou vrstvu v konstrukci. Z tohoto důvodu je vhodné použít celé systémové řešení. ISOVER nabízí k této výjimečné parozábraně i kompletní systém lepicích pásek a dalšího příslušenství, které v kombinaci s parobrzdou Isover VARIO® KM Duplex UV tvoří ideální funkční systém.
4. Garance
Systém jako celek je funkční po celou dobu životnosti stavby. Živostnost stavby se standardně uvádí jako doba 50 let.
Unikátností produktu je proměnlivá ekvivalentní difuzní tloušťka a funkčnost v obou směrech. Spolehlivé fungování folie je prověřeno patnáctiletou zkušeností ze zahraničí. Systém je používán např. v Německu nebo v Rakousku a funguje spolehlivě na všech stavbách, kde byl použitý.
Od loňského roku je v prodeji také vylepšená patentovaná parobrzda s větší proměnnou difuzní tloušťkou 0,3 – 25 m a UV stabilizací Isover VARIO® Xtra Safe. Má nový revoluční systém montáže fólie ke konstrukci typem spoje suchý zip. Díky svému unikátnímu složení zaručuje dynamické změny svých vlastností v závislosti na změnách vlhkosti vzduchu v maximální možné míře. Dalšími doplňkovými produkty z řady Isover VARIO® jsou univerzální lepicí pásky s vysokou lepicí silou Isover VARIO® Xtra Tape a Isover VARIO® MultiTape SL, spojovací pásky pro přelepení parobrzdných fólií Isover VARIO® XtraFix a Isover VARIO® KB1 a těsnicí elastické hmoty pro vzduchotěsná připojení parobrzdy ke konstruci Isover VARIO® XtraFit tmel a Isover VARIO® DoubleFit.
Vlhkost v konstrukci může mít v dlouhodobém horizontu závažné důsledky. V případě vysoké vlhkosti dřevěných prvků v konstrukci, což je podle ČSN 73 1901 na 16 %, je riziko napadení dřevěných částí konstrukce dřevokaznými houbami extrémně vysoké již během několika týdnů. Použití systému vzduchotěsnosti a ochrany proti vlhkosti Isover VARIO® nabízí spolehlivou ochranu před poškozením budov, a to díky variabilním brzdám Isover VARIO® Xtra Safe a Isover VARIO® KM Duplex UV, stejně jako řadě tmelů a lepicích pásek dokonale přizpůsobených fóliovému materiálu a běžným stavebním podkladům.
Profesionální rady pro usnadnění práce při aplikaci produktů řady Isover VARIO® najdete v nově vydané montážní příručce, kterou si můžete stáhnout nebo v tištěné podobě zdarma objednat na adrese info@isover.cz. Na stejné adrese získáte zdarma i testovací sadu.
Více na www.isover.cz