Blog

Není máta jako máta

Máta patří do čeledi hluchavkové (Lamiaceae), podobně jako bazalka, dobromysl nebo rozmarýna. Asi 12 až 15 druhů máty roste v subtropickém a mírném podnebném pásmu Evropy, Asie, Severní Ameriky, v severní, východní a jižní Africe, v severozápadní Austrálii a na Novém Zélandu. Na první pohled malý rod má však velké množství variet a forem, jednotlivé druhy mají velké areály a jsou dosti proměnlivé, proto není nic jednoduchého se v mátách vyznat. Navíc existují různí kříženci, a to jak přírodní, tak i uměle vytvoření. Vyšlechtěna byla i řada kultivarů vhodných k použití kuchyňskému i lékařskému, některé se pěstují i jako okrasné rostliny.

Nevíte si rady s vaší ZAHRADOU? Ptejte se v PORADNĚ ZDE.

Z původních druhů se u nás sbírají máta klasnatá (Mentha spicata), máta vodní (Mentha aquatica) a máta dlouholistá (Mentha longifolia). V subtropech se pěstuje jako užitková máta rolní japonská (M. arvensis var. piperascens), jejíž silice obsahuje až 90 % mentolu. Kvalita silice a její hořká chuť nedovoluje použití ve farmacii, zato je hodně žádaná v potravinářství a kosmetice.

ÚSPĚCH MÁTY V KUCHYNI

Silně aromatická máta peprná je výborná do studených omáček a dresinků. Stačí smíchat lžíci máty s kysanou smetanou nebo bílým jogurtem, s trochou citrónové šťávy a špetkou soli. Necháme chvilku proležet a máme skvělý dresink ke kuřecímu masu. Mátu dáváme do nádivek, do sekaných mas (karbanátků, sekané), patří ke skopovému, přidává se také do smetanových sýrů, tvarohových pomazánek, k dušené zelenině. Dobře chutná v moučnících a nápojích alkoholických i bez alkoholu. Skvěle poslouží k ozdobení pokrmů. Sušenou mátu peprnou neskladujeme déle než rok a uchováváme ji v dobře utěsněné nádobce.

Bylinková chemie

Máta se jako léčivka i koření používá již od starověku, je však nutné užitkové druhy dobře znát. Ne všechny máty se hodí k přípravě jídla nebo pití – některé mají nevhodné složení silic. Používají se hlavně listy, výjimečně nakvetlá nať. Sklí­zí se poprvé na začátku května, než začne kvést, sklizně mohou být až 4 za sezónu. Listy obsahují 1 až 3 % silice, v níž bychom nalezli přes 50 % mentolu, jeho estery s kyselinou octovou, přes 10 % menthonu, třísloviny, hořčiny a dalších asi 40 složek. Poměr těchto látek je dosti proměnlivý a má vliv na kvalitu, lé­čivé a chuťové vlastnosti máty. Některé druhy i kultivary mají příchuť citrónovou, jiné jablečnou nebo větrovou.

Máta se hojně používá v Severní Americe, v severní Africe (v Maroku a Tunisu se vaří skvělý osvěžující mátový čaj), v zá­padní Asii (v Turecku se přidává do jogurtových zálivek a do sladkých jídel), v jihovýchodní Asii (jako čerstvá bylinka), v Evropě především v Anglii (známá je mátová omáčka z čerstvých lístků k jehněčímu masu). V arabských zemích se máta hojně používá do sladkostí a ovocných šťáv, v jižní Evropě zase do zmrzlin a čokolády. Mátou se ochucují i alkoholické nápoje (pepermintka a mojito) nebo cigarety.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.modernibyt.cz nebo www.mujdum.cz.

„Mitcham“ na prvním městě

Nejznámější je však máta peprná (Mentha piperita) nebo (Mentha × piperita), což je uměle vytvořený hybrid, vzniklý zkří­žením máty vodní a máty klasnaté. Nevytváří plody a množí se pouze vegetativně. Původ má v Anglii v 17. století a poprvé jej popsal anglický botanik J. Ray v roce 1696. Od 18. století se pěstoval v městečku Mitcham v hrabství Surrey, odkud se rozšířil postupně do celého světa jako kulturní rostlina. Dodnes se všechny pěstované máty tohoto typu prodávají pod označením „Mitcham“, jsou také díky svému anglickému původu náchylnější k vymrzání během naší chladné zimy.

Máta jako prospěšná droga

Máta peprná patří mezi nejčastěji používané drogy v lékařství i lidovém léčitelství. Má příznivé účinky na nervovou soustavu, neboť silice potlačuje citlivost nervových zakončení a mírní bolesti. Podporuje trávení, vylučování žluči, zabraňuje nadýmání, uvolňuje křeče a má i osvěžující a protizánětlivé účinky. Třísloviny jí dodávají i protiprůjmový účinek. Při žaludečních potížích zaviněných nesprávnou dietou, při nechutenství, střevních kolikách, nadýmání a žlučníkových potížích se doporučuje neslazený čaj připravený ze dvou lžiček (asi 4,5 g) řezané drogy a 1 litru vody. Pije se ve třech dávkách během dne. Proti nadýmání se osvědčila směs máty s plody anýzu, fenyklu a kmínu ve stejném poměru. Polévková lžíce směsi se nechá přejít varem v 1 l vody a odvar se pije v malých dávkách během dne. Odvar se používá též jako kloktadlo, k inhalacím při zánětech hrtanu a průdušek, zevně ke koupelím při revmatismu, kožních vyrážkách nebo jen k osvěžení a relaxaci. Silný vývar z máty léčí rozpraskané ruce. Mentol je také součástí mnoha mastí a masážních olejů, inhalačních směsí i zubních past. Vůně má­ty je atraktivní pro včely, a tak se často vysazovala u nových včelínů.

POZOR NA DĚTI!

Málo známý je fakt, že mentol je nebezpečný pro velmi malé děti, přibližně do věku dvou let. Mentol má totiž stahující účinky na hrtanovou příklopku a při kontaktu máty nebo mentolových výrobků s dětským obličejem hrozí udušení. Vyvarujte se u dětí také případné inhalace!

SBĚR A SUŠENÍ PODLE PRAVIDEL

Mladé výhony máty se stříhají několikrát do roka vždy před rozkvetením, kdy rostliny dosáhnou asi 30 cm výšky. Sklízí se v červnu a červenci, někdy ještě v srpnu, ale vždy jen za příznivého počasí bez deště, nejlépe v dopoledních hodinách. Suší se ihned po sběru (snadno se zapaří!) v tenkých vrstvách na stinných a dobře větraných místech, nejlépe při teplotě 20 až 30 °C, v sušárnách nesmí teplota překročit 35 °C, aby nedocházelo ke ztrátám silice. Při pomalém sušení listy hnědnou. Rostliny napadené rzí má­tovou, zahnědlé části a stonky silnější než 5 mm se nesbírají.

Letničkou označují zahradníci jak pravou jednoletku, tak i rostlinu, která je schopná vykvést v roce výsevu, ale s příchodem zimy zahyne, přestože je ve své teplejší domovině vytrvalá. Dokonce se hovoří o takzvaných vegetativně množených „letničkách“, což jsou trvalky, množené řízkováním a určené k okrase domů na jednu sezonu, přičemž se předpokládá, že v bytech je není kde zimovat. Vznikají tak situace, že rostliny, uváděné v anglických knihách jako vytrvalé, se ve střední Evropě stávají nepravými „letničkami“, protože prostě zmrznou. Proto je třeba dát pozor, pokud si koupíte některou z krásných knih, psanou anglickými či holandskými autory a přeloženou do češtiny. Jejich rady totiž v našem klimatu často neplatí.

Chcete poradit s vaší ZAHRADOU? Zeptejte se v PORADNĚ ZDE.

Velkokvěté pelargonie

Typickou balkonovou rostlinou, která se často množí vegetativně, je pelargonie. Domovem většiny z přibližně 300 vytrvalých druhů je africký jih. V přírodě rostou od pobřežních suchých skal a pouští až po vysoké, ve věčné mlze zahalené chladné hory, kde kvetou téměř celoročně. V nádobách se tradičně pěstuje několik původních druhů, jejichž listy silně voní citrónem. Truhlíky ovšem patří moderním velkokvětým hybridům, vzpřímeným nebo převislým, odrůd byly vyšlechtěny již stovky. Traduje se, že nejbohatěji kvetou prvním rokem, proto je nutné rostliny každoročně přeřízkovat. Slabší kvetení v dalších letech však bývá většinou zaviněno spíše nevhodnými podmínkami, pelargonie se vysílí a v létě dlouho trvá, než se zase dostanou do kondice. Matečnici je nutné přes zimu uchovat na co nejsvětlejším místě při teplotách 5 až 12 °C. Řízkovat je možné celou zimu, čím dříve, tím lépe, aby do jara mladé rostliny stačily co nejvíce narůst. Staří zahradníci pelargonie množili již před Vánocemi a před prodejem rostliny stačili až třikrát zaštípnout, dnes se řízkování často odbývá někdy v únoru až v březnu. Mladé rostliny pěstujeme na co nejsvětlejším místě, aby se nevytáhly, ven je vysazujeme až po posledních mrazech.

Od verbeny po kejklířku

Oblíbené truhlíkové rostliny, které většina z nás zná pod počeštěným jménem verbena (Verbena), popřípadě nevžitým spisovným českým názvem sporýš, budeme v novějších knihách hledat pod latinským jménem Glandularia. Rozsáhlý rod, který obsahoval asi 250 (až na dvě výjimky amerických) druhů, se rozpadl na několik menších. Ve své domovině bývají sporýše vytrvalé, mnohdy jsou to vlastně dřevnatějící keříky. U nás převážně pěstujeme zahradní hybridy. Podle růstu zahradníci rozeznávají dva typy, a to nízké záhonové, jejichž stonky dorůstají výšky asi 20 až 25 cm, a typy s dlouhými chabými převislými stonky až metrové délky, které se rozrůstají do polštářů širokých kolem půl metru. Této vlastnosti se bohatě využívá při pěstování v truhlících a v závěsné keramice. Převislé, truhlíkové odrůdy množíme řízkováním a zahradníci nabízejí vegetativně množenou sadbu. Nádherně kvetou, pokud rostliny pěstujeme v kvalitní, na živiny bohaté zahradní půdě na slunném místě a v létě je dostatečně zaléváme a pravidelně přihnojujeme.

Prakticky stejné požadavky mají další druhy vegetativně množených „letniček“, například australská modrokvětá vějířovka (Scaevola), jemná všelicha (Brachycome) s květy modrofialovými nebo mexická Sanvitalia procumbens se žlutými úbory a černým nebo zeleným středem. O něco vlhkomilnější a na zálivku náročnější je jihoamerický druh Melampodium paludosum, jihoafrický Monopsis nebo různé kultivary kejklířky (Mimulus).

Milovnice stínu

Jednou z mála nápadně kvetoucích rostlin, vhodných do stínu a na severní stranu domu, je netýkavka (Impatiens). Stínomilné jsou především tradiční druhy našich babiček – africká I. walleriana, které se říkalo sultánka, a I. balsamina z Asie. Odolnější jsou moderní velkokvěté hybridy, které se šíří pod názvem Impatiens New Guinea-hybridy a snesou slunce stejně dobře jako zastínění. Vynikají velkými plochými květy, barevnými listy a mnohem vyšší tolerancí k nižší vzdušné vlhkosti a mírnému vyschnutí (i když suchomilné nejsou). Výborně se kombinují s různobarevnými odrůdami africké kopřivy (dříve Coleus, nyní se jmenuje Solenostemon), s fuchsiemi a drobnokvětými hybridy rodu Calceolaria.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.modernibyt.cz nebo www.mujdum.cz.

Zdobně přetékající

Jako převislý doplněk do nádob se často používá vytrvalý dvouzubec, původem z Arizony a Mexika. V kultuře je rozšířen jediný druh – Bidens ferulifolia. Ačkoli původní forma je přímá, pěstují se především plazivé a převislé formy dosahující až metrové délky. Úbory vykvétají od června až do prvních mrazů, jsou velice početné a asi 3 cm široké. Skvěle se uplatňují v truhlících ve společnosti téměř jakýchkoli rostlin, klasickou kombinací jsou dvouzubce s pelargoniemi nebo petúniemi. Nejsou příliš náročné, potřebují slunce, kvalitní zem, nejlépe směs rašeliny, kompostu a písku v dostatečně objemné nádobě. Pravidelně je zaléváme a hnojíme. V únoru se velmi snadno se množí řízkováním, matečné rostliny přezimují při dostatku světla a teplotách okolo 10 °C.

Možností je spousta, v prodeji se každým rokem objevuje řada novinek, které lze kombinovat s tradičně pěstovanými druhy. I když vám zrovna některý rok truhlíky nevyjdou tak, jak byste si představovali, nevadí, příští sezonu chybu napravíte a pořídíte si vhodnější druhy.