Pergola se v posledních letech stala jedním z nejoblíbenějších zahradních doplňků. Tento trend je pochopitelný: užitná a estetická hodnota dalece převyšuje pořizovací náklady. Lze bez nadsázky říci, že pergola je dostupná téměř pro každého. Kdo nemá dostatek financí pořídit si ji takzvaně na klíč, je schopen s přiměřenou dávkou zručnosti takové dílo zvládnout i svépomocí.

Osudy mnohých květin se váží k historii lidstva. Známá je lilie francouzských králů, válka růží z Anglie. K českému národnímu obrození se úzce váží květy jiřin a jiřinek. Jejich dnešní jméno vzniklo vlastně dík omylu, či spíše snaze německých botaniků změnit původní latinské pojmenování – Dahlia variabilis.

Pro Evropana má přídech líbezné exotiky, již zdaleka mu však není neznámá: pěstuje se v zahradách Velké Británie, na pobřeží Středozemního moře, v Nizozemí i v některých lokalitách Francie, Švýcarska a Německa. Vedle vlastního půvabu jí ke slávě dopomohly dvě skutečnosti: román „Dáma s kaméliemi“ a blízká příbuznost s čajovníkem.

Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, že si oplotíme zahradu s rodinným domkem. Naopak: středem pozornosti bychom se stali, kdybychom tak neučinili. Své „království“ ohraničujeme z důvodů ochranných i estetických. Ne vždy je však nutné budovat masivní plot či nákladnou zeď.

Je to k nevíře, ale po světě ještě stále chodí lidé, kteří si nedokážou představit, co může být krásného na zeleninové zahradě. Teprve když jim odpovíte tak, aby i nezasvěcení rozuměli, pokývají uznale hlavou. A jaké že je ono vzácné vysvětlení? Přece: nejkrásnější zahrada je ta, která se dá celá sníst.

Člověk často zaslechne klasický povzdech: „Už to není, co bývalo…“ Co naplat, alespoň v oblasti zahradnictví musíme dát škarohlídským slovům za pravdu – zlatá doba legendárních lovců rostlin je totiž nenávratně pryč. Kde jsou ty časy, kdy do všech tehdy známých tropických zemí vyrážely houfy romantiků, kteří za peníze bohatých mecenášů hledali nové rostlinné druhy? Pokud měli tihle mnohdy až nezdravě riskující dobrodruzi štěstí a nepodlehli četným cestovním nástrahám, vracely se jejich lodě obtíženy hromadami exotických hlíz, řízků, sazenic a semen.
A protože materiálu bylo víc než dost, zahradnické řemeslo mohlo začít vzkvétat a naplno se rozvíjet. Zahradníkům se tehdy věru dobře šlechtilo, selektovalo, množilo – a samozřejmě i prodávalo.

Každý stromek má své přednosti – i nevýhody. „Nejklasičtějším“ vánočním stromkem u nás je pravděpodobně smrk ztepilý. Jeho tmavozelené, štíhlé a tuhé jehličky, dlouhé až dva centimetry, přivádějí občas pořádkumilovné hospodyně při vysávání k zoufalství. Dalším druhem je smrk pichlavý (takzvaný stříbrný smrk), pocházející původně ze Severní Ameriky. V porovnání s předchozím druhem působí luxusním dojmem, proto bývá oblíbeným cílem pytláků.