Tyto černé půdy, objevené v některých dříve obývaných částech pralesů, jsou dodnes velmi úrodné. Říká se jim „terra preta“. O kousek dál, kde pradávní lidé půdu dřevěným uhlím nezúrodnili, žádná úrodnost prostě není. Pouze jíl. Půda v pralesích teplého klimatu je všeobecně mělká a neúrodná, veškeré živiny kolují ve vegetaci a povrchovém humusu. Proto tak rychle po vykácení pralesů vzniká poušť. K pěstování plodin se hodí jen tato černá místa, kde bylo záměrně zúrodňováno vším organickým i neorganickým, co měli kdysi k dispozici. Použili jakýkoliv kompost, házeli tam střepy z pálených nádob, a hlavně dřevěné uhlí.
Jsou to dodnes úrodné černozemě i do hloubky více než jeden metr. Když do této země i po tisíci letech bez jakéhokoliv dalšího hnojení zasadíte kukuřici, vyroste krásná velká. Když ji zasadíte do místa o kousek dál, nezúrodněného, vyroste z ní pouze miniaturní bonsaj.
Zkuste bez hnojení vysadit na naše dnešní české pole kukuřici!
Tajemství zvané terra preta můžete snadno v různých obměnách a kombinacích zavést i ke kořenům svých rostlinek. Názory na ideální složení originálního receptu se liší, ale já jsem citem, logikou a následně i pestrou praxí došel k závěru, že dřevěné uhlí a jakýkoliv kompost spolu v půdě fungují pro její zterrapretovatění dokonale.
Je samozřejmě mnoho přírodních přísad do půdy, jimiž můžete vylepšit její kvalitu. Dalo by se trochu s nadhledem říci, že přidáte-li do hlíny humus, uděláte z ní půdu. Přidáte-li do půdy mnoho dalších přísad, uděláte z toho substrát. Já nazývám substrátem to, co plním do do květináčů, a půdou stále to, co je v záhoncích a venku po celém pozemku, nehledě na to, kolik přísad tam dávám. Příroda také míchá své půdy z mnoha přísad, proto je tolik druhů půd.
Dobrý zahradník by měl umět vytvářet superúrodné půdy, různě poskládané pro nejrůznější účely. Jinou půdu chce zelí, jinou půdu chce levandule. O mnoha možnostech zúrodňování záhonů jsem již psal v minulých článcích. Nyní bych z těch všech možných přírodních přísad důkladně probral tu nejmagičtější a zdá se i nejméně pochopenou, a to dřevěné uhlí.
_636x422.jpg "Drcené dřevěné uhlí, které v tomto případě aplikuji přímo na povrch půdy, na plevel, který bude hned poté důkladně přemulčován slamnatým koňským hnojem. Vzniká snadno nový záhon.")
„Podobně jako lidské plíce je dřevo vystavěno z neuvěřitelně jemného buněčného systému s tenkými stěnami a buněčnými dutinami. Buněčné stěny samotné jsou zase protkány ještě mnohem jemnějším systémem pórů a trubiček. Výsledek tohoto jemného rozčlenění je tentýž jako u našich plic: dřevo má neuvěřitelně rozsáhlý ‚vnitřní povrch‘. Krychlový centimetr celulózy (to je procentuálně nejdůležitější stavební materiál dřevné hmoty) má nepředstavitelný ‚vnitřní povrch‘ zhruba šesti milionů čtverečních centimetrů. Kostka na ‚člověče, nezlob se‘ naplněná celulózou tedy podle toho obsahuje plochu, na níž by se dal umístit rodinný dům se zahradou (600 m2).“ (Citát z báječné knihy „… viděl jsem tě růst“ – Erwin Thoma, nakladatelství Paprsky.)
Dřevo, z něhož se staví domy nebo se použije v interiéru jako obložení a nábytek a které je ošetřeno jen přírodními oleji a vosky, tedy může dýchat. Proč by také ne, když má podobnou stavbu jako plíce. Funguje jako dokonalý filtr vzduchu a regulátor vlhkosti, po celou dobu své životnosti. Proto jsou masivní dřevostavby tak příjemné domy k bydlení. Tyto vlastnosti dřeva se promítají i do vlastností zuhelnatělého dřeva a trochu jinak, ale podobně pracují i v půdě!
Pokud dřevo úplně shoří, stane se popelem a v něm již tato struktura není. Dřevěné uhlí je ale úplně jiná záležitost. Není produktem shoření, nýbrž pyrolýzy. Za vysokých teplot a nepřístupu vzduchu dřevo zuhelnatí. Vyhoří pouze dřevoplyn, který z něj uniká, a původní struktura dřeva zůstává zachována. Dokonce by se dalo říci „archivována pro další generace“.
Dřevo ponechané napospas vlhkosti časem zetleje a rozpadne se. Dřevěné uhlí však může v přírodě ve vlhku existovat tisíce let a jeho struktura se úplně nerozloží. Můžeme ho tedy jako trvalou přísadu míchat do půdy záhonů, i do substrátů pro pěstování v nádobách. Tak fajn, a k čemu je nám to dobré?
Dřevěným uhlím, jeho neuvěřitelnou vnitřní strukturou, můžeme virtuálně nafouknout pěstitelský objem naší půdy. Když přimícháte do půdy kámen křemene o velikosti hrací kostky, jeho plocha v půdě se rovná jeho povrchové ploše, což je stále jen to, čeho se můžete dotknout na hrací kostce. Vnitřek této kostky je beznadějně zavřený a „nevyužitelný“. Štěrk v půdě je někdy fajn, ale jen zabere plochu. Stejně velké množství dřevěného uhlí vám ale v půdě místo toho vytvoří pěstitelskou plochu šesti milionů čtverečních centimetrů, díky svému poréznímu nitru. To je hodně velký rozdíl!
A nejen proto, že nasákává vodu, vylehčuje půdu a tvoří lepší strukturu. Ono také časem pomáhá s živinami. Samo žádné neposkytuje, ale umí je pomoci zprostředkovat…
Mohli byste namítnout, že kořeny rostlin tuto extra plochu využít nemohou, že póry v dřevěném uhlí jsou příliš malé. Ano, kořeny to opravdu málokdy využijí, ale o ty nám nejde. Nám jde o ty pracanty, kteří tyto kořeny živí, a o jejich ubytování. A to jsou mikroskopické půdní organismy!
Rostliny totiž většinou nejedí humus a rozkládající se organické zbytky hmoty přímo. Nemají na kořenech tlamičky, kterými by to spolkly. Rostlinám to předžvýkávají půdní organismy, od těch viditelných okem po ty neviditelné, opravdu mikroskopické. (Dokonce i žížala na ně spoléhá. V jejím trávicím traktu se to hemží bakteriemi, které dělají to trávení. Jako v našich střevech.) To co tedy živí všechny naše rostliny, jsou ve skutečnosti mikrohovínka půdních mikroorganismů, rozpuštěná ve vodě. Věděli jste to? Nemají splachovací záchody, ale déšť nebo zálivka je rozpustí a zprostředkuje kořínkům jako lahodný koktejl. Také jejich mrtvá tělíčka… no, prozatím tyto detaily stačí.
A teď jsme konečně u toho. Představte si, když pěstujete rostlinu na určité ploše, že i její kořeny zabírají pod povrchem půdy určitý objem. Čím větší a zdravější kořeny rostlina má, tím více živin i vláhy může jimi do sebe přivést. A kolik živin najde? Tolik, kolik jich předtrávily a vyloučily přítomné půdní organismy.
Nebudeme se bavit v mých článcích o umělých hnojivech, která sice také mohou zdárně živit rostliny, ale půdnímu životu i kvalitě půdy škodí, a dlouhodobě tudíž nejsou k našemu prospěchu. Každá rostlina se tedy snaží obsáhnout co nejvíce živin, ale má limit svého kořenového systému, daný jejími genetickými možnostmi růstu, a mnohdy i našimi možnostmi pěstitelskými.
V květináčích je to nejmarkantnější příklad. Rostliny, jejichž kořeny by byly dlouhé několik metrů, se musí vejít do velmi malého prostoru. Můžeme tedy neustále přidávat nějaká přírodní hnojiva do zálivky, klást na povrch hnůj, mulč a dělat mnoho jiných aktivit, ale schopnost půdy ubytovat půdní organismy je limitovaná složením půdy a množstvím humusu. Humus je úžasný, ale stále mizí, a nemá trvale takovou vnitřní plochu jako dřevěné uhlí. Přidáme-li dřevěné uhlí, velmi dramaticky zvýšíme ubytovací kapacitu půdy a tím výživu kořínků rostlin. Trvale udržitelněji pěstujeme rostliny, a usnadňujeme si mnoho naší budoucí práce, kterou předáváme těm povolanějším, pod povrchem půdy. Ať pro nás pracují ti, kteří jsou k tomu stvoření.
Představte si to, jako kdybyste chtěli rozjet velkou továrnu. Potřebovali byste mnoho lidí, ale oni by v okolí mohli být ubytovaní jen porůznu v malých domcích, stanech a penzionech. Továrna by fungovala, ale pořád by zápasila s hranicí ubytovacích limitů. A tak byste přidali do okolí továrny několik tisíc paneláků a dali zaměstnancům levný nájem. A šup, už by bylo pracovníčky kde ubytovat a lákalo by to další…
No, není to až tak krásná představa, ve světě lidí se to už stalo a hyzdí to naše města, o úrovni bydlení nemluvě, a ani ty výměšky pracovníků se jaksi nevyužívají. Ale jedná-li se o mikroskopický svět a dřevěné uhlí zamíchané v půdě, je to velmi příjemný příběh. Organismy se množí, nájemné splácejí svým trusem, půda získává tu nejvyšší kvalitu a každý kousek humusu je využit tím nejefektivnějším způsobem. Rostliny jsou zdravé a bujné, jejich kořenový systém má vše na dosah.
Samotné dřevěné uhlí není hnojivem. Je to jen porézní inertní struktura. Oživí ho až „živá“ voda, která ho prosákne, a noví nájemníci. Doporučuji po zamíchání do půdy zalít to celé ředěnou jíchou z kopřiv nebo kostivalu nebo jakéhokoliv plevele (14denní výluh, smrdí…) nebo močí naředěnou vodou. Pokud sami uhlí nezaktivujete, půda to udělá postupně za vás, jde jen o rychlost a efektivitu, jakou očekáváte.
Do půdy ho dávkuji v libovolném poměru, v květináčích může tvořit i třetinu objemu, do záhonů házím nejméně lopatu na metr čtvereční a rozhrabu na povrchu. Při nové výrobě záhonu promíchám do celého objemu mnohem víc. Nelze předávkovat. Zajistí zvýšenou úrodnost na několik dalších tisíciletí, takže nemusíte nikdy přidávat víc do stejného místa (ale můžete). Můžete ho přidávat i do kompostu, s nímž se pak dostane k rostlinám, už krásně oživené.
Dřevěné uhlí můžete i jíst a dávat ho jako lék zvířatům, při otravách nebo zažívacích potížích. Svou strukturou nasákne do sebe vše škodlivé a odvede to z těla ven. Nahradí mnoho chemických léků. Jedna vrchovatá čajová lžička drceného uhlí má, jak jsme si už řekli, přibližně těch 600 m2 povrchové plochy, takže v žaludku a střevech budete mít opravdu „více prostoru“ na vyléčení.
Kde dřevěné uhlí sehnat?
Kdysi po lesích byli uhlíři, možná jednoho znáte z pohádky O pyšné princezně. Dnes už se nepoužívají milíře, ale efektivnější retortní pece. Pálenice, tedy místa, kde se pálí dřevěné uhlí, jsou u nás vzácností. Osobně doporučuji svůj nejlepší zdroj, paní Hejdukovou a její stránky www.lamiaceae.cz.
Dřevěné uhlí na grilování se prodává ve větších kusech, to, které se používá do půdy, je drcené na jemno. Míchám do půdy rád i střední velikost, která je určena na povrchové mulčování. Musím zde varovat před nákupem od nadnárodních obchodních řetězců – za prvé je jejich uhlí lisováno do úhledných malých briket s nějakým pojivem a za druhé se k nám dováží přes půlku světa z neobnovitelně zničených pralesů. Většina dřevěného supermarketového grilovacího uhlí pocházela z Indonésie. Toto by žádný rozumný člověk nikdy podporovat nechtěl. Proto fandím každé místní pálenici a zároveň trvale udržitelnému přístupu k lesnictví. Pro dřevěné uhlí netřeba tlustých a rovných kmenů, v Anglii se na jeho výrobu znovu zavádí přírodě přátelská forma lesnictví – kopicování, výmladkové hospodaření. O tom třeba někdy příště, nebo se na to podívejte do mé knihy o ekozahradách.
Více informací najdete na webu Ekozahrady.com.
WAFE v roce 2017 přichází na trh s rekuperační jednotkou, která umožňuje snadnou vzdálenou správu v prostředí zvaném moje.wafe.cz (viz obr.).
Budete potřebovat:
-rostislav-zapletal-2015.jpg)
.jpg)
„Způsob zacházení s použitou vodou přímo ovlivňuje i kvalitu a množství pitné vody,“ uvádí v publikaci o využití vody v domě prof. Jan Šálek, „a to tím víc, čím je vody k dispozici méně nebo je jí přímo nedostatek. Proto se v poslední době stále více prosazuje komplexní pohled na hospodaření s vodou v obytných budovách – tzv. ekologická sanitace.“ Co to tedy ta šedá voda je, odkud se bere, jak s ní lze zacházet a jak jí využít?
