|
|
Zahrada, o jejímž osudu si budeme dnes povídat, je hotová právě tři roky. Letos od jara jako by se probrala z velkého váhání a konečně ukazuje, co umí. Proč tomu nebylo už dříve? Hlavním problémem se zde stala nedostatečná příprava půdy.
Mazavá plastelína místo zeminy Když se staví dům, nebývá jeho okolí právě nejvhodnější pro založení zahrady. Přípravu pozemku pro sázení si organizoval majitel sám, plochu vyklidil a nechal na ni navést několik náklaďáků ornice ze skrývky. Zemina se zdála být v nejlepším pořádku, ale jak se zanedlouho ukázalo, spolu s dalšími faktory se z ní brzy stala mazlavá plastelína, ve které nechtělo nic růst.
Profesionální firma, která později během dvou dnů a za mnoho tisíc korun zahradu podle projektu vysázela, si také s přípravou hlavu nelámala. Ne příliš motivovaní zaměstnanci nacpali rostliny bez milosti do malých jamek s tím, že už si musí nějak poradit sami. Podle toho to pak zpočátku i vypadalo: živořící a málo kvetoucí jedinci žalovali a my jsme si lámali hlavu, jak celou situaci vylepšit. V nejožehavějších místech jsme pak museli přistoupit i k radikálním řešením zahrnujícím výměnu zeminy a její hluboké prokypření s organickým substrátem a hnojivem. Na ostatních záhonech jsme snížili příliš vysokou vrstvu mulče z drcené borky na optimálních 5 cm a pravidelně přihnojovali a zalévali. Zbytek si už zařídila příroda sama především tím, že do zmrtvělé půdy opět nastěhovala život v podobě užitečných mikroorganismů, žížal a podobně. A výsledky se pomalu dostavovaly, rostliny přestaly zasychat a pustily se do bujného růstu.
Těsný kontakt s vodou Dům je poměrně velký a otočený tak, že na parcele o velikosti přes 800 m2 zabírá hodně místa. Zahrada za domem proto nemá velkou hloubku, což jsem se v projektu snažil různými způsoby vyřešit. Cílem architektonického ztvárnění bylo dosažení maximální jednoty domu a zahrady. Proto jsem použil délky, úhly a směry z určitých částí domu i v zahradě, konkrétně při řešení opěrné zídky, vedení cest, tvarování terasy i jezírka. Hlavním tvarem se tedy staly části osmiúhelníku a obdélníku, které se na domě vyskytují. Tyto ryze geometrické linie nacházejí svou protiváhu ve tvarosloví záhonů a okrajů trávníku po obvodu zahrady, jež jsou naopak v měkkých vlnovkách. Hlavní plochu tvoří kvalitní trávník, který propůjčuje zahradě pocit velkého a také volného prostoru. Originální řešení představuje okrasné jezírko v těsné blízkosti domu a terasy. Umístil jsem ho zde proto, aby kontakt s vodou byl co nejintenzivnější. Fascinující život v jezírku i kolem něho tak můžeme pozorovat z terasy i domu. Praxe jednoznačně ukazuje, že takové řešení je zcela ideální. Někomu by snad voda vedle základů naháněla hrůzu, ale při kvalitních materiálech a profesionálním provedení se není čeho obávat. Konstrukce jezírka je ušitá přesně na míru. I přes malou plochu jsme dosáhli hloubku přes jeden metr, což zajišťuje velmi dobré přezimování ryb, a navíc silně omezuje přehřívání vody v létě.
Konec útěků do přírody Jiným velkým dílem v zahradě je opěrná zídka a přilehlá malá fontána na mlýnském kameni. Do dnešních dnů mi majitel neprozradil, kolik ho tento můj nápad stál, ale jen několik týdnů trvalo, než dva zruční řemeslníci vystavěli z úlomků pískovce přední část zídky… Zahradní fontána má v podzemí rezervoár s čerpadlem, aby voda obíhala v uzavřeném okruhu. Skladba rostlin na záhonech je velmi pestrá a orientuje se především na kvetoucí keře, růže a trvalky. Své místo tu našly i menší stromky, jako jsou sakury a okrasná jabloň, ve kterých si mohou ptáci stavět hnízda. Příspěvkem k ekologii je i výsadba domácích keřů jako je dřín a podobně. Stálezelené jehličiny jsou zastoupeny jen v případech, kde bývají vzhledem ke svým vlastnostem nepostradatelné, tedy ve funkci optického odclonění pozemku. Rovněž v zimě je jejich zeleň příjemná na pohled v jinak posmutnělé zahradě. Majitelé žili předtím, než si postavili tento zajímavý dům, v paneláku, a každý týden utíkali na chalupu v horách. Vlastní zahrada je hodně změnila. Zjistili, že už nemají před čím a kam utíkat.
Než založíte zahradu – Zemina (ornice), která se odbagruje a deponuje z ploch polí, na nichž se léta zemědělsky hospodařilo, nebývá zpravidla příliš kvalitní. Mezi největší problémy patří nedostatek humusu, velká zásoba semen plevelů, jednostranné přehnojení určitým prvkem a nedostatek jiných, zbytky herbicidů a jiných chemických přípravků, nízká nebo žádná biologická činnost mikroorganismů. – Již při výběru pozemku věnujte velkou pozornost kvalitě a vlastnostem půdy. Na svazích bývá někdy mnoho kamení již v horních vrstvách, půdy jsou pak často těžké a mazlavé, tvrdnou jako beton. Je velmi pracné a nákladné takový materiál přeměnit v zahradní zeminu.
text: Jiří Prouza foto: autor |
Blog
Dům s šikmou střechou
|
|
Mezi základními požadavky čtyřčlenné rodiny byla prostornost: přáli si tři ložnice, dvě pracovny a také tělocvičnu. Zbytek už byla věc architektů. Ti se museli vypořádat s předpisem na šikmou střechu, který vydal místní odbor architektury. Zkoušeli to usmlouvat alespoň na nepravidelný tvar, ale ani tato možnost se nesetkala s kladnou odezvou. Jelikož však zadavatel neměl proti předpisu námitky, architekti se dané situaci podřídili.
Svět z nahledu Hlavní obytný prostor jakoby proplouvá komunikací vodorovně i horizontálně a plynule pokračuje čtyřmi vchody ven do zahrady. Osa komunikace sahá až do střechy, kde jsou umístěny dva vikýře, které po celý den přinášejí do bytu světlo. Jeden z nich dokonce nabízí nečekaně příjemný výhled do okolí. A aby se u toho „kochání krajinou“ nemuselo jen tak postávat, byly k okénku přistaveny židličky a stůl. Podesta, na níž bylo posezení umístěno, je vyplněna tahokovem, skrze který je možné pozorovat dění v celém obytném prostoru. Tato část, těsně pod střechou, dává pocit, že máte všechno pod kontrolou a díváte se na svět z nadhledu.
Vrstvy prostoru Do výšky dvanácti metrů vynáší obytný prostor ocelová konstrukce. Namísto jejího maskování se architekti rozhodli zviditelnit ji. Nechali ji natřít oranžovou barvou a dodali tak prostoru zajímavý prvek oživení a rozjasnění. Stejným odstínem jsou natřeny i zárubně dveří, zábradlí a konstrukce schodiště. Rámy i křídla oken v odstínu „třešeň“ barevnost domu elegantně doplňují. Prostor domu je rozvrstven jakoby do čtyř pater. Ve sníženém přízemí poutají sebestředně pozornost designérské kousky Svatopluka Sládečka – nejvíce však zaujme bar. Ten je vymyšlený tak, aby se u něj muselo stát, žádné židličky nejsou povoleny. Zajímavý dojem vytváří souhra tvarů horní desky z bukového masivu se stejně silnými zděnými podnožemi.
Bohaté zázemí Hlavním vchodem se zázemím úložných prostorů a šaten se vstupuje do prvního patra. V následujícím mezipodlaží jsou umístěny pracovny a v poschodí výš se nachází tělocvična, která vyniká pozoruhodně řešenými dveřmi. Jedna jejich část je z mléčného skla a druhá z průsvitného. Překrytím pak vzniká zajímavý rastr. Okna do světa Zděný dům s obklady fasády z probarveného betonu má ještě jednu zajímavou maličkost, která dodává stavbě neokázalý rytmus: okna s aktivními křídly se poznají podle toho, zda jsou členitá – jednoduchá jsou neaktivní. Dům s šikmou střechou na vás dýchne dojmem tradičního způsobu práce Japonců, jaký se používal v osmdesátých letech. Vévodí mu jednoduchost a robustnost.
Kontakty: New work, Na Požáře 2829, Zlín, tel.: 677 435 271; 3V+H, stavební firma, Prakšická 281, Uherský Brod, tel.: 633 632 419
text: Sylva Pavlínková foto: Libor Stavjaník |
Studny měsíc poté
|
|
Domovní studna není nic jiného než vodojem, zapuštěný do zvodnělé horniny. Když si z ní načerpáme kbelík vody, pokle-sne hladina, a to donutí okolní podzemní vodu, aby dotekla dnem a vtokovými otvory ve stěně. Pokud je studna provedená podle platné normy, jsou to jediné cesty, kudy se do ní může dostat, protože kryt musí zabraňovat vnikání dešťové vody a nečistot. Poti průniku povrchové vody je studna chráněna i jílovým těsněním mezi stěnou výkopu a skružemi do hloubky nejméně 2,5 m. V zaplavovém území musí toto těsnění sahat do hloubky nejméně 3 m, plášť studny musí být vyzděn nejméně 30 cm nad hladinu stoleté vody a její nejbližší okolí musí být zvýšeno kuželem zeminy.
Na stoletou vodu normy neplatí Nebývá žádnou tragédií, když do studny pronikne po náhodném přívalovém dešti znečištěná povrchová voda. Po vydezinfikování jejích stěn je zase všechno v pořádku. Bohužel neplatí pro celoplošné stoleté záplavy. Málokdo si uvědomuje, že při nich tatáž destrukce, kterou vidíme na povrchu, probíhá i pode dnem řeky. Každá veliká záplava v řečišti rozviřuje a promíchává náplav až k podloží, plní mezery ve štěrkopísku povodňovou vodou a tlačí ji do boků do údolní nivy. Místy proud řeky odnáší ochranný kryt povodňové hlíny, podemílá sloupy a stavby, vymílá prohlubně i celá nová koryta a jimi proniká voda z řeky do náplavu i shora. V takovém případě může čištění zbavit studny jenom nejhoršího bláta a kalu, protože ještě dlouho po katastrofě do nich může přitékat z okolí jenom kontaminovaná povodňová voda.
Čištění se nemá uspěchat Nejdůležitější je čištění příliš neuspěchat a počkat, až hladina ve studních opadne, protože když je za stěnou studny hladina podzemní vody ještě příliš vysoko, může při předčasném čerpání rozdíl tlaků přetlačit váhu zeminy, dostat ji do vznosu, vyplavit z ní drobné části a vytvořit dutiny, do kterých se studna zhroutí.
Do takové studny je nebezpečné vstoupit, bylo by ji možné opravit jenom za nákladného odvodnění a často nezbude nic jiného nežli ji zasypat čistě vypraným štěrkem a vyhloubit co nejdále od ní studnu novou. Podobně se chovají i zaplavené sklepy, jenže v jejich případě může netrpělivost při čerpání ohrozit celý dům.
Nespoléhejte na čisticí schopnosti zeminy! Jak dlouho bude trvat, než bude voda ve studnách znovu použitelná, záleží na tom, čím vším řeka po cestě protekla. Tvrdí se, že k přirozenému odumírání bakterií a mikroorganismů dochází v horninovém prostředí zhruba za padesát dní. Pokud proto řeka nepotkala cestou žádné chemičky, jenom mršiny a tyfové bakterie, je šance, že se zhruba po dvou měsících podzemní voda v horninovém prostředí sama nějak přečistí. Spoléhat na to ale nelze, protože samočisticí schopnost zeminy závisí na mnoha faktorech a může být snížena, či dokonce zničena chemickým znečištěním anebo trvalým přetěžováním.
Ne každý rozbor vody je bezpečný O používání studny je proto třeba rozhodnout až na základě výsledků rozborů vzorků vody. Z obavy, aby je laboratoře příliš nezdražily, ohlásila televize dobře míněné, ale zavádějící „důležité upozornění“, že cena rozborů vody je 300 až 400 Kč. Chtěl bych upozornit majitele studní v zaplavených oblastech kolem Labe a Vltavy, že tak levný rozbor není k ničemu. U všech firem, které mají atest ASLAB o správné funkci laboratoře, stojí rozbory vody už několik let zhruba stejně a jejich ceny jsou odstupňovány podle analýz, jež je při nich třeba provést.
Jak odhalit těžké kovy? Rozbor za 400 Kč zjišťuje jen několik málo ukazatelů, takže ho lze použít jenom v pohodových podmínkách k pravidelné kontrole, jestli se s vaší osvědčenou domovní studnou náhodou něco neděje. Hygienické stanice vám sice vydají na jeho základě potvrzení, že „ve zjišťovaných ukazatelích vyhovuje voda požadavkům na pitnou vodu“, ale to je velmi alibistická formulace, protože tento rozbor vůbec nezjišťuje ukazatele, které se týkají těžkých kovů, jedovatých látek a organických chemických sloučenin. Nelze z něho poznat, jestli se tou vodou neotrávíte, a právě to by měl člověk o své studni, kterou povodeň zaplavila pár kilometrů pod chemičkou, s určitostí vědět.
Jen soubor analýz je pravdivý! K získání této informace je potřeba provést soubor analýz, který vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 376/2000 Sb. označuje jako „základní rozbor (II)“ a který stojí asi 4 000 až 5 000 Kč. Opakované provádění takového rozboru by bylo pro jednotlivce postiženého povodní skutečně velmi nákladné, ale ve skutečnosti není účelné ho provádět pro každou studnu zvlášť. Ve většině případů berou všechny studny v obci podzemní vodu z téhož zvodnělého prostředí a obec si může objednat hydrogeologa, jenž vytipuje studny k odběru vzorků vody pro základní rozbor tak, aby získal přehled o druhu kontaminace a o jejím plošném rozložení. Potom je možné celoplošně sledovat pouze ty látky, jejichž koncentrace byla významně překročena a občas kontrolně provést u některé z vybraných studní celý základní rozbor.
Když kontaminace neklesá Účast hydrogeologa bude stejně nezbytná, jestliže se ukáže, že kontaminace podzemní vody dostatečně rychle neustupuje a že je třeba situaci nějak řešit. Někdy to bude možné pomocí speciálně utěsněných vrtů vyhloubených hluboko do skalního podloží a v jiných případech nezbude nic jiného než vodu dovážet tak dlouho, dokud nebude možné dům anebo celou vesnici napojit na vodovod.
Rozhodně nelze dovolit, aby se pod záminkou rychlé nápravy začaly živelně hloubit vrty přes kontaminovanou mělkou podzemní vodu, protože bez zvláštních opatření by mohly zavléct znečištění i do dosud zdravé horniny. Náprava znečištění podzemního prostředí záplavou bude v některých případech možná jen dlouhodobým čerpáním podzemní vody přes speciální filtry a jejím opětovným vracením do země v nepřetržitém uzavřeném koloběhu. Dnes se tak provádějí sanace starých průmyslových úniků, na něž Fond národního majetku každoročně vynakládá miliardy. Je to zcela mimo možnost jednotlivce a v každém takovém případě je třeba pečlivě zvážit, jestli se to vůbec vyplatí.
Kam pro podložené informace Obce postižené záplavou by se měly obracet na firmu Vodní zdroje, a. s., která bývala garantem kvality zdrojů podzemních vod v Československu. Tato společnost má odborníky, laboratoře i veškerou techniku potřebnou pro čištění a opravy vodárenských a obecních studní a nyní zřídila ve svém středisku hlavní výroby v Tuchlovicích i koordinační centrum pro čištění domovních studní drobnými studnařskými firmami, jichž po republice není mnoho. Má telefon 0312 / 658 093 a funguje v něm služba i přes sobotu a neděli. Pokud byste toto číslo ztratili, můžete ho znovu najít na dobře zapamatovatelných internetových stránkách www.studny.info anebo www.geolog.cz. Tyto specializované internetové servery podávají užitečné informace určené pro zájemce o studny, tepelná čerpadla anebo o geologický průzkum, včetně dotčených zákonných předpisů, obvyklých cen prací a přehledů firem, které jsou oprávněny je provádět. Můžete se tam dozvědět i různé zajímavosti z geologie, a to i o tak kontroverzních tématech, jakými jsou proutkaři nebo patogenní zóny.
Než odeberete vzorek vody ze zaplavené studny S čištěním studny je lépe vyčkat až do doby, kdy voda v okolí opadne a půda začne prosychat. Teprve pak je vhodné studni odkrýt. Stěny se začínají čistit odshora, nejlépe kartáčem připevněným na tyči. K tomuto úkonu není potřeba používat pitnou vodu. Podle výšky vody ve studni začněte s postupným odčerpáváním nebo odebíráním vody a snižováním její hladiny. Odčerpanou vodou naplňte kbelíky nebo sudy na dešťovou vodu a později ji použijte na přípravu dezinfekčního roztoku.
Jak postupovat: 1. Studnu začít čistit po ustálení hladiny podzemních vod. 2. Vždy dodržovat zásady bezpečnosti a hygieny práce. Před vstupem do studny svíčkou, případně detektorem vyloučit přítomnost jedovatých plynů! Při práci používat ochranné pomůcky – rukavice. 3. Nejdříve mechanicky vyčistit bezprostřední okolí studny i vnější stěny a vše opláchnout čistou vodou, event. opravit vnější kryt studny. 4. Následně vyčerpat celý objem studny. Odstranit naplavené nečistoty a kal z vnitřku studny. Vyčerpávanou vodu a kal odvádět dostatečně daleko od vlastní i jakékoliv jiné studny po sklonu terénu, aby se zabránilo druhotnému znečištění. 5. Omýt vnitřní stěny studny a čerpací zařízení s použitím koncentrovanějšího roztoku dezinfekčního přípravku. Například 5% Savo. Vše znovu opláchnout čistou vodou a vyčerpat. 6. Nechat studnu naplnit vodou a v případě, že je voda kalná, pokračovat ve vypouštění až do vymizení zákalu. 7. Studnu dezinfikovat přidáním prostředku pro dezinfekci pitné vody (podle návodu k použití). Např. Savo – při první dezinfekci až tři polévkové lžíce na 1 000 litrů vody. 1 m hloubky vody představuje při průměru studně: 0,8 m – 500 litrů, 1,0 m – 785 l, 1,2 m – 1131 l. Přípravek musí působit 24 až 48 hodin. 8. Odčerpáním několika litrů vody dále vydezinfikovat potrubí a potřebné rozvody a studnu zakrýt deskou. 9. Účinnost asanace je nutné ověřit laboratorními testy nejdříve po 14 dnech.
Z přípravků schválených pro úpravu pitné a užitkové vody přicházejí v úvahu např.: AQUA STERIL, CARELA, PRESEPT, PHAR – X – AQUA, SAGEN, SAVO, SANOSIL, SBF, CL 65 T.
text: Petr Čížek foto: ISIFA, Corbis Sygma |
Mimolimit oživuje prostory
|
|
MIMOLIMITexistuje oficiálně od roku 1999. Název vymyslela architektka Bára Škorpilová se svými kamarády na dovolené ve francouzských Alpách. Název má evokovat to, co je za hranicemi limitů a je to netradiční a nadčasové. Studio dnes navrhuje rezidenční bydlení, interiéry restaurací a hotelů, drobné doplňky a šperky, ale pracují i na projektech vil či kanceláří. Společnost zastupují architekti a designéři (deset spolupracovníků), kteří chtějí mít svůj autorský podíl a realizovat zajímavé projekty. Reprezentují ji jména – Bára Škorpilová, Jan Nedvěd, Miloš Beran, Blanka Pöschlová, Viktor Sunek a další externí architekti. Jejich práce najdeme v tuzemských i zahraničních publikacích věnovaných designu. Mimolimit v současné době pracuje na obytném areálu na pražském Strahově.
Bára Škorpilová — zakladatelka volného sdružení Mimolimit
Báro, proč jste založila studio? Mohla jste se vydat na sólovou dráhu a měla byste to možná snazší.Já jsem sice začala samostatně pracovat v roce 1996 na malých modelech šperků, ale domnívám se, že když člověk chce dělat architekturu, není to otázka jedince, ale je to práce většího týmu. Když jsme s kolegou Janem Nedvědem studio Mimolimit zakládali, přesně jsme věděli, co chceme — hledat nové cesty, materiály, překračovat nudné šedivé prvky v architektuře a designu. Rádi kombinujeme různé nesourodé materiály a snažíme se je přivést na hranice jejich vlastností. Co když se silní jedinci vyčlení a založí si své společnosti, budete začínat s novými tvůrci z uměleckých škol či s mladými architekty znovu? U nás bylo několik kvalitních autorů, kteří pracují dnes už samostatně. Mimolimit je organizmus, který absorbuje velké zakázky, a k tomu je potřeba nových nápadů i tváří. Ateliér je dnes plný silných osobností a já se vůbec nebráním konkurenci ve vlastním týmu. Volila bych stejnou cestu. Co je nutné k tomu, aby tým šlapal jako hodinky?Především disciplína. Já mám jasnou koncepci, jak a co má být, což vyžaduje maximální přípravu. Velkým uměním je hlídat čas a rozdat práci správným lidem. Platí rovnítko architekt = maximalista, puntičkář?Byla by to ideální představa, která by se mi moc líbila. Já a kolegové z Mimolimitu oceníme, když se detaily dotáhnou do maximální podoby. Naší vizí je neoddělovat architekturu od designu. Architekt by měl dokázat i to, že umí méně hezkou věc zabalit do krásného designu. Jakými prostředky měníte atmosféru prostoru?Prostor se podle mého názoru definuje stěnami a stropem. Výšku stropu můžete modelovat, využít podhledy, ale stěny jsou pevné. Důležitou roli hraje světlo. Můžete si vybrat šedivé barvy a studené materiály, ale světlem docílíte zázraky. Můžete uvést některé studené materiály?Já se toho dělení na teplé a studené materiály bojím, a proto mám jednoduchou odpověď — žádné neexistují, pokud se použijí ve vhodné kombinaci. Pro klienty to jsou kovy, kameny a sklo. Vždy hledáme optimální řešení pro interiér, pro prostor. Umění je vyvažovat poměr studených a teplých materiálů. Pro interiéry a restaurace volíme určitě výraznější, teplejší i romantičtější materiály a barvy než pro rezidenční bydlení. U těch prvních se počítá se životností do pěti let, ale v bytě by to člověka nemělo tak rychle omrzet. Jak si dělíte práci? Nahlédněme do kuchyně architekta. Připravuji koncepty a volím jednoduché cesty — odhaduji, komu jaký typ interiéru vyhovuje, co tomu projektu může přidat. Práci na projektu si musíme ohlídat všichni. Na interié- ru restaurace nebo kavárny pracují čtyři architekti a na bytu jeden či dva, vždy však záleží na velikosti.
Blanka Pöschlová — architektka Mimolimitu
Pro týmovou práci jsou podstatné i povahové vlastnosti. Co si o tom myslíte? Souhlasím. Je důležité, aby si kolegové vyhovovali i lidsky. Je pravda, že v ateliéru je více lidí, kteří touží jít svou cestou, nikdo jim však nebrání. Myslím, že je dobré, když kolegové jsou schopni spolu jít slavit narozeniny, mají smysl pro humor, společné zájmy. Povaha každého z nás se podepisuje i pod konkrétní práci. Co je pro architekta nejtěžší?Architekt se neustále učí a má na výběr několik cest, jak prostor a vše, co s ním souvisí, vyřeší. Nápad na papíře se totiž nemusí vždy shodovat s realitou. Práce architekta-designéra je vidět na první pohled, za ni se neschováte. Věci by měly nejen dobře vypadat, ale je důležité, aby také dobře sloužily. Na čem pracujete?Dokončili jsme Malostranskou kavárnu a musím říct, že mě ta práce velmi bavila. Návrh takového interiéru je mnohem volnější než například u kanceláří nebo bytu. Podstatné je, že každý absorbuje nápady druhých. Vstřícnost a přátelství se prolínají do práce.
Honza Nedvěd – spoluzakladatel Mimolimitu Daří se vám kočírovat bláznivé nápady klientů?Komunikační problémy se naskytnou vždy, ale my je zvládáme, řešíme. Klient má představu více o funkčnosti než o vzhledu. Od Mimolimitu nemohou očekávat interiér historizující v pravém smyslu slova, to není naše parketa. Ideální je situace, když klient je připraven komentovat svou představu o funkčnosti a my k tomu doplníme tvář. Volná ruka v řešení, v prezentaci je ideální stav. Ateliér si práci dělí, ale projekty si sledujeme a konzultujeme navzájem. V návrzích používáme netradiční kombinace materiálů jak v jedné ploše, například na podlahách, tak v rámci prostoru. Záleží, jaký dojem chceme vyvolat. Vizuální vzhled je důležitá stránka, může být monumentální nebo intimnější. Na podlaze můžete kombinovat dřevo s kamenem nebo teracem. Je to litý umělý kámen, známý už z 19. století (jemné kamínky v cementu), k němu se hodí přírodní linolea, pískovcové substráty a sklo. Kombinace materiálů pomáhá modelovat interiér, tím je pak zajímavý, zvláštní.
K jaké profesi byste přirovnal profesi architekta?Každá profese obnáší své. Architekti studují stejně dlouho jako lékaři. Možná by měli být do výuky architektů zahrnuty ještě kurzy psychologie.
text: Lenka Kopecká foto: archiv |
O srubu, zapadajícím slunci, klobáse a slivovici
|
|
Valašsko se mění, má i svého krále, chaloupky se staly většinou rekreačními chalupami, větší stavení a statky zas penziony. Klobásky se udí všude, chleba k nim pečou v malých pekárnách, bez kalíšku slivovice nelze začít dobrý den.
Pokud jde o nové domy, najdeme zde naštěstí ještě stavby ctící kraj a jeho přírodní bohatství. A věřte, srubová stavení nemusíme dovážet z Finska, patří k naší historii a stavět je umíme. Jeden takový srubový dům jsme navštívili. Stojí ve valašské stráni nad vesnicí, jako by tam byl odjakživa. Však také majitel a stavební inženýr v jedné osobě procestoval společně s brněnským architektem Petrem Hrůšou kraj křížem krážem, aby si definovali typické prvky místních stavení. My jsme srub v jednom šťavnatě zeleném kopci objevili v letní podvečer, kdy si s ním hrály poslední paprsky zapadajícího slunce. Neodolali jsme a v té stmívající atmosféře jsme si ho vyfotili. Udělali jsme dobře, ráno lilo a déšť neskončil do večera (a pak další tři dny). Noc jsme pak strávili s našimi hostiteli, s klobásami a slivovicí, abychom si vyslechli příběh, jak a proč se na Valašsku staví srub. Práce s lesními velikányPo mnoho let měl náš hostitel v této vesnici detašované pracoviště. Místo si společně s manželkou a dcerami zamilovali natolik, že si zde chtěli postavit dům, ve kterém by se dalo příjemně žít po celý rok. Náš stavební inženýr má rád dřevo, a tak si postupně vybíral v lese smrky, z nichž měl být dům postaven. Museli to být velikáni, protože část kmenu vhodná na stavbu měla mít nejméně délku 12 m a v tenkém místě u špičky byla potřebná tloušťka nejméně 40 x 40 cm. Vnitřní půdorys domu má totiž 10 x 10 m a jednotlivé trámy srubové konstrukce mají rozměry 40 x 40 cm. Vybrané stromy se pokácely a čekalo se na jejich vysušení. Pro stavbu se využilo všechno, co zbylo po zhotovení trámů. Z ořezu vznikly podlahy a obklady stěn. Celkem bylo třeba 90 m3 dřeva. Zatímco dřevo vybraných smrků zrálo, začala stavba domu budováním mohutného komína o průměru 180 cm pro velký krb a krbová kamna. Kolem něj obíhá také schodiště do patra. Komín tvoří výraznou dominantu domu v interiéru i při pohledu zvenčí. Jak se zajistilo, aby byl tak masivní komín rovný? Do vykopané jámy se zabetonovala skleněná láhev od mléka, do ní se zavěsila olovnice. A pak už se stavělo tak, aby olovnice do skla neťukla. Sklep je gruntDům má úsporný sevřený čtvercový formát chránící ho i před studenými valašskými větry. Jehlanová (stanová) střecha pokrytá eternitem a useknutá ve vrcholu je prolomena čtyřmi trojúhelníkovými vikýři. Zdaleka je vidět impozantní komín obložený kamenem. Tím, že dům leží v kopci, dá se z druhého nadzemního podlaží vystoupit francouzskými dveřmi na kamennou terasu v úrovni terénu.
Část sklepa je zakutána do svahu, část je v úrovni svažitého terénu. Dobrý sklep je gruntem každého pořádného venkovského domu. Náš dům má sklep, o jakém by se městskému člověku mohlo jen zdát. Část ve svahu má udusanou hliněnou podlahu s kamennými zdmi ručně obloženými místními kameníky. Následují sklípky na ovoce, zeleninu, kvašené zelí, víno, pivo, slivovici i marmeládu. Bez kotelny by se zde asi žít nedalo a nechybí samozřejmě ani sauna. Dnes se dům v době chladu temperuje plynovým kotlem (původně zde bylo elektrické ústřední vytápění). Stačí však zatopit v mohutném krbu a v dánských krbových kamnech Mors/o a do dvou hodin je ve srubu teplota 22 °C. Světlo ze všech stranV přízemí srubu, které je z velké části otevřeno do patra s galerií, je vstupní hala s navazující koupelnou, kuchyní, jídelním koutem a velkým prostorem soustředěným kolem krbu. Za kuchyní se skrývá malá pracovna. Původně měla navazovat na kuchyň spíž, paní domu si však vymohla, aby místo ní měla vedle kuchyně malou lodžii, odkud je krásný výhled na protější stráň s kostelem a dole ležící vesnice.
V patře, do kterého se vstupuje po schodišti točícím se kolem krbu, je galerie, z níž se vchází do dvou ložnic dcer, do ložnice rodičů a na druhé WC. Světlo vnášejí do domu čtyři velké vikýře, které společně s přiznanou trámovou konstrukcí vytvářejí předivo horizontálních i vertikálních linií, světelných svazků a stínů. Okna místo obrazů Při pohledu na snímky si pozorný čtenář jistě všimne toho, že široká okna domu jsou různě členěná a v rozdílné výšce. Jakmile vstoupíte do domu, pochopíte, proč tomu tak je. Poloha a výška oken totiž vznikala empirickým postupem tak, aby při sezení u krbu, u jídelního stolu nebo při práci v kuchyni nabízela vždy obyvatelům domu optimální výhled do valašské krajiny, na okolní kopce a vysoké nebe. A tak na stěně visí „živé obrazy“, které se během dne, týdne, měsíce i roku neustále proměňují. Rozumí se samo sebou, že všechna okna i dveře vznikaly v tomto domě na míru. Dům v zahradě, zahrada v doměDíky prosluněnému interiéru se v celém domě daří četné zeleni a květinám. Stačí však udělat pár kroků a stojíte ve voňavé stráni s travinami, jaké už kolem našich měst často neuvidíte. Velkými francouzskými dveřmi je dolní obytná část domu propojená s venkovní terasou se studnou, odkud lze čerpat křišťálově průzračnou vodu. Však to také je v pořadí sedmá studna, která se musela vykopat, než takovou vodu země vydala!
Terasa je od rozlehlé stráně nad ní oddělena vzrostlým živým plotem, trsy vysokých travin a keřů. Po sauně nebo s přáteli se dá sedět také u kamenného stolu pod pergolou. Psí víno už ji obrostlo tak, že jím neprojde ani drobný déšť. A kdo by po pár slivovicích snad na toto místo nebo do domu netrefil, může se po kamenné cestičce nechat vést zahradním osvětlením vyrobeným – z čeho jiného – než z dřevěné kulatiny.
text: Lenka Žižková foto: Iveta Kopicová zdroj: Můj dům 10/2002 |
Pozorovatelka Monika Absolonová
|
|
Monika Absolonová bydlí v klasickém činžovním domě v jedné pražské čtvrti, kde společně s manželem a černým labradorem Kvídem obývají dva plus jedna. Naše česká Kleopatra mě přivítala ve svém království a s milým úsměvem zvala dál. Vstoupila jsem. Hned v předsíni mě oslovila přívětivá a útulná atmosféra. Bylo patrné, že tady vládne pohoda a klid a že paní domu tu uplatňuje svůj osobitý styl, zatím neovlivněný posledními trendy. Jaký se vám líbí nábytek? Mně se líbí každou chvíli něco jiného. Zatím nemám vyhraněný styl třeba jako moje maminka. Ta umí interiér sladit do posledního detailu. Mně než se pro něco rozhodnu, to trvá dlouho. A jak jste zařizovali tento byt? Nejdřív jsme udělali kompletní rekonstrukci. Byt má úplně změněnou dispozici. Pak jsme nechali osadit nová okna, dveře, položit podlahy a nakonec jsme vybírali nábytek. Návrh jste připravili bez architekta? Ano, ale hodně nám pomáhala maminka. Co na to manžel, že do zařízení zasahovala tchyně? Tomu to vůbec nevadilo. My se s manželem shodneme v mnoha věcech, a navíc jsem přišla na to, že zpravidla dojde na maminčina slova. Takže jsem s ní spoustu věcí konzultovala. Já se k dobrému výsledku vždycky nějak dostanu, i když to občas trvá dlouho. Kdo vybíral nábytek? To je různé. Sedací soupravu jsem dostala od rodičů, takže tu už jsem měla, kuchyň jsme vybírali jako první a ložnici koupil manžel, když vyhráli se Spartou titul. Ostatní doplňky jsme dokupovali porůznu. Nelíbí se mi byt přeplněný nábytkem, už i tady se mi zdá, že je toho dost. Teď mám konečně pocit, že má byt podobu, která by mu načas mohla zůstat. V obývacím pokoji visí na stěně kříž. Má pro vás nějaký spirituální význam? Našla jsem ho u rodičů na půdě, moc se mi líbil, tak jsem si ho vzala domů a našla pro něj vhodné místo. Na tu stěnu už nic jiného nepověsím. Jaký máte vztah k obrazům a umění vůbec? Líbí se mi klasické obrazy, krajiny. Moderní čáranice, které nic neznamenají, mi nic neříkají. Všechny tyto doplňky musí být spojeny s určitým prožitkem, nemusí mít vysokou tržní hodnotu. Ale když se na ně podívám, chci si představit něco hezkého. Když jsem zpívala na akci pro Nadaci Duha, dostala jsem na památku od Jiřiny Hlavaté, to byla jedna z posluchaček, obraz malovaný na plátně. Visí v obývacím pokoji a připomíná mi ten den. Sledujete současné trendy? Současný moderní styl, tak jak ho vidím na obrázcích, se mi líbí, ale nedokázala bych v něm žít. Sklo a kov jsou moc studené, mně se líbí dřevo. Starožitný nábytek ve mně evokuje nostalgii, líbí se mi, ale také bych v něm nechtěla žít. Jednotlivé kusy bych kombinovala se současnými prvky. Proto tolik barev? Ano. Barvy na mě působí optimisticky. Snažím se každý pokoj barevně zkombinovat, aby byl veselý. Líbí se mi to a určitě to tak bude i v dalším bytě. Chystáte se stěhovat? Zrovna teď o tom s manželem uvažujeme. Máme vyhlídnutý domek nedaleko odtud, měli bychom tam víc místa a Kvído by měl zahradu. Doufám, že to vyjde, i když mně budou scházet okolní domy, sousedé… a taky možnost potajmu je pozorovat. Asi přestanu být voyeurkou života a najdu si jiného koníčka.
text: Lenka Haklová foto: Jaroslav Urban zdroj: Moderní byt 10/2002 |
Nástup koberců nové generace
|
|
Kdyby se výrobci celoplošných koberců řídili výhradně trendy, byly by dnes speciální obchody zahlceny koberci čerpajícími, co se týče vzorů, barev i materiálů, inspiraci v 50. letech minulého století. Úsilí výrobců se však soustředí spíš na vytvoření stále dokonalejší podlahové krytiny. Jedním z trendů charakterizujících současné celoplošné koberce určené do obytných prostorů je snaha o jejich individualizaci, sblížení s člověkem. Dát zákazníkovi možnost vybrat si koberec podle svého vkusu, stylu, jehož je vyznavačem.
Snadná údržba Dalším výrazným trendem týkajícím se celoplošných koberců je maximální snaha výrobců o snadnou údržbu této podlahové krytiny, čehož se dociluje pomocí specifických vláken či zvláštní úpravy vlasu koberců. Existují např. koberce vyrobené ze speciálních mikrovláken, které mají úpravu tzv. „super teflon protection“ zabraňující tomu, aby špína vnikala dovnitř. Nečistota zůstane na povrchu stejně jako prach, který nemá šanci pronikat dovnitř, ukládat se v koberci. Kromě toho máme dnes k dispozici podstatně výkonnější vysavače než ještě před několika lety. Znehodnocení koberce již nepředstavují ani skvrny, jejichž vzniku se v obytných místnostech nezabrání. Na většinu z nich stačí mokrý hadřík, na skvrny od červeného vína a mastnoty pamatují někteří výrobci speciálními čisticími prostředky.
Novinka: filcové podložky Co se týče úpravy vlákna, trh nám nabízí koberce smyčkové, řezané a kombinované. Každá úprava má určité přednosti – koberce smyčkové se vyznačují delší životností, stříhané jsou zase příjemnější na dotek.
Novinku na našem trhu představují kolekce celoplošných koberců, jejichž součástí jsou filcové podložky, které mají své opodstatnění, a to jak v obytných, tak jiných prostorech: změkčují nášlap, mají příznivý vliv na dobu životnosti koberce, jeho tepelnou izolaci… Na rozdíl od okolních zemí, kde je naprostou samozřejmostí pokládat pod celoplošné koberce filcové podložky o tloušťce 3 až 6 mm, se u nás tyto podložky zatím příliš neujaly. Všechno chce asi čas…
Návrat k přírodě Tak jako u jiného interiérového vybavení zaznamenáváme i u celoplošných koberců snahu o návrat k přírodě, větší zájem o koberce z přírodních vláken.
V případě bytových prostor jde o zvýšený zájem o koberce z kokosu, sisalu, mořské trávy a vlny. Tyto koberce se vyrábějí buď celoplošné – až do šíře 4 metrů, nebo jako běhouny. Kromě toho si lze do jiné místnosti pořídit tentýž koberec jako kusový, a to pomocí obšití nejčastěji v podobě bordur. Mnoho lidí, kteří zařizují nebo rekonstruují interiér, musí počítat. Kvalitní celoplošné koberce však nejsou cenově nepřijatelnou záležitostí. Prodávají se v ceně od 350 Kč a jsou vyrobeny z různých materiálů – směsí, umělých vláken i přírodních materiálů.
text: Alena Vondráková foto: Archiv redakce |
Koupel pro čisté tělo
|
|
Dodnes jsou zde nejobvyklejší takzvané turecké záchody (nízké mísy s vyvýšenými plochami pro chodidla), protože Japonec se jen krajně nerad posadí na prkénko, které už před ním určitě někdo použil. V restauracích se servírují hůlky na jedno použití a podobných důkazů by se našla celá řada.
Také koupel zde má svá zvláštní pravidla. Lidé se nejprve řádně omyjí a čistě opláchnou, a teprve pak se ponoří do čisté vody ve vaně. Tradiční japonská vana (ofuro) je kratší, protože se v ní neleží, ale sedí, a je přímo napojena na vyhřívání, takže koupel zůstává stále příjemně teplá.
To všechno se ale postupně mění, protože Japonsko se mílovými kroky zbavuje svých orientálních zvláštností. Milenci se dnes zajisté vášnivě líbají, evropské záchody nezadržitelně pronikají do veřejných zařízení a také koupelna v nových rodinných domech se už nápadně podobá té naší. Zůstává však hluboká pohodlná vana a nezaměnitelný japonský vkus pramenící z obdivu k přírodě a projevující se citem pro detail a jednoduchou výzdobu. Kontakty: KOMORNÍK, Severozápadní I č. 2771/28, Praha 4, tel.: 272 766 478, tel./fax: 272 769 273; KOZÁK, Anglická 7, Praha 2, tel.: 222 241 626, 222 242 027, fax: 224 236 309; LINEA PURA, Na Ořechovce 41, Praha 6, tel./fax: 224 311 754; OP INVEST, Budějovická 303, Jesenice u Prahy, tel.: 241 932 956; STOFI, tř. T. Bati 582, Zlín, tel.: 577 044 788; Fibichova 2, Olomouc, tel.: 585 220 789;
text: Bea Fleissigová foto: Pavel Vítek a archiv |
Jiřina
|
|
Jiřina – Dahlia Mezi krásné a oblíbené květiny tohoto období patří jiřina. Paradoxně pochází z horkého Mexika, kde byla považována za léčivou, okrasnou a konzumní rostlinu. Vincent Cervantes, ředitel mexické botanické zahrady, nemohl v roce 1785 tušit, jaké cti se této rostlině dostane. Jiřina pravděpodobně byla známa již několik století před objevením Ameriky. Její nejstarší kresba pochází z roku 1570. Do evropských zemí byla převezena až začátkem 19. století. Obliba a možnost snadného šlechtění tehdy zasáhla celou Evropu. Díky tomu se její kultivary rychle rozšířily. Jen v Čechách jich v roce 1835 nabízel dašický farář Josef Turek 771 kusů. O rok později jich měl v nabídce už 1 142. O oblíbenosti této květiny svědčí populární jiřinkové slavnosti, podporované národními buditeli, jakými byli například Božena Němcová nebo Václav Kliment Klicpera. Dnešní světový sortiment nabízí mnoho tisíc odrůd a každoročně přibývají další. Nejuznávanější pěstitelskou zemí je Nizozemí. Snad právě proto jiřina zdobí alegorické vozy při květinových slavnostech, které k této zemi neodmyslitelně patří.
Jiřiny jsou vytrvalé rostliny mající v zemi zásobní hlízy. Ty neobsahují cukry, ale látku cukrům podobnou — inulin, která by jiřinu řadila vedle jakonu a topinamburu k perspektivním rostlinám pro konzum. Jelikož hlízy jiřin jsou hořké, k tomuto účelu se nepěstují.
Jiřina a její nároky Má ráda plné slunce, hlinitou půdu s dostatkem vápníku. Jiřina velmi silně odolává škůdcům a chorobám. Na půdu a hnojení není náročná. Zálivka by měla být přiměřená, tak aby zem byla trochu vlhká. Pro výsadbu stačí běžná zahradní půda. Nehodí se však do vlhkých ani větrných poloh. Ve vlhkém prostředí hnije, silným větrem se láme. Jiřiny můžete pěstovat i ze semene. Vyšlechtěné odrůdy jsou pak převážně nízké, používají se na lemy záhonů, do misek, truhlíků za okno, do květináčů na terasy. Krása jiřin končí s prvním mrazíkem. V tomto období byste měli zkrátit nadzemní část na 5 až 10 cm. Jiřiny vykopeme, očistíme od zeminy, necháme oschnout, označíme je jmenovkou a uložíme ve sklepě.
Druhy – jednotlivé skupiny jsou kaktusovité s více či méně jehlovitě stočenými korunními plátky – pomponky s kulovitými úbory a plátky stočenými do trubičky – dekorační s velkými a plnými květy – miňonky s jednoduchým květem
Krásné girlandy Jiřiny můžete kombinovat s různými větvičkami, bobulemi a listy. Tmavé květy jiřin dodají letním a podzimním kyticím půvab. Ale i kytice uvázaná ze samých jiřin je krásná.
Zajímavosti Oddenky jiřin neboli cocoxochitlu, jak je nazývali staří Aztékové, působily močopudně, dokonce léčily bolesti žaludku a zabraňovaly růstu rakovinných nádorů. Aztékové rostlinu používali v kuchyni i v lékárně. Listy jiřin přidávali do krmiva pro dobytek. Jako jedlá rostlina se jiřina v Evropě nikdy neprosadila, zato získala oblibu pro své krásné květy. V roce 1789 byly jiřiny vysázeny v královských zahradách v Madridu.
Kontakt: Holandská květinářská kancelář, Týnský dvůr 10, Praha 1, tel.: 02/24 80 05 35
text: Lenka Kopecká foto: Zdeněk Prchlík, Holandská květinová kancelář |
Jakou barvu má tango
|
|
Art deco dvacátých a zčásti také třicátých let lze definovat jako stylový proud, nikoliv jako samostatný styl, který se infiltroval do všech oblastí užitého umění, sklo nevyjímaje. Tvůrčím krystalizačním centrem byla zejména Paříž a vedle ní Vídeň. Ve Vídni našlo zjemnělé art deco půdu vytvořenou působením uměleckého sdružení Wiener Werkstätte, jejíž tvorbu určovali přední rakouští umělci. Stala se pro ni příznačná zgeometrizovaná rostlinná ornamentika, sevřená pravoúhlou velmi delikátní rytmizací, a kontrastní barevnost, v níž černá měla stmelující roli. Dominantní úlohu hrály zejména červená, žlutá a sytě oranžová barva. České vlivy Orientace českého sklářství zejména k vídeňskému proudu art deca je dnes zcela zřejmá. Čechy ke jmenovaným ornamentálním prvkům přidaly ještě rysy kubizující a také ryze národní – zejména motiv lipového listu, kombinaci červené, modré a bílé a v neposlední řadě také lidové motivy.
Červené a oranžové (burelové) tango barvy v kombinaci s černou sklovinou přesycenou manganem se však staly nejvýraznějším znakem propojujícím art deco mezi Prahou a Vídní. Významnou roli při ovlivnění našeho sklářství sehrála vídeňská firma J. a L. Lobmeyr, která měla pobočku v severočeském Kamenickém Šenově a nechávala si surové sklo v oblíbených tango barvách vyrábět zejména v tamní sklárně Bratři Jílkové. Výrazně ovlivnila kamenickošenovskou sklářskou školu, která pak ve zdobné poloze art deca podržela výuku ještě do pozdních třicátých let.
Hra světla a stínu Baštou zdobného art deca byla ovšem i západočeská Loetzova sklárna v Klášterském Mlýně, ale i sama Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, jejíž profesor Josef Drahoňovský byl především se severočeskými sklárnami v čilém kontaktu. Spíš než čistému výrazně barevnému sklu se věnoval rytině vrstveného skla s antickými motivy a jeho umělecká orientace tak zřetelněji zamířila do vod pařížských vlivů. Jindřich Čadík v roce 1937 napsal: „Profesor Drahoňovský řeže vrstvená skla figurálním reliéfem vypouklým, využívaje velmi rafinovaně jak dynamiky prosvítajících vrstev v různé síle obroušených, tak také hry světla a stínu.“
Červená ničí nervy Každá barva, každý tvar i velikost skleněného předmětu jsou však vedle účelu vymezeny zejména módou. V letech 1929–1931 uvedla Krásná jizba do prodeje funkcionalismem ovlivněné, a tedy tvarově velmi čisté sklo Ludviky Smrčkové. Éra modrých a červených národních barev v dekoru, stejně jako sytě oranžových, červených, žlutých a černých tango barev, byla najednou pryč.
Faktem je, že stejně jako dnes ovlivňovala dobový vkus zejména média. Časopis Pestrý týden v roce 1936 napsal v souvislosti s bytovým zařízením: „…Je možné ovšem volit i jiné barvy, jen ne tmavé, dále ne živě červenou, která, jak lékaři praví, ničí nervy, a nikoliv sytě oranžovou, která v interiéru působí tísnivě.“
Kontakty: GALERIE ANTIK GOLČŮV JENÍKOV, nám. T.G.M. 1068/107, tel.: 451 443 860; STAROŽITNOSTI KOLÍN, Politických vězňů 19, Kolín 3, tel: 602 303 220
text: Petr Tschakert foto: Oto Pajer |
